Magičtí bratři

Cesta dvou bratří ke společné magické budoucnosti. Ne každá cesta je bez překážek a ne každá končí tam, kde si člověk původně přeje skončit.

Prašnou cestou vedoucí z města šly dvě vytáhlé postavy. Chlapci. Jeden od druhého se příliš nelišili. Oba měli delší černé vlasy, šedé oči a ostře řezné rysy.

„Jsme bráchové, dvojčata! Takže bysme se měli dělit rovným dílem i o výprasky!“

„Ty jsi komunista nebo co?“ ohrnul nos ten o chlup menší a nakopl ležící kámen. Zarazil ruce hluboko do kapes a rozhlížel se znuděně po okolí. Ulice byla prázdná, plná žlutého písku, který otravoval v posledních dnech život celému městu.

„Je tu nuda, když není koho naštvat,“ stěžoval si po chvíli bratrovi a nakopl další kámen.

„Já jsem rád, že je ten písek zahnal do děr. Aspoň máme volnou ruku, no ne? Celá ulice jen pro nás!“ reagoval na to ten větší. Bratr se na něj podíval pohledem plným znechucení, ale nic na to neřekl.

Šli dál mlčky, ovšem jakmile vyšli z města ven a blížili se k domu, vyšší z dvojčat oživilo téma dělení výprasku.

„Aby bylo jasno, Jashade, já od toho dávám ruce pryč,“ ušklíbl se Jashin, vyndal z kapsy drobnou zlatou kuličku a začal si s ní házet.

„Zvětšit tu housenku byla sranda, ale ještě větší podívaná byla, když začala požírat Severardovu zahradu.“

„Jo, bylo to skvělý, ale vsadím se, že už teď Severard stepuje před naším domem a je pěkně vytočenej,“ nadzvedl obočí Jashad.

„Že si z toho něco děláš,“ šťouchl do něj bratr, který si hodlal užít sebemenší příležitost, kdy nečeká výprask jeho.

Jejich dům stál deset minut chůze od města. Když se však vracívali s nějakým tím průšvihem, cesta domů se protáhla i na dvojnásobek.

Jejich dům byla taková do šířky přerostlá stodola se třemi podivně zkroucenými věžičkami. Po pravdě horní polovina domu vypadala, jako by ji někdo odříznul z nějakého jiného domu (mnohem lépe vystavěného, z lepších časů a zpod rukou mnohem lepšího architekta, než by se na městské předměstí slušelo) a pak ho přilepil na spodní část stodoly. Jashin si nejednou stěžoval, že jeho pokoj vypadá jako prasečí chlívek 2+1 po drobných úpravách. Jashad naproti tomu podezříval předchozí majitele, že jeho komnaty byly používány jako kompost, protože tam ve zdech zůstávaly odéry tak nelibé, že už z nich samotných začínaly rašit ve vzduchu všelijaké plísně, které se pak usazovaly na všem, co se v místnosti ocitlo. Chudák Jashad se tam snažil příliš nevyskytovat.

Když se k tomu podivnému stavení blížili, připadalo jim ještě obskurnější. Zeptali se jednou matky, proč se prostě nepřestěhují na nějaké normálnější místo, které by nevypadalo, jako by jim mělo každou vteřinou spadnout na hlavu. Odpovědí jim byla sprška dobře mířených ran. Po letech života se svými syny byla paní Bradavičková vycvičena v míření dokonaleji než kdejaký nájemný magik. Dvojčata to od té doby už nezkoušela, ale vrtalo jim to v hlavě pořád. I teď, když už byli jen pár kroků od zarostlého vchodu do zahrady, na to přišla řeč.

„To je barabizna,“ zasyknul Jashin a kopl do spadlého jablka, jež opustilo větev stromu v jedné ze zahrad, které lemovaly křivou prašnou cestu táhnoucí se od předměstí až k centru města. Dvojčata si zamračeně změřila svůj domov.

„Mít kam, tak z té díry vypadnu, ani bych nemrknul!“ pokračoval Jashin.

