Stříbrná legenda

Ve Finsku je plno jezer, ale žádné není tak krásné, jako to naše, pomyslela jsem si a houpala nohama. Byla jsem na svém oblíbeném stromě na ostrůvku uprostřed jezera. Nikde jsem ještě neviděla tak modrou hladinu. Slunce se leskne a voda vydává až překvapující odstíny modré, zlaté i stříbrné. Díky tomuto místu vždy zapomenu na školní povinnosti, milostné problémy nebo rodinné komplikace, chodím sem zkrátka pro odreagování. Mimochodem, jmenuji se Laura a je mi skoro 15 let, teď ale nechci myslet na čísla, chci si tohle odpoledne užít…

„Din don dan, din don dan,“ zazvonil mi mobil, přišla SMSka. Vyndala jsem mobil z kapsy a přečetla si zprávu:

Za chvíli budu doma,

snad dvojčata nezlobila,

páá, taťka

„Do pr…,“ křikla jsem nervózně, měla jsem hlídat své malé sourozence Jenni a Kalleho. Uspala jsem je, a tak jsem na půl hoďky odběhla, musím hned domů, aby to táta nezjistil. Najednou se začal zvedat vítr a já se přitiskla ke kmeni stromu. Zavřela jsem oči.

Koukni se dolů! říkal mi nějaký hlas.

„Ne,“ šeptla jsem spíš pro sebe. Vítr začal foukat ještě více a opět jsem slyšela, ale tentokrát už důrazněji a zřetelněji ta slova:
Musíš se podívat dolů, na jezero!

„NE!“ křikla jsem. Teprve když vítr ustal, jsem si uvědomila, že tam nikdo není. Zvědavost mi nakonec nedala a já se koukla na hladinu jezera – bylo rozbouřené. Slezla jsem dolů a pak jsem to uviděla. Vlny mi přinesly ke kotníkům nějaký stříbrný řetízek s kotoučem. V dálce jsem zahlédla auto, jako by se chtělo před někým schovávat. Nevím to jistě, ale myslím, že to byli dva muži a v ruce drželi papír. Šperk jsem si udiveně dala na krk, co mě to probůh vůbec napadlo.

„A pak jsem našla ten řetízek…,“ vysvětlovala jsem další den své nejlepší kamarádce Anje. Domů jsem doběhla včas a tak si táta ničeho nevšiml.

„To mi něco připomíná, něco z televize…“

Crrrrrrrrrrr! vyrušilo mou kamarádku z přemýšlení zvonění na 1. hodinu. Naštěstí celý den proběhl rychle a my jsme si mohly po škole v klidu popovídat. Já a Anja jsme si sedly na lavičku v parku a má plavovlasá kamarádka měla vystrašený výraz.

„Takže, probereme to ještě jednou. Ten řetízek vypadá, jako by byl ze stříbra a našlas ho u vody.“

„Ano, vadí to?“

„Ty trdlo, ty se vůbec nedíváš na zprávy? Já už vím, co jsem ti chtěla říct. V posledních pár dnech zmizelo několik věcí, které majitelé našli u vody a jsou, asi, ze stříbra.“

„No a co?“

„Co, no a co? Ty věci, krabičku, prstýnek a sponku, jim ukradli nějaký dva chlapíci, kteří se objevili den poté, co našli tu věc.“ To mě vystrašilo, nechtěla jsem ale Anje říkat o tom autě, které jsem viděla, nechtěla jsem vyvolat falešný poplach. Naštěstí to napětí přerušil nějaký zvuk:

„Din don dan, din don dan.“

„Kdo ti píše?“ zeptala se podezíravě má kamarádka.

„Táta,“ odpověděla jsem sklesle, „ zase mám hlídat dvojčata.“

„Ráda bych ti pomohla, ale mám moc práce, přijede moje sestřenice Elsa a bude u nás bydlet pár dní. Nemůžu ji ani vystát,“ musela jsem se zasmát, když se Anja celá oklepala, ale už jsem musela domů.

