Vzpomínka na mě XV.

Strach se z mého prvního letu nevytratil. A to byla velká škoda. Mohla to být nádherná chvíle. Svižně jsem vzlétla do výšky kolem tisíce stop a pak jsme zamířili k naší ulici. Směr a rychlost jako by byly přímou funkcí vůle, a má touha dostat se tam byla obrovská. Letěli jsme jako divoké čarodějnice na hořícím koštěti. Domy, pole a zahrady se pod námi v té rychlosti rozmazávaly do neurčitých skvrn. V obličeji jsem necítila žádný vítr, jenom podivný strach v srdci.Všimla jsem si, že město vypadalo mnohem optimističtěji z výšky než ze země. Už z té ohromné výšky jsem cítila Amandinu nenávist. Nebo to možná byl další rozměr mého Stínu, moje vlastní nenávist k někomu ve mně uzavřenému. Z dálky jsem zahlédla kouř, vycházející z našeho komína. Nedávalo to žádný smysl....