„Jenže nemáme kam, to je ten problém chytrolíne,“ přidal se bratr pochmurně. Na jeho tón mělo ale největší vliv očekávání brzké konfrontace s matčinou přesnou muškou.

„Možná by nás k sobě vzal někdo do učení,“ zasvitlo Jashinovi v očích. „No víš, jak se to běžně dělá ve městě! Staří páprdové, co umí nějaký řemeslo, si k sobě vezmou mladou krev a předávají jí ty svoje… ty…“

„Bacily?“ zkusil doplnit bratr.

„Ale houby bacily! Zkušenosti přece.“

„A ke komu bys jako chtěl do učení?“ ozval se pochybovačně Jashad, když pochopil bratrovu narážku.

„Já nevím, co všechno u nás ve městě je k učení,“ řekl tiše Jashin a v hlavě mu to šrotovalo skoro hmatatelně. „Nemuselo by být špatné naučit se třeba… šperkařinu. Nebo…“ chvíli přemýšlel, dokonce se zastavil a dlouhou chvíli se zahleděl do jednoho obzvlášť hlubokého výmolu v cestě. Když vzhlédl, měl z něho bratr až strach. Byly chvíle, kdy Jashinův obličej prozářil zvláštní fanatismus. Ta chvíle právě nastala.

„Co kdybysme našli nějakýho magika, co žije někde v okolí a dali se do učení k němu?!“ Jeho oči div nevybouchly nadšením. Jashadovi se v žaludku usadilo něco děsivě neposedného a studeného. „Magikové jsou dost divní. Někteří prý jí lidský maso.“

„Když mu seženeme k jídlu něco jiného, nás žrát nebude,“ odvětil pohotově Jashin a zase se dal do pohybu. K bratrově nelibosti až příliš rychle. Zase pomyslel na matčin nehynoucí hněv kvůli tomu volovi Severardovi a jeho zarostlé smrduté zahradě.

Konečně po té nepřirozeně dlouhé cestě domů dorazili do zahrady. Stromky se k sobě nakláněly, jako by si měly hodně co říct (a že drbaly často!), trávník se střídal s trsy různých bylinek a ovocných keříků a cestička z vyskládaných plochých kamenů byla v té džungli sotva viditelná. Obloha postupně temněla, bylo už po osmé hodině. Z otevřených oken voněla buchta a Rozmočklačský guláš. Jashadovi by se za normálních okolností (tedy pardon, za „jiných“ okolností by se sem hodilo víc, protože „normální“ okolnosti byly přesně tyhle) sbíhaly sliny, ale živá vzpomínka na matčinu dlaň na jeho tváři mu s chutěmi udělala své. Jashin byl naopak zcela zaujat svým plánem, jak vypadnout z domova, takže na jídlo nemyslel ani trochu.

Vešli tedy do domu dvoukřídlými dveřmi s malůvkami nějakých mytologických potvor, prošli úzkou předsíní do kuchyně. Každé z dvojčat vešlo s jinými myšlenkami, ale pár vteřin po vstupu už oba mysleli na totéž.

„Vy dva nevděčníci! Vy dvě zlovolné kukačky! Vy dva nezvedení anarchisti! Vy dvě reklamy na antikoncepci!!!“ Chvílemi netušili, o čem to jejich matka mluví, ale bylo jim jasné, co to pro ně asi tak znamená. Na každý pád se drželi v dostatečné vzdálenosti od hbitých rukou své matky.

„Severard je můj starý známý. Vždycky si ode mě objednával rebarborkový koláč nebo třešňovou rozbublaninu a taky tři pytle vánočního cukroví… A vy mu zaneřádíte zahradu nějakou obludou! Kde jste k ní přišli?!“ Držela zrovna v ruce pánev a druhou mířila na Jashina.

