Vzpomínka na mě XVI.

Ponořte se do čtení poslední, závěrečné kapitoly celé povídky.

Znovu jsem se objevila vedle Davida. Stále ležel na zádech na polštářích. Najednou zakašlal. Byl naživu!

Amanda roztrousila po koberci polínka a proměnila obývací pokoj v ohniště plné plamenů a kouře. Nejspíš se doopravdy zbláznila. Držela v rukou jehlu a snažila se dostat do své vlastní žíly velkou dávku vzduchu.

Někdo zabouchal na dveře.

Amanda si přiložila jehlu na kůži. Ten někdo ve dveřích přijde příliš pozdě, aby ji zachránil.
Přeběhla jsem pokoj a jedním skokem jsem se ocitla uvnitř Amandy.

Bylo to bláznivé. Byl to, jako mít znovu fyzické tělo. Rozhodla jsem se jednat. Švihla jsem pravou rukou nahoru a otevřela pěst. Amanda udělala to samé. Jehla jí vypadla na podlahu. Sklonila se, aby jí zvedla, z plných plic přitom kašlala. V tom se někomu podařilo rozrazit dveře.

„Takový peklo,“ vykřikl Garret a vběhl do pokoje.

Amanda uháněla za hromadu hořících polen. „Nedostanete mě!“ křičela hystericky.

„Ale já tě nechci,“ odsekl Garret a pospíchal k Davidovi a chytil ho za zápěstí. Pak ho táhl pryč. Potácející se Amanda vyběhla za Garretem. Objevil se Petr, který se celou dobu schovával v domě před svým Stínem.

Do domu vběhli policisté s hasiči, kteří přijeli s Garretem a začali hasit. Odvedla jsem Petra ven za Davidem, který se vzpamatovával pod kyslíkovou maskou.

„Jak mu je?“ zeptal se starostlivě Garret.

„Vypadá to, že to bude dobré,“ odpověděl muž, který Davida ošetřoval.

„Můžu dýchat,“ ozval se David a sundal si masku.

„Ale ještě pojedete do nemocnice,“ nařizoval zdravotník.

„Nepojedu,“ ohradil se David. „Cítím se dobře.“

„Co ti udělala?“ zeptal se Garret.

Davidův hlas potemněl. „Zabila Alex. Shodila ji z balkónu. Pokusila se mě zabít. Píchla mi příliš velkou dávku inzulínu a ta mi vyvolala šok. Pak mi píchla vzduchovou bublinu do žíly.“

„Jestli vám způsobila šok,“ zeptal se zdravotník, „jak víte, co vám píchla do žíly?“

Prsty složeným do znamení kříže jsem dávala Davidovi znamení. Ale byla jsem zklamaná.

„Já nevím,“ řekl po chvilce zaváhání.

„V nemocnici ho prohlédneme,“ řekl zdravotník Garretovi.

„Ach ne,“ zamumlal David.

Garret poplácal Davida po zádech. „Synku, připomeň mi někdy, abych tě představil nějakým hezkým holkám.“

David byl v dobrých rukách, vrátila jsem se proto k místu, kde jsem nechala Petra.

Bledá Amanda byla v péči policejního úředníka.

„Petře,“ zavolala jsem. Spal. Šťouchla jsem do něj.

Otevřel oči. „Co je? Kde jsem?“

Pomohla jsem mu se postavit. „Jak se cítíš?“

„Rozpačitě. Jak je Davidovi?“

„Dobře. Všechno je dobré. Ale proč se cítíš rozpačitě?“

Chtěl něco říci, ale přerušila jsem ho. „Na vysvětlování budeme mít ohromnou spoustu času, nemyslíš?“

Usmál se. „Myslíš, že bys mě mohla mít ráda, Alex?“

„Myslím, že bych tě mohla milovat.“

Později, když se policejní úředníci postarali o dům a zajistili všechny důkazy svědčící proti Amandě, odjeli jsme s Davidem a Garretem do nemocnice. Položila jsem Garretovi ruku kolem ramen a dala jsem mu velkou pusu. Možná to cítil. Nevím. Ale říhl si.

„Jsem tomu muži dlužná,“ vysvětlila jsem Petrovi.

„Zachránil tvému bratrovi život,“ souhlasil Petr.

„Měla bych pro něj něco udělat.“

David cosi Garretovi líčil. Na závěr svého vyprávění řekl: „Víte, Alex byla ta nejlepší sestra, kterou by si kluk mohl přát.“

Rozbrečela jsem se. Byla jsem šťastná.

Petr a já jsme neodešli okamžitě. Chtěla jsem vědět, co se stane, až všechno to vzrušení opadne.

Pravda o Amandiných rodičích vyšla najevo. Bylo to, jak jsem předpokládala, nevyhnutelné.

Byla jsem zvědavá, jak zareagují rodiče, až se dozví, že jejich domnělá dera byla zavražděna jejich skutečnou dcerou. Byli tak naplněni radostí, že mají znovu dceru. Najali ty nejlepší právníky ve městě, aby Amandu osvobodili.

Je to divný svět.

Amanda si odpykala trest na psychiatrické klinice. Strávila tam pět let.

Několik dní po tom velkém ohnivém závěru se na předních stránkách novin objevil titulek „Sebevražda středoškolačky se stává vraždou“ a „Alex neskočila“.

Má bývalá parta se znovu sešla u Jane, kde probírali všechny události okolo mé smrti. Poslouchala jsem je, ale už mi bylo všechno k smíchu.

Slíbila jsem si, že se nějak odvděčím Garretovi. Navštívila jsem s Petrem jeho nebohou dceru. Na chvíli jsem se proměnila v anděla a Petr v ďábla. Rozhovor, který jsme s ní vedli, ji přinutil vrátit se domů a slovo drogy definitivně vymazat z paměti. Garret přestal pít. Řekla bych, že ti dva spolu žijí v pohodě.

Já jsem šťastná. Petr a já brzy odejdeme. Světlo čeká. Slunce svítí. Opravdu svítí. David zase zapomněl vypnout obrazovku počítače, na které dlouho do noci psal.

Byl to David, kdo napsal tuhle povídku. Já jsem se pouze postarala o inspiraci.

Vlastně jsem měla důvod k tomu, aby tahle povídka vznikla. Byla jsem mladá, když jsem zemřela. Neměla jsem šanci ve světě něco dokázat. Snad jsem nebyla špatná dívka. Proto nechci být zapomenutá.