Vzpomínka na mě XV.

Strach se z mého prvního letu nevytratil. A to byla velká škoda. Mohla to být nádherná chvíle. Svižně jsem vzlétla do výšky kolem tisíce stop a pak jsme zamířili k naší ulici. Směr a rychlost jako by byly přímou funkcí vůle, a má touha dostat se tam byla obrovská. Letěli jsme jako divoké čarodějnice na hořícím koštěti. Domy, pole a zahrady se pod námi v té rychlosti rozmazávaly do neurčitých skvrn. V obličeji jsem necítila žádný vítr, jenom podivný strach v srdci.

Všimla jsem si, že město vypadalo mnohem optimističtěji z výšky než ze země.

Už z té ohromné výšky jsem cítila Amandinu nenávist. Nebo to možná byl další rozměr mého Stínu, moje vlastní nenávist k někomu ve mně uzavřenému.

Z dálky jsem zahlédla kouř, vycházející z našeho komína. Nedávalo to žádný smysl. Bylo léto.

Okno v mém pokoji bylo otevřené. Vlétli jsme dovnitř jako bohové pomsty.

Davida a Amandu jsme našli dole v obývacím pokoji, kde seděli u zapáleného krbu. Pokoj osvětlovaly hořící plameny. Na sobě měli jen koupací pláště.

„Zdá se, že je v pořádku,“ zkonstatoval Petr.

„Ne,“ podotkla jsem a ukázala na část snědeného čokoládového dort a z velké části prázdnou láhev vína ležící nedaleko servírovacího stolku. „Nakrmila ho tím sladkým.“

„A co?“ podivil se Petr.

„Je diabetik. A ona to ví. Nelíbí se mi to.“

„Nedělej paniku. Garret tu bude hned.“

Bohužel i několik minut může někdy trvat příliš dlouho.

„Dáš si ještě kousek, Davide?“ zeptala se Amanda a natáhla se pro velký nůž.

„Ne, raději ne,“ odpověděl David ospalým hlasem. „Nebude mi dobře.“

Amanda protáhla obličej. „To není příliš lichotivé pro mé kuchařské umění, že?“

Usmál se a pohladil ji po dlouhých vlasech. „Jsi tak krásná.“

„Ale mě nebudeš jíst,“ zalaškovala s ním Amanda.
„No, já nevím,“ zauvažoval David. „Můžu to zkusit.“

„Určitě nechceš další kousek? Jinak to vyhodím.“

David sundal ruku z jejích vlasů a přejel si s ní po břiše. „Jsem si jistý. A proč si nevezmeš ty? Svého kousku ses sotva dotkla.“

„Nejím dorty. Nedělají mi dobře,“ odpověděla.

„Jak to, že je ti po nich špatně?“ zeptal se David.

Amanda pomalu položila nůž, otočila se a zadívala se do ohně. „Ze stejného důvodu jako tobě.“

David ztuhl. „Ty víš, že jsem diabetik?“

„Ano.“

„Jak to víš?“

„Alex mi to řekla.“

„Ona?“

Amanda přikývla. „Ale stejně jsem to věděla. Stačilo se jen dívat.“

„Ty jsi taky diabetička?“ zeptal se David překvapeně.

„Ano.“ Amanda si jemně zatáhla za konečky vlasů, tvář měla v záři ohně rozpálenou.

„Nikdy mi to neřekla.“

„Přistihla mě, jak si píchám inzulín,“ odpověděla Amanda. „Snažila se předstírat, jako že neví, co tam dělám, ale věděla to dobře. Znala všechny druhy drog.“ Amanda pokrčila rameny. „Musela jsem s tím ven.“

„Ale já jsem to nevěděla!“ vykřikla jsem.

„Pššt,“ varoval mě Petr. Vypadal ustaraně.

„Nikdy mi to neřekla,“ opakoval David.

„Ale mohla,“ zašeptala Amanda.

„Cože?“

Amanda se k němu otočila. „Alex byla prima holka. Ona a Jo. Jak dávaly lidem přezdívky.“

Zdálo se, že bratrovi není dobře. Vypadal netečně. Amanda ho pravděpodobně přiměla, aby vypil spoustu vína. Bála jsem se pomyslet na to, co se děje v krvi s jeho cukrem. „Cítím se ospalý,“ zazíval. S námahou se zvedal. „Je pozdě, měli bychom si jít lehnout.“

„Je teprve deset,“ odporovala mu Amanda.