„Tak zítra!“

„Jasně, ahóóój.“

Urychleně jsem doběhla k domu a přemýšlela o tom, co mi Anja povídala. Že by ti chlapi v autě byli oni? Že by si mě našli? Ale to přece není možné… T,o co jsem viděla, mě polekalo ještě více. Dveře byly otevřené a před domem bylo to auto, co jsem viděla. Snad byl táta doma a to auto je nějakých podnikatelů… a tak jsem vběhla dovnitř. Když jsem to viděla, musela jsem se držet, abych neomdlela, nemohla jsem vydat ani hlásku. Nějací muži drželi mého bratříčka a sestřičku.

„Teď nám okamžitě dáš ten řetízek, jako hodná holka, a my necháme tvé baculaté sourozence na pokoji,“ řekl ten, co držel Kalleho. Bez přemýšlení jsem si sáhla na krk a strhla si řetízek, podala jsem ho těm mužům a ti se jen ohavně zasmáli. Co je na něm tak úžasného? I kdyby to bylo stříbro, tak si tím moc nevydělají. Oni ale vypadali, jako by dosáhli svého cíle. Pustili mé sourozence a rychle odešli. Klekla jsem k plačící Jenni a roztřesenými prsty vytáhla mobil.

„Anjo, seš tam? Okamžitě sem přijď…“

Kamarádka přišla v rekordním čase. Vysvětlila jsem jí, co se stalo, a pak jsem se jí rozplakala na rameni.

„To je strašné,“ zhrozila se Anja, „byla bys je schopná popsat?“ Zakroutila jsem hlavou.

„Ale kdybych je viděla, tak bych si třeba vzpomněla,“ odvětila jsem zamyšleně a brala si od Anji nabízený kapesník.

„No, jestli chceš, tak tady můžu spát, abych ti byla na blízku,“ nabídla se.

„To by bylo super, hlavně nic nikomu neříkej, slibuješ?“

„Ne, vezmu si megafon a začnu řvát po městě, že ti zloději ti ukradli řetízek,“ řekla s domněnkou, že mě rozesměje, a opravdu jsem cítila, jak mě strach pomalu opouští. Kamaráda pak uložila Jenni a Kalleho do postýlek a vybraly jsme nějaký pěkný film, na který se podíváme.

Druhý den jsme se společně vydaly do školy. O tom, co se stalo včera, jsme se ani nezmínily.

„Kruci,“ zaklela jsem, „já si doma zapomněla sešit s úkolem z matiky.“

„Kolik je hodin?“ zeptala se Anja, její hlas zněl vždycky klidně a vždy měla připravený plán B. Nepochybovala jsem, že mi pomůže i tentokrát.

„Je půl osmé, snad se nechceš…“

„Přesně tak, když si pospíšíme, stihneme to,“ zavelela Anja a rychle se otočila. Byla jsem jí vděčná za to, že se mi vždy a všude snaží pomáhat. Žádná jiná taková kamarádka na světě není. Doběhla jsem ji a navrhla:

„Když to střihnem přes město, tak bychom tam mohly být rychleji, touhle dobou už je docela prázdno – děti ve škole, dospělí v práci.“

„Dobře, teď už ale nemel a utíkej!“

Běžely jsme asi 5 minut a najednou jsem se zastavila. Cítila jsem někde v okolí něco negativního, přesto povědomého. Anja už za sebou neslyšela mé „dupání“ a tak se otočila.

„Odpočineme si?“ navrhla. Já jsem ji ale neslyšela. Zrakem, sluchem i čichem jsem pátrala, co tu nehraje. A najednou jsem je uviděla.

„To jsou oni!“ ukázala jsem na dva muže, kteří vstupovali do skromného hotýlku.

„Co?“ zeptala se kamarádka. „Lauro, haló, co je s tebou, slyšíš mě?“

„Jo, jo, slyším tě, ale… to jsou oni, Anjo, ti chlapi.“ Podívala se směrem, kterým jsem ukazovala.

„Vážně? Neměly bychom… víš, zavolat policii?“ Její návrh mi přišel senzační, proč mě nikdy nenapadnou takové snadné a jednoduché věci?