Jashad v tu chvíli čekal, že se jeho bratr ohradí a hodí to na něj, ale co přišlo, to mu vyrazilo dech. Jashin se nepřítomně usmál, pak zaostřil na matčin vytasený prst a odpověděl: „Byla to jen nevinná legrácka, mami. Se Sevem to určitě snadno spravíme. Nabídnem mu třeba sazeničky Požíračného kaktusu, o tom on přece pořád básní, že by ho do té svojí… ehm zahrady chtěl.“

Matka zamrkala. Stáhla nepatrně ruku i s prstem a založila si ji v bok. „To je… to je dobrý nápad, Jashi,“ řekla udiveně. „Ale rozhodně si příště hrajte někde jinde!“ dodala rádoby přísně, ale stále zněla spíš ohromeně. Znala reakce svých kluků na své vřískání a spílání, ale tohle ji naprosto zaskočilo. Taková racionální věta v téhle situaci, kdo by to čekal od takového sígra, jako byl Jashin. Jistě, Jashad byl za ním v těsném závěsu, ale ten byl sígrovatý trochu jiným způsobem. Teď tam všichni postávali jako sochy a hleděli na sebe. Jediný, kdo nevypadal zmateně, byl Jashin a Jashadovi v zápětí došlo, na co asi myslí.

„Prostě se zeptáme v nějaké putyce. Tam vědí vždycky všecko, no ne?“ rozumoval Jashin, zatímco další den šlapali do kopce směrem k centru města.

Jashad supěl a kroutil hlavou. „Já si vůbec nejsem jistej, že se chci v putyce vyptávat na nějakýho pošahanýho magika, který beztak žere lidi a celý den spí, kdežto v noci svařuje lektvary, kam hází kousky kdekoho, a…“

Jashin se zasmál. „Ty jsi trouba a ještě k tomu strašpytel.“

„Možná, ale aspoň zůstanu naživu, na rozdíl od někoho.“

„Už umím dost na to, abych se dokázal dostat z kouta, když mě bude chtít někdo sežrat nebo hodit jako přísadu do lektvaru.“

„Jo, ale zatím to platilo jenom u normálních lidí, ale magik zná čáry, které by ti mohly vzít vítr z plachet, hošánku.“

„Ať si, ale pořád je to lepší, než tady sedět skoro na hnojišti pod střechou, co se každou chvíli může zřítit, a zbytečně tady kynout!“

„No dobře, sme dva, tak snad aspoň jeden přežije. Třeba to bude i ta lepší půlka,“ rozřehtal se Jashad, jak jen to při supění do kopce šlo.

Když se konečně vyšplhali na kopec, uviděli před sebou přechod mezi předměstím a centrem. Výška a kvalita budov se radikálně změnila, takže byla hranice velmi dobře patrná.

„To město bylo vždycky tak šeredné, nebo je to jenom nějaká poslední móda?“ Jashad bratrovi neodpověděl. Neměl město rád. Páchlo (ne sice tak moc, jako jeho pokoj, ale rozhodně nepříjemněji), bylo plné lidí a většina z nich stála za velké kulové a někteří dokonce i za malé. Naproti tomu Jashin o městě nikdy moc nepřemýšlel. Věděl, že by si dokázal poradit se vším, takže se neznepokojoval nad podružnými detaily a soustředil se na to, co bylo pro něj v tu danou dobu důležité. Zrovna teď mu záleželo jen na tom, aby se skutečně dostal do učení k magikovi. Byl to přece ten úplně nejlepší a nejmocnější směr, jaký si mohl mladý docela nadaný kluk vybrat. Nechápal, proč svou magickou schopnost neprohlubují všichni. Byli moc líní nebo se jim prostě zdálo, že hmatatelné a dobře zavedené řemeslo, jako je třeba stolařina, je lepší a jistější, než nějaký hokus pokus. Hlupáci. On si byl naprosto jistý.

Poměrně brzy narazili na putyku. S těmihle podniky už to tak chodí, že na ně člověk narazí, ať chce nebo nechce. Byla to Násosna u bosého Soska. Ani jeden z bratrů od toho názvu nečekal nějaký extra podnik, ovšem to, co přišlo po odsunutí těžkých kovaných dveří, to jim oběma vyrazilo dech. Lokál plný různobarevného kouře, směsice jazyků tvořila nerozpoznatelný chumel hlásek a podlaha, na pár místech dřevěná, byla skoro všude pokrytá takovou vrstvou odpadků, že měli dojem, jako by šli po hromadách černé vaty (která při každém kroku kvílivě zasténá).