„Mám zítra nějakou práci.“

Amanda mu položila ruce na ramena a jemně ho tlačila zpět. „Ne,“ zašeptala něžně. „Teď nepůjdeš nikam.“

„Ona mu ublíží,“ zasténala jsem.

„Přichází Garret,“ ozval se Petr. Stejně jako já už viděl, co všechno se dokáže zrodit v Amandině kruté duši.

David se usmál. „Copak to je? Kdo mě to drží?“

Místo odpovědi ho Amanda dlouze políbila. Koupací plášť sklouzl z jejího těla. Byla úplně nahá. „Já. Budu tě držet vzhůru tak dlouho, jak budu chtít a pak tě uspím…“ zatvářila se úlisně.

„Zní to nebezpečně,“ řekl David, ale znovu zívl.

Amanda si klekla na kolena. „Jsi unavený, protože sis nevzal lék. Nesmíš to přede mnou zapírat. Taky beru inzulín, rozumíš?“ Pohodila hlavou, jako by přišla na brilantní nápad. „Dovol mi píchnout ti dávku. Můžeš mi dát moji.“

„Petře,“ vyjekla jsem. „Dělej něco.“

David se opřel o lokty. „Myslíš to vážně?“

„Jistě. A pak, až budeš mít sílu, můžeš se se mnou milovat. Chtěl bys to přece, ne?“

Přikývl a nadzvedl se, ale stále zíval. „Jo. Ale jsem utahaný. Nechci si píchat. Potřebuju klid. Posledních pár dní jsem nespal.“

Amanda se velmi přemáhala. „Zdá se ti o ní?“

„O Alex? Jo.“

Píchlo mě u srdce, když jsem ho slyšela vyslovit své jméno.

„Minulou noc se mi o ní zdálo.“

„Mně taky,“ přikývla Amanda. „Zdálo se mi, že jsme bubliny a ona se snažila tu mou propíchnout. Naštvalo mě to.“

„To by Alex neudělala.

„Udělala to.“

David se na ni rozpačitě podíval. „Alex tě měla ráda, Amando.“

Amanda sklonila hlavu. „Ne, neměla. Nerada mě viděla. Snažila se nás rozdělit. Myslela si, že naše přátelství je špatné. Řekla by ti to. Já vím, že ano. Stále čekala na vhodnou chvíli.“

„Ale byla to ona, kdo nás seznámil,“ odporoval jí David.

„Nemohla tušit, že se do sebe zamilujeme.“

David na chvíli zapomněl na svou ubohou mrtvou sestru. Zazářil. „Nikdy předtím jsi mi to neřekla.“

Amanda se hlasitě zasmála. „Že tě miluju? To jsi nepoznal?“

David ji vzal za ruku. „Chtěl jsem si to myslet, ale nebyl jsem si jistý. Hlavně, když jsi přestala odpovídat na mé telefonáty.“

„Matka mi nevyřizovala tvé vzkazy.“

„Ale proč?“ zeptal se David něžně.

Amanda se kousla do rtu. „Hlavní důvod byl ten, který jsem slyšela, když se moje matka modlila.“

„A co říkala?“ vyzvídal David.

Amanda zvedla hlavu a zadívala se mu do očí. „Že jsme příbuzní.“

David se zachechtal. „Opravdu?“

Amanda se na něj ještě chvíli dívala a pak pomalu přikývla. „Jsem ráda, že se tím neznepokojuješ. Vzpomínám si, že jsem kdysi v jedné básni četla větu ‚Láska nezná překážky‘. Já to tak cítím. Udělala bych pro tebe cokoliv. Cokoliv, abych si tě udržela.“

David byl ohromen. „Vždycky jsi tak uvažovala?“

„Ano. Nedokážu si tě představit ještě s někým jiným.“ Amanda ho vzala za ruce a políbila je. „Hlavně s ní.“

David si nebyl jistý, jestli neslyší špatně. „S kým?“ Vzal ji za bradu. „Víš, že tě miluju,“ řekl.

Nepatrně se usmála. „Víc, než kohokoliv jiného?“

„Ano.“

„Mluvíš pravdu?“

„Ano,“ ubezpečil ji.

„Pak mi to dovol udělat,“ požádala ho Amanda.

„Co?“

„Nech mě, abych ti píchla dávku. A pak mi ji můžeš píchnout ty.“

„Ty potřebuješ inzulín?“

„Ano, potřebuju. Potřebuju ho. A pak se můžeme milovat.“

„Ale proč?“ pokračoval David. Amanda mu přiložila prst ke rtům.