„Ale, jak jim vysvětlíme, že je známe?“

„Budeš muset říct pravdu.“

„Budu muset hlavně zdůraznit, že nechci, aby se to dozvěděla veřejnost, víš, co by dělali moji rodiče? Oba by je trefil šlak!“ po těchto slovech jsem vytáhla svůj mobil a zavolala na místní policii.

„Dobrý den, u telefonu Laura Veerová, chtěla jsem oznámit, že se ke mně do domu včera vloupali dva zloději a výhružkami mě donutili, abych jim dala řetízek, který jsem našla stejným způsobem, jako majitelé ostatních ukradených šperků v poslední době… ne, ať se to prosím nikdo nedozví… ano, právě proto volám, viděla jsem je právě vcházet do hotelu U lesa… ano, oba dva… je to pravda… jistě… na shledanou,“ ukončila jsem rozhovor a odhodlaně koukla na kamarádku: „Policie mi nevěří, takže to prověříme na vlastní pěst.“ Anja do mě s obdivem šťouchla.

„Teda Lauro, takhle se vzchopit po včerejšku, zasloužila by sis medaili. A co škola?“

„Tohle je důležitý, jdeme.“ Pomalu jsme se blížily k hotelu. Cítila jsem, jak mi srdce bije na poplach, ale zvědavost mě přemohla. Co mají vlastně ti dva za lubem?

Přistoupily jsme k recepci, vykouzlila jsem na tváři sladký úsměv a promluvila na toho pána, co tam stál:

„Dobrý den, mohl byste nám prosím říci, kde se nachází pokoj, ve kterém jsou ti dva muži, kteří před chvilkou přišli?“ Recepční se na mě podezíravě podíval.

„A pročpak byste to potřebovala vědět slečno?“ řekl ten chlap. Strnula jsem, tohle mě nenapadlo. Anja mě ale rychle odstrčila. Jak už sem říkala, vždy má připravený plán B.

„Jsou to naši strýčci, kteří nás přišli navštívit. Mamka nám řekla, abychom je pozdravovaly.“ Tak to znělo skvěle. Tvářila se u toho tak přirozeně.

„Hmm, tak dobrá,“ povolil recepční a ukázal někam do chodby, „půjdete tudy a až narazíte na dveře s číslem 9, zaklepejte. Vaši strýčci chtěli odlehlý pokoj.“
„Děkujeme,“ řekly jsme já i Anja společně a vydaly jsme se tím směrem.
„Můžeš mi teď konečně říct, co máš v plánu?“ špitla kamarádka.
„Jsem zvědavá, proč ty věci schraňují.“
„Chceš odposlouchávat?“
„Možná, máš skleničku?“ Kamarádka se na mě podívala, jako bych byla blázen, ale přesto vyndala z tašky kelímek od jogurtu, který měla včera k svačině. Podala mi ho a čekala, jaké jí budu podávat zprávy. Zaposlouchala jsem se a pár minut jsem klečela u dveří. Najednou Anja šeptem vykřikla:

„Jde sem nějakej chlap, rychle pryč,“ obě jsme se postavily a s úsměvem odcházely.

„Strýčkové přijdou na večeři,“ zazubila se Anja zase na recepčního a jakoby nic jsme vyšly na chodník.

„Tak co,“ zeptala se mě zvědavě kamarádka.

„No tak teda: nejdřív jsem slyšela něco vrzat, asi nějakej šuplík, něco zašustilo a ten jeden řekl něco jako že to bylo hrozně snadný, včera řetízek a dneska náušnice, asi je právě pokládali do toho šuplíku, a pak ten druhej řekl, že už chybí jen náramek a Stříbrná legenda se po X letech opět probudí. Všechno to znělo strašně zvláštně, ale víc jsem se nedozvěděla.“ Anja na mě zírala a hltala každé slovo.
„Stříbrná legenda, povídáš, co to je?“
„Nevím.“
„Můžeme se zkusit kouknout do starý knihovny mojí babičky, má tam samý zajímavý knížky.“
„Ty chceš v tom bordelu něco hledat? Vždyť je to… nemožný.“
„Ale houbelec, nepromeškala jsem školu, abych tady jen tak stála, babička není doma a já vím, kde má náhradní klíče,“ prohlásila kamarádka a asi čekala, že ji pochválím.
„No tak jo, jdeme na to, génie, co bych si bez tebe počala?“