Prošli vznášivým krokem až k výčepnímu pultu, kde stála barmanka. Když na ně upřela své čtyři oči, mezi čtyřmi obočími se jí udělaly dvě identické vrásky. Každá z jejích hlav měla stejný účes, ale v jiné barvě. Blonďatá hlava zmobilizovala ústa pod sebou a promluvila sytým barytonem. „Před chvilkou jim steklo mlíko z brady a už se derou do putyky.“ Hlava-brunetka odvětila chraplavým šepotem: „To víš, doba se změnila, se zhýralostí se začíná už u batolat.“ Bavily se o nich ještě několik minut, jako by tam vůbec nebyli, ale pak si obě naráz povzdechly a blondýnka se zeptala už smírněji: „Tak co tady vy dva pohledáváte?“

„Hledáme magika, aby nás vzal do učení,“ vybalil Jashin na rovinu tak rychle, až to mu skoro nebylo rozumět.

„Magika?“ vyšvihla brunetka svá obočí tak vysoko, že před nimi málem musely uskočit její vlasy. „Ti si učedníky vybírají po čertech těžko. Jsou vybíraví.“

Tělo výčepní pokývalo blonďatou hlavou a dodalo jejími ústy: „A říká se, že neúspěšní kandidáti končí v guláši.“

Jashad se nervózně zasmál. Napadlo ho, že ty dvě by se k nim nemusely chovat úplně nepřátelsky, protože přece jenom byly (tedy pravděpodobně) také dvojčata. Jashin se ale tím vtípkem o guláši nenechal vykolejit, koneckonců tuhle eventualitu už s bratrem přece probrali.

„Já v guláši rozhodně neskončím,“ řekl sebevědomě, zvedl ruku a jako by mimochodem se všechny sklenice na pultu samy přeleštily a zasunuly do regálů. Obě hlavy zamrkaly a nervózně stiskly utěrku všema čtyřma rukama. Pak se nepatrně naklonily přes pult k dvojčatům a zašeptaly dokonale unisono: „Tohle tady moc veřejně neukazujte! Mohlo by se vám to šeredně nevyplatit. Jestli chcete vážně najít nějakého magika, poptejte se na náměstí v Apatyce u Rohatého pytláka.“ Pak už jen blondýna dodala: „Kdybyste ji nemohli najít, zeptejte se na Ropyho, to je zkratka, lidi jsou po zkratkách jako diví.“

„Díky moc,“ usmál se Jashin zářivě a těsně předtím, než se vypařili, mrsknul prstem směrem k výčepním, které nadskočily a obě se neuvěřitelně sytě zarděly.

Vyšli z Násosny na ulici a tentokrát už oba se usmívali. Beze slova vyšli směrem k náměstí. Většina ulic ústila do největšího náměstí v kraji, takže vážně nebylo kde zabloudit. Dokonce i Jashad se začal tvářit vzrušeně, jako by ho Jashinovo nadšení přece jen nakazilo.

Řečená apatyka stála v podloubí na rohu dvou nejvzdálenějších konců náměstí, které se už ani nezdály býti jeho součástí. Ideální místo pro magiky, pomyslel si Jashin a ještě zrychlil. Skoro přeběhli náměstí napříč (pokud při svém nepravidelném prvokoidním tvaru vůbec nějaké své napříč mělo) a zapadli do podloubí. Na ceduli nad malým úzkým tmavým vchodem do apatyky byl namalovaný shrbený vysoký člověk s objemným pytlem přes rameno. Pytlák se ani jednomu z dvojčat nezdál jako vhodný patron lékárny, ale proti gustu,…

Vešli. Jashad spoléhal na to, že Jashin prostě ví, co řekne, tak jako tomu bylo v Násosně. Proto se držel kousek za ním, ale nedokázal skrýt příjemné napětí ve tváři. Takové napětí se jich zmocňovalo pravidelně těsně před tím, než něco provedli a pak taky těsně před následným příchodem domů.