„Protože to chci udělat,“ řekla. „Prosím…“

David se na chvíli zamyslel a pak pokrčil rameny. „Dobře.“

„Kde je Garret?“ zjišťovala jsem.

Petr se podíval na hodinky. „Mohl by tu být během deseti minut.“

Amanda Davida rychle políbila a odešla z pokoje. Šla jsem za ní. Petr zůstal s Davidem. Vyšla do horní koupelny, kde jsem ji náhodou před tím osudným večírkem přistihla. Tam vyndala tři stříkačky a jednu lahvičku inzulínu z Davidova chladícího boxu. Když šla ze schodů, snažila jsem se jí podrazit nohy, ale nepodařilo se.

„Ty potvoro,“ proklela jsem ji.

Jako většina diabetiků, David potřeboval dvě formy inzulínu: obyčejný a s dlouhodobým účinkem. Obyčejný působil mnohem rychleji. To byl právě ten druh, který Amanda držela v ruce.

Davidova obvyklá dávka byla deset jednotek. Amanda jich natáhla do stříkačky sto.

„Co to může s tvým bratrem udělat?“ dloubl do mě Petr.

„Mohlo by mu to způsobit inzulínový šok,“ odpověděla jsem.

„Přežije to?“ naléhal Petr.

„Ano, pokud neusne. Ta holka to má ale promyšlené!“

„Za jak dlouho to začne působit?“

„Tak za půl hodiny šok vyvrcholí,“ vysvětlila jsem mu. „Ale mimo bude dřív než za patnáct minut.“

„Zatím je čas na jeho straně,“ konstatoval Petr.

„Když žiješ, není čas nikdy na tvé straně,“ nepodpořila jsem ho.

Amanda si strčila naplněnou stříkačku do koupacího pláště a vešla do obývacího pokoje. David stále ležel na polštářích u krbu. Měl zavřené oči. Když jeho láska k němu poklekla, otevřel je napůl a zamumlal: „Mám žízeň.“

„Tvoje slinivka je nejspíš silně podrážděná,“ řekla Amanda. V ruce držela dvě prázdné injekční stříkačky a napůl prázdnou lahvičku. „Potřebuješ to.“

„Já nevím,“ zamumlal, zívl a překulil se. „Chci spát.“

Amanda rychle vytáhla z kapsy plnou stříkačku. „Dovol mi, abych se o tebe postarala, a pak můžeš odpočívat.“

David se najednou posadil. Amanda stříkačku hbitě strčila zpět do kapsy. „Možná bych si měl nejdřív udělat test.“

„Dávku odhadnem,“ uklidňovala ho.

Zapochyboval. „Ty používáš syntetický, viď?“

„Ano. Vždy večer. Obvykle si beru deset jednotek normálního. A co ty? Užíváš ho stejně?“

David zívl a unaveně přikývl. „Dobře, tak to udělej.“

„Otoč se,“ požádala ho.

„Co?“

„Píchnu ti to dolů do zad jako zdravotní sestra.“ Usmála se nad jeho rozpaky. „Nemusíš se stydět, Davide.“

„Obvykle si to píchám do ruky.“

„Tvé ruce jsou rozpíchané.“ Vzala do ruky jednu nepoužitou stříkačku a zamávala mu s ní před očima. „Bude to trvat vteřinku a pak mě můžeš píchnout do stejného místa.“

Amanda se chovala zcela suverénně. David si lehl na břicho a zavřel oči. „Jestli se budeš cítit lépe, můžu ti to píchnout do nohy,“ dodala.

„To by bylo lepší,“ zamumlal David.

„Nebo do paty,“ navrhla a rychle vytáhla z kapsy plnou stříkačku.

„Nebude to bolet?“ zeptal se.

„Budeš to sotva cítit.“

„Buď opatrná a nenapíchni žílu,“ upozornil ji.

„Petře!“ vykřikla jsem. „Ona mu to dá do žíly!“

„Co se mu může stát?“ zeptal se Petr.

„Inzulín se mu dostane přímo do krevního oběhu. Bude bez sebe během několika minut.“

Amandin plán jsem odhadla správně. Rychle a zkušeně vzala mezi dva prsty kůži na kotníku kolem velké žíly a vpíchla do ní plnou dávku.

„Chvíli si odpočiň.“

„A co ty?“ zeptal se.