Bylo tam snad přes 500 knížek a my je měly všechny zkontrolovat. Nakonec ty regály překvapily i Anju a zvažovaly jsme, jestli to má vůbec cenu. Nakonec při hodu mincí padla panna, a tak jsme se do toho pustily. Hodiny ubíhaly a já jsem už sotva viděla písmenka.
„Lauro, ,silver‘ znamená ,stříbrný‘, že jo?“
„Jo, máš tam něco?“
„Myslím, že ano,“ řekla Anja a fascinovaně začala číst:

Silver legend je pradávný zdroj přání,

ale budeš muset zvládnou jedno hádání:

Chceš-li, sjednoť všechny šperky

a vlož je do škatulky.

Materiál je už určen, už je tu,

vytvořil se spojením vody a jednoho kovu.

Kapky z tekutého stříbra

vytvoří ti ihned křídla

a ty pak budeš volný si přát,

na co se obvykle nemůžeš podívat.

Prsten, sponka, náušnice,

řetízek a náramek na ruce,

to vše vlož do krabice.

Musíš ji pak otevřít

a kouzlo nechat působit.

„To je nádhera,“ zasnila jsem se, „takový krásný verše.“
„To jo, je to hádanka, ale myslím, že je to už jasný.“
„Jo, ty šperky se musí sjednotit v tý krabičce a pak…,“ Anja strnula, když si uvědomila, co se stane za kouzlo, obě jsme se na sebe vyděšeně podívaly.
„…ti to splní přání!“
„Bože, kdo ví, co si takoví zloději můžou přát.“
„Přinejmenším peníze, ale mohou si přát i mít pod zámkem prezidenta USA.“
„Zase nepřeháněj, Lauro. Vůbec nevíme, jestli to není všechno jenom nějaká komedie.“
„A jak chceš vysvětlit to, jak jsem ho předevčírem našla,“ rozhněvala jsem se na kamarádku. Nemohla za to, jen se snažila být nohama pevně na zemi, ale já jsem byla přesvědčená, že to kouzlo určitě bude působit.
„Kapky z tekutého stříbra vytvoří ti ihned křídla… co tím myslí?“
„Asi to, abys tomu věřila a odlepila se nohama od země,“ škádlila jsem svou kamarádku.
„Tak jo, myslím, že jsme zde své hledání skončily. Já si tu knížku vezmu domů. Zítra ráno přijede Elsa.“
„To už je pátek?“ křikla jsem radostně.
„No jasně, Elsa bude u mě v pokoji, tak tu knížku musím schovat, ale neboj, tohle zůstane naším tajemstvím,“ slíbila mi Anja. Pak jsme se rozloučily a každá jsme se vydala směrem k domovu.

„Zlato, Lauro, vzbuď se,“ slyšela jsem tátův milý hlas.
„Co je? Kolik je hodin? Je sobota, nech mě spát.“
„Je osm hodin, musím do práce, pohlídej dvojčata.“
„Proč je nehlídá máma?“
„Někdy mi připadáš, že celý týden spíš. Je přece na tom zájezdu v Norsku.“
„Ehh, promiň, tati,“ promnula jsem si oči, „víš, já jsem dneska moc ospalá a…“ najednou mě přerušila jakási melodie – vyzvánění mého mobilu. „Volá mi Anja, už jsem vzhůru, můžeš klidně jít do práce.“
„Tak fajn. Měj se hezky,“ rozloučil se se mnou můj táta a já jsem zvedla telefon.

