Chapter Three – The Line

Meverick společně s ostatními seděl v aule školy. Aula měla dokonale čtvercový tvar,
ale nebyla v ní žádná okna. Zdrojem světla byl obří skleněný lustr uprostřed. Lavice byly seřazeny ve dvou řadách tak, aby opisovaly obvod místnosti, jen u jedné stěny byl stupínek a velký stůl, za nímž stálo křeslo. Přes stupínek se sem taktéž přicházelo, protože dveře byly na každé straně na jeho konci.

Meverick se prozatím staral o to, jestli něco nezapomněl. Zdálo se mu totiž, že dnes na cestě z domu do školy něco ztratil nebo tak nějak. Z myšlenek ho vytrhl až list papíru. Záhy zjistil, že se jedná o test, který psali včera.

„Ehm, ehm…“ odkašlal si profesor, když došel na stupínek. „Jsem rád, že jsem s vámi mohl strávit deset let. S některými méně, s jinými více… Tentokráte vás však již musím předat jinému profesorovi, vlastně dvěma. Historii naší vesnice a našeho druhu jsem vám již předal, tentokráte vás však čeká zcela jiné studium. Abych vás však již nenapínal, chtěl bych vám představit profesora Ryo Mokarawa…“

Do místnosti vešel poměrně mladý muž, byl vysoký stejně tak jako Meverick. Jeho příchod taktéž vytvořil vlnu vzdychů dívek, které se zasněně dívaly na jeho stříbrně zbarvené vlasy a taktéž i jeho stříbrné oči. Celý dojem podtrhovala přes oblek prosvítající vyrýsovaná postava.

„Je to Ryu Mokusawa,“ postěžoval si tiše svému novému kolegovi, když se dostal až k němu.

„Zdravím,“ nervózně mávl studentům na pozdrav Ryu a druhý profesor se již pomalu vytratil.

„Profesore, profesore!“ začala na něj vykřikovat studentka vedle Mevericka. Ryu ji však zcela ignoroval hned poté, co postřehl přítomnost Mevericka.

„Krátce…“ vzpamatoval se a začal se svou úlohou učitele. „O historii toho víte až až… Všichni byste mi určitě dokázali říct plno věcí o kameni zvaném ‚Stone of Eternity‘ a taktéž byste mi určitě dokázali říct, co je údajně píseň, která o tomto kameni zpívá, ale já vás teď budu učit něco jiného. Kdo mi řekne, co se stalo, když se první člověk dotkl Kamene?“

Místnost ovládlo ticho. Všichni se jen dívali na své sousedy. Nikdo jim nikdy neřekl o tom, že by se nějaký člověk Kamene dotkl.

„Čekal jsem to, ale proto jsem tu,“ usmál se Ryu. „Podívejte se na své testy… Kdo jako první přijde na to, co je na nich skryto… No, bude ho čekat překvapení.“

Všichni najednou přestali civět na profesora a začali hledat v testech, co je na nich divného.

„Nejsou oznámkované ani opravené,“ ozvalo se tiše někde vzadu.

„Ano, to je pravda, ale je na nich i něco jiného,“ odpověděl Ryu.

Meverick se stejně jako ostatní soustředil na papír, ale nic tam neviděl. Několikrát papír ještě otočil a znovu a znovu. Zřejmě by ani nic nenašel, kdyby se nestalo něco divného. Na papíru se zčistajasna vypálil divný znak a část papíru navlhla ve tvaru dalšího znaku.

„Profesore, co je tohle?“ zvedl Meverick papír nad hlavu směrem k profesorovi. Nikdo tam ale nic neviděl, krom profesora.

„Divné…“ zamumlal si pro sebe a došel k Meverickovi. „Co tam vidíš, Mevericku?“ zeptal se ho, jestli si z něj třeba jen neutahuje.

„Je tu vypálená divná značka… Nemluvě o tom, že je ten papír i mokrý a to ve tvaru další značky. Co to má být? Vtip?“ zeptal se nejistý tím, jestli se třeba nezbláznil, ale něco mu přišlo divné. „Odkud znáte vlastně mé jméno?“

„Ale to zná přece každý… Někdo tak vysoký je prostě nezapomenutelný,“ znervózněl profesor. „Ale k věci. Mohl bys jít se mnou, abychom si prošli to, co se stalo?“ požádal Mevericka a on jen přikývl na souhlas. „Zbytek třídy má volno do té doby, než dojde k tomu, že objeví to, co na papír nepatří,“ řekl profesor, což následovalo brblání dívek, jaké to má Meverick štěstí, ale také i radostné výkřiky chlapců, že konečně mají volno. „Hlavně si tady ty testy nezapomeňte…“ vzdechl ještě Ryu nad tím, jak horlivé žactvo to má. Obzvlášť, když mají mít volno.

Když konečně všichni odešli, odešel i Meverick s profesorem v čele.

„Pane profesore, co to bylo za značky?“ zeptal se Meverick, když šel za profesorem někam dlouhou chodbou.

„Oheň a voda kamene,“ zasmál se profesor. „A říkej mi Ryu. Nemám rád, když mi kolega říká profesore.“

„Kolega?“ vytřeštil na něj oči Meverick. „O co tady vlastně jde?“

„Ach. Nevím, proč s tím dělají takové tajnosti, ale v mnoha rodinách koluje krev Velkého předka, který se dotkl Kamene. V těchto rodinách se také objevují potomci se schopností ovládat jeden nebo dva elementy. Velký předek sice ovládal elementů mnoho a krom toho i přírodu samotnou, ale my se musíme spokojit s tím, co máme. Test slouží k tomu, aby určil, kdo schopnosti má, kdo nemá a kdo by mohl být nebezpečný. Sice se to už dlouho nestalo, ale ten, kdo nebezpečný je, skončí v tunelech pod vesnicí a jeho známí na něj zapomenou,“ vysvětlil vše Ryu Meverickovi.

„A kam teď jdeme?“ začínal už takřka se salvou otázek Meverick.

„Dost, dost. Vše se včas dozvíš. Teď se soustřeď na to, aby ses uklidnil, budeš to potřebovat.“

Konečně došli na konec chodby ke dveřím, na kterých stálo ‚Suterén; Nepovolaným vstup zakázán!!!‘

„Profe… Ryu, opravdu tam můžeme jít?“ zeptal se Meverick.

„Samo… Tedy jistě. Dokonce tam jít musíme,“ usmál se na něj Ryu a vytáhl klíč, kterým odemkl dveře. Sáhl na kliku a chystal se je otevřít. Meverick jen nervózně čekal, co v suterénu školy může být, když se dozvěděl takovou novinku hned první den a s novým profesorem. Bylo toho na něho moc a ještě mu stále něco chybělo.

„Připraven?“ zeptal se Ryu Mevericka a otevřel dveře…