„Musím si dojít do koupelny.“ Řekla.

„Pohlídej ho,“ požádala jsem Petra, zatímco jsem šla za Amandou. Amanda se vrátila nahoru do koupelny a uložila všechny věci. Než odešla, opláchla si obličej.

„Prosím tě, už mu nic nedělej,“ prosila jsem ji.

Amanda si osušila obličej a zhasla.

David seděl na polštářích, když se znovu objevila. „Necítím se moc dobře,“ zamumlal.

Amanda přiložila do krbu. „Za chvilku ti bude lépe.“

David nad jejím úkonem svraštil čelo. „Co to děláš?“

Amanda vzala do ruky polínko. „Udržuju oheň.“

„Nedělej to, je mi horko.“ Najednou se mu rozkolébala hlava, sáhl si na ni, aby ji zastavil. „Co se to děje?“

Amanda hodila do ohně polínko. Přistoupila k Davidovi a klekla si k němu na kolena.
„Chudáčku, miláčku,“ řekla. „Můžu ti udělat něco k pití?“

„Ne.“ Naklonil se. „Dělá se mi špatně.“

„To je ten inzulín,“ utišovala ho Amanda. „Dala jsem ti sto jednotek.“

Trhl s sebou. „Cože?“

Amanda se zatvářila smutně. „Před nějakou dobou sem volala paní Foultonová. Je u mé matky a hovoří o nás. Nechtějí, abychom se stýkali.“

„Proč?“

„Myslela jsem si, že to s Alex skončí. Myslela jsem, že nás nechají na pokoji. Ale neudělají to.“

Davidova obličeje se dotklo něco temnějšího než nemoc. Příliš pozdě začal chápat situaci. „Proč ses zmínila o Alex?“

Amanda se chvíli dívala do ohně a pak spustila. Byla to příznačná směs hořkosti a zmatenosti malé, duševně choré holky ve světě dospělých.

„Když jsem se rozhodla jít na večírek, nevěděla jsem, co chci. Myslela jsem si možná, že bych to o nás mohla Alex říct otevřeně. A pak mě přistihla s mou dávkou, kterou jsem potřebovala. Nutila mě jíst dort. Na večírku byl magnet, kterému jsi mohl dávat otázky. Zeptala jsem se na nás a dostala jsem odpověď, že naše láska je opravdová a že ji mám chránit. Magnet mi řekl, že svůj osud mám vzít do vlastních rukou.“ Amanda sklonila hlavu. „Ale co jsem udělala, udělala jsem v tom okamžiku bez přemýšlení.“

Pohlédla jsem na Petra, zeptala jsem se ho, jestli neví o čem hovoří, když mluví o odpovědích magnetu. Přikývl.

„Co jsi udělala?“ zašeptal David zděšeně. Měl potíže s dechem.

Amanda zvedla hlavu, ruce a ukázala kolem dokola obývacího pokoje.

„Vyrůstala jsem ve špinavém domě,“ řekla drsným tónem. „Ona v takové vile. Dostávala všechno, co chtěla. Nové šaty, auto. Já musela jezdit do školy autobusem a oblékat se v laciné konfekci. Byla zkažená a rozmazlená. Víš, že má vlastní matka jí stlala postel? Ať shoří v pekle!“

„Zpráva na spiritistické tabulce,“ vydechl Petr.

David se svezl dopředu. Rukou se přidržoval, aby nespadl obličejem na koberec. „Co jsi provedla mé sestře?“

Amanda překvapivě projevila starost. „Ještě je ti špatně?“

„Co jsi jí udělala?!“

Amanda se usmála. „Nic. Tvoje sestra byla prima.“

David ztěžka polkl. „Ty jsi zavraždila Alex. Tys jí zabila.“

Amanda přikývla. „Shodila jsem ji z balkónu. Zasloužila si to. Stála tam a myslím, že přemýšlela o mně. Strčila jsem ji a přes střechu se dostala pryč. Zpět jsem se vrátila vchodovými dveřmi. Myslela jsem, že si ostatní všimnou, že jsem zmizela. Ale měla jsem štěstí. Když jsem se vrátila z ložnice, viděl mě Jimmy a myslel, že vycházím z koupelny.“ Amandina tvář zněžněla. „Vím, že jsi ji měl rád. Ale ona byla ve skutečnosti zlá. Ani nebyla tvoje sestra.“

David se na ni podíval lesklýma očima. „Jsi blázen.“

„Nejsem. Měla jsem důvod to udělat. Já jsem tvoje sestra.“ Naklonila se a políbila ho. „Když tě nemůžu mít já, tak tě nebude mít nikdo.“

Rychle se od něho odtáhla. Na obličeji měla krev. Kousl ji do rtu.