„Ahoj Anjo, problémy se sestřenkou?“
„No to mi povídej,“ prohlásila kamarádka vyděšeným a zároveň rozčileným hlasem, který mě vyděsil.
„Co se stalo?“
„Víš, Elsa má ten náramek, ten poslední kousek, který těm zlodějům chybí, aby mohli zrealizovat ,Stříbrnou legendu‘. Já jsem se ji snažila přesvědčit, aby mi ho dala, ale myslela si, že jí ho chci vzít a zamkla mě do mého pokoje. Chápeš tu drzost?“
„Páni, tak to je pěkná potvora, ale zpět k věci. Ty zloději o ní ví?“
„To nevím, doufám, že ne. Ale musíš hned přijít. V tý knize jsem zjistila, že kdybys ten náramek roztrhla a hodila do vody, navždy se ztratí a nikdy se už ,Stříbrná legenda‘ neprobudí.“
„Tak fajn, najdu nějakou opatrovatelku dětí a jsem u tebe,“ ukončila jsem rozhovor s Anjou.
„Ta její sestřenice je asi pěkná potvora, když ji zamkla v pokoji. Alespoň že víme, jak obelstít ty zloděje.“ Začala jsem hledat v seznamu nějaké číslo na opatrovatelku dětí. Vytočila jsem číslo.
„Dobrý den, měla byste čas na dvě hodiny?…“

K Anje jsem utíkala, jak nejrychleji to šlo. Když mě přepadli ti chlapi, byla hned u mě, a ona mě teď potřebuje stejně tak. Když jsem dorazila k jejímu domu, krve by se ve mně nedořezal. Před jejím domem stálo opět auto zlodějů. Vtrhla jsem dovnitř a viděla, jak Else sundávají náramek. Slyšela jsem i křičet Anju. Ti zloději už tu měli vše s sebou – krabičku s ostatními šperky. Náramek dávali dovnitř a krabička začala stříbrně zářit. Měla jsem štěstí, že o mně doteď nikdo nevěděl. Nevěděla jsem, kde se ve mně najednou vzalo tolik odvahy a energie, ale skočila jsem do pokoje a krabičku jim vytrhla z rukou.
„To jsi zase ty? Ty malá prašivá holko,“ procedil skrz zuby chlap, který před pár dny věznil v náručí mou sestřičku.
„Dej nám tu krabičku a my vás možná, říkám možná, necháme žít,“ řekl sebevědomě ten druhý.
„NIKDY!“ křikla jsem a odhodlaně jsem otevřela krabičku. Oslnilo mě stříbrné světlo a jakoby mě omotalo a vytvořilo křídla. Cítila jsem se jako ve vzduchu a pomyslela na své přání. Zlomky sekund mi připadaly jako celé minuty a já šeptla:
„Chci tomuhle všemu zabránit – to je mé přání.“ Světlo mě už téměř oslepilo a najednou jsem přestala vnímat čas i prostor. Vše se mi zamlžilo…

Stojím u rozbouřeného jezera. Na krku mám stříbrný řetízek s kotoučem a v dálce vidím auto a v něm dva muže.
„To jsem se vrátila v čase?“ řekla jsem si. „No jasně. Mé přání bylo zabránit tomuhle všemu, ale jak to mám provést? No jasně. Anja říkala, že jsem ten náramek měla roztrhnout a hodit do vody, snad to tady bude taky tak,“ šeptla jsem radostně. Sundala jsem si šperk z krku a silou ho roztrhla. Dávala jsem si pozor, aby to zloději dobře viděli. Pak jsem ho hodila do vody a fascinovaně pozorovala, jak se mění ve stříbrné kapičky. Sebevědomě jsem se otočila a utíkala domů.

„Ahoj Lauro, poslouchej, víš, co se stalo?“ zeptal se mě můj otec, který teď přijel. Stihla jsem doběhnout domů včas.
„To teda vážně netušim.“
„Ti zloději šperků byli ubytování v hotelu U lesa a před chvílí je zatkla policie.“
„Vážně? A jak?“ zajímala jsem se.
„Strašně zakříčeli, bylo je slyšet široko daleko, a tak nějací lidé zavolali policii.“
„A proč tak křičeli?“
„No, když je policie odváděla, tak říkali něco o tom, že se jim všechno rozteklo – proměnilo ve stříbrné kapky. O co jde ale nikdo neví. To je, co?“
„No nepovídej. Vždyť se v týhle čtvrti nikdy nic zajímavého nestane,“ ušklíbla jsem se na otce a vzala do náručí svou mladší sestřičku Jenni.