„Jdi k čertu!“ vyštěkl. Oči se mu pomalu zavíraly.

Amanda na něj dlouho civěla, dokud neupadl do bezvědomí.

Stále jsem netušila, co špatného se ještě může stát.

Amanda přiložila pár polínek. Pak vzala prázdnou stříkačku a stáhla píst. Celou ji tak naplnila vzduchem.

„Ona mu píchne vzduch do žíly!“ rozbrečela jsem se.

„Způsobí mu to srdeční zástavu.“ Petr kývl ponuře hlavou. „Nebo mrtvici. Udivuje mě, že to neudělala už při prvním vpichu. Ale možné je, že mu nechtěla svým způsobem ublížit.“

Podívala jsem se na Petra. „Můžeš ji zastavit?“

Povzdychl. „Nemůžu.“

„Dej jí to do jejího těla. Píchni jí tu bublinu do její vlastní žíly.“

Petr zavrtěl hlavou. „To by byla vražda.“

Ukázala jsem na Davida. „Tohle je vražda!“

Amanda políbila Davida na čelo a vzala ho za ruku.

„Mohla by se mi postavit na odpor,“ pokračoval Petr.

„Tak se postav i ty proti ní,“ nedala jsem se.

„Nemůžu jí nic udělat!“ bránil se Petr zoufale.

Amanda vyhrnula rukáv Davidova koupacího pláště.

„Ale nemůžeš přece nechat Davida zemřít!“ křičela jsem na něj.

Na Petrovi bylo vidět, že se bojí. Sklonil hlavu. Byla jsem připravená říct mu znovu, že by ji měl nějak zastavit. Ale on najednou vyskočil a vstoupil do Amandy.

Ta se zastavila. Vyskočila na nohy. Snažila se, ale nedokázala odhodit tu prokletou stříkačku. Doufala jsem, že ji Petr vtělením udrží pod kontrolou, než přijde Garret. Amanda pobíhala pokojem jako v nějakém záchvatu. Z prokousnutého rtu jí kapala krev na bílý plášť. Volala o pomoc. Byl to báječný pohled.

Najednou se zarazila a zírala do tmavých dveří na severním konci obývacího pokoje.

„Příchází,“ ozval se Petr, vycházející z Amandy.

„Kdo?“

„Můj Stín.“

Amanda se roztřásla a otočila se k Davidovi. Hrábla jsem po mizejícím Petrovi.
„Nemůžeš utéct.“

„Přichází to,“ pokračoval Petr vyděšeněji.

Amanda si klekla k Davidovi. Znovu naplnila stříkačku vzduchem.

„Není to tak zlé, jak si myslíš,“ uklidňovala jsem Petra. „Já to vydržela.“

„Se mnou by to nemuselo být stejné,“ odmítl mou útěchu a odstrčil mě.

„Nemůžeš se schovat, dokud ji nezabiješ!“ dožadovala jsem se jeho pomoci.

„Nemůžu znovu zabít!“ bránil se.

Zarazila jsem se. Dokonce i Amanda se zastavila uprostřed svého činu. Utírala si z úst krev. Chtěla Davida políbit na rozloučenou.

„Kdy jsi někoho zabil?“ zeptala jsem se Petra.

Přitiskl si ruce na oči. „Zabil jsem sám sebe.“

Amanda vtiskla Davidovi krvavý polibek.

„To není možné,“ nevěřícně jsem kroutila hlavou.

Nešťastně přikývl. „Není to nic, na co bych rád vzpomínal.“ Otočil se k odchodu.

Amanda se natáhla pro Davidovu ruku a hledala žílu.

„Potřebuju tě, Petře. My oba,“ naléhala jsem.

Jeho pohled se znovu stočil ke dveřím. „Nemůžu, je to příliš blízko.“

Amanda stiskla místo v jamce pod Davidovým loktem.

„Dobře,“ svěsila jsem hlavu. „Odejdi, pokud cítíš, že je to nezbytné.“

Podíval se na mě se strachem v očích. „Je mi to opravdu líto.“

Otočila jsem se k němu zády a přešla k bratrovi.

Pak následovala delší pauza. Amanda našla vytouženou žílu, ale nedokázala odvrátit zrak od Davidova obličeje. Petr, jak se zdálo, se nemohl vynadívat na mě. Jeho oči jsem cítila v zátylku.

„Miluju tě,“ řekla Amanda Davidovi.

„Alex,“ zašeptal Petr. „Miluju…“

Větu nedokončil. Nebyl čas na srdeční zpověď. Do pokoje se cosi blížilo. Petr utekl.
Napadla mě bláznivá myšlenka. Soustředila jsem se do vzduchu ve stříkačce. Nevím, jak jsem to dokázala, ale povedlo se to. Tiše jsem plula Davidovou žilou až k jeho srdci. Předstihla jsem černého anděla. Najednou se v tom temném, tichém světě začalo zvolna rozjasňovat. David snil.

Vzpomněla jsem si na jeden sen, o kterém jsme si vyprávěli těsně před mým odchodem na večírek. Bylo to o balónu a o tom, jak jsem se mu ho snažila kdesi v poli hodit. Vstoupila jsem do jeho snu a snili jsme spolu, ale trochu jinak než tenkrát.

Měla jsme na sobě to, co na večírku. David měl stále koupací plášť. V pravé ruce jsem držela znovu balón. Byla to bublina, kterou jsem zastavila těsně u jeho srdce. David si mě všiml.

„Alex, co tu děláš? Nemáš být mrtvá?“

„Já jsem mrtvá,“ souhlasila jsem s ním. „Ale být mrtvý není takové, jak si to představují živí lidé.

„Co se děje, že jsi tady?“

Ukázala jsem na balón. „Tohle je vzduchová bublina, kterou ti Amanda vpíchla do těla. Musíme ji zničit.“

Jeho oči se rozšířily. „Pokusila se mě zabít? Podařilo se jí to?“

„Ne, ještě ne. Podařilo se mi zastavit bublinu těsně u tvého srdce.“

David se rozhlédl kolem. „Ale tady je takový mír. A takové krásné světlo. Chci tu zůstat. Chci umřít.“

„Ne,“ řekla jsem přísně. „Ty musíš žít.“

„Proč?“

„Protože jsi mladý a život máš před sebou. Jsi báječný. Svět tě potřebuje. Mamka s taťkou tě potřebují. Jestli zemřeš, zraníš jejich srdce.“

„Ale já chci být s tebou. Chybíš mi.“

„Ty mně taky. Ale musíš žít dlouhý život. A pak, pak můžeš být se mnou navždy.“

„Kde jsme teď? V nebi?“

„Ne, jsme v…“ začala jsem. Nejdřív jsem mu chtěla říct, že jsme v srdci, ale pak jsem přikývla. „Ano, v nebi.“

„Jsem tak rád, že jsi mě sem dovedla,“ děkoval mi.

Měla jsem stále na paměti existenci bubliny, a tak jsem Davidovi řekla: „Nejdřív musíme zlikvidovat nebezpečí, které ti hrozí, a abychom to dokázali, musíme Amandě odpustit. Oba.“

„Ta mrcha. Shodila tě z balkónu.“

„Vím. Ale co se stalo, stalo se.“

„Ale ona tě zavraždila!“ protestoval.

„Amanda je hloupá. A potřebuje pomoc. A kromě toho, řekla ti pravdu. Opravdu je tvoje sestra.“

Nadzdvihl obočí. „To přece nemyslíš vážně!“

Přikývla jsem. „Bohužel, je to tak.“

„To ne,“ potřásl hlavou. „Věděl jsem, že mám s tátou a mámou odjet.“

Zasmála jsem se. Na odpuštění není nic lepšího než srdečný smích. Když jsem se podívala na své ruce, byly čisté. Stejně tak ani on už nemyslel na pomstu. Hodila jsem mu balón a on ho chytil.

„Propíchni ho,“ přikázala jsem mu. „Je to bublina v tvém srdci. Zabije tě.“

„Budu si to pamatovat? Tohle?“

„Já nevím,“ odpověděla jsem a po tvářích mi stékaly slzy. „Mě si budeš vždycky pamatovat. A já si budu pamatovat tebe jako toho nejlepšího bráchu, jakého si holka může přát.“ Objala jsem ho na rozloučenou.

„Propíchni ji, Davide. Žij. Buď šťastný. I za mě.“

„Víš, Alex…“ prsty promáčkl balón. Už neměl šanci dokončit větu. Bublina s ohlušující ránou explodovala.