Za mramorovým pultem bylo pusto a prázdno. Zvonek na dveřích byl stržený a svěšený na stranu, takže těžké a roztodivným kořením nasáklé ticho zůstalo nerušené. Tedy až na šoupavé kroky dvojčat po mramorové podlaze. Očividně to ale stačilo. Z vedlejší místnosti, kde se nejspíš míchaly masti a uchovávaly některé bylinky, nakoukla do malého prodejního lokálu hlava.

„Co tu pohledáváte?“

Přišlo jim divné, že už podruhé ten den je někdo oslovil tímto způsobem v podniku, který tady má být pro zákazníky (a podle toho se v něm prodávající většinou chovají). Tohle všechno Jashin pominul a opět šel k jádru věci.

„Jsme dva budoucí učedníci nejmocnějšího magika v kraji. Jen ho potřebujeme najít a vy nám prý můžete pomoci.“

Hlava sebou škubla a pak se začala pravidelně otřásat. Nejdřív to vypadalo, že ten člověk dostal nějaký záchvat, ale jakmile se začaly ozývat chrčivé zvuky, odvodili si, že se jedná o smích. Kromě hlavy záhy spatřili už i zbytek těla, které se přesunulo blíže k nim. „Vy jste mi ale koumesové,“ smál se ještě ze setrvačnosti a kroutil hlavou. Vypadal dost otrhaně. Měl na sobě několik vrstev oděvů a vůbec to k sobě neladilo jak barvou, tak materiálem a střihem. Na hlavě mu spočívala doširoka rozprostřená vysoká hučka karmínové barvy. Obličej měl přívětivý, celý zvrásněný vráskami od smíchu a jeho oči, černé a velké, byly celé rozzářené. Působil jako dědeček z pohádky, který ze svého netradičního oděvu vždycky dokázal vytáhnout to správné cukrátko. Dvojčata si však byla na cement s vodou jistá, že kdyby si to situace vyžádala, byl by dojem hodného dědečka v mžiku ten tam a nastalo by něco strašlivého. Vytušili velmi správně, že před nimi stojí magik, první v jejich životě. Oba byli magicky nadaní, ale skutečného vyučeného, prostě hotového kouzelníka ještě neviděli.

„Můžete nám pomoci?“ zeptal se Jashin trochu měkčím a méně suverénním způsobem, než s jakým přišli. Muž se usmál trochu jiným úsměvem. Byl záhadný a nevyzpytatelný. „Mohl bych, ale ještě stále jsem se nerozhodl, jestli mi to za to stojí. Tak mě napadá, že to asi nejlíp zjistím jen jediným způsobem,“ poškrábal se na zarostlé bradě. Jak vzhlédl, oba chlapci se trochu zarazili, protože právě nastala chvíle, kdy jeho obličej vypadal trochu strašidelně. Bude je snad nějak nelidsky testovat? Třeba jim bude vařit prsty v nějakém odporném dryjáku a jestli nevydrží dost dlouho, tak nebudou za učedníky přijati?

V mžiku přerušil jejich hororové představy. „Pozvete mě dneska k sobě domů na oběd a na večeři a koneckonců na noc také, abych si byl zcela jist.“ Zašel ještě někam dozadu, chvíli tam štrachal a pak vyšel s malým ranečkem ostře růžové barvy na rameni. „Můžeme vyrazit, šup šup!“

Jestli byla cesta do města plná napětí, tak cesta z města domů byla esencí napětí. Každý z chlapců se nějakým nesvévolným řízením osudu ocitnul z jedné strany magika. Kdykoliv se snažili zachytit aspoň pohled toho druhého, magik jim to znemožnil nějakým dobře mířeným gestem, které vypadalo tak nenuceně, že museli smeknout. Nejdřív to byla situace hodná tak akorát zaskřípaní zubů, ale pak to oba vzali sportovně a rozhodli se, že budou o své místo u magika bojovat. Ne sami se sebou, ale s magikem.

Možná je bude chtít donutit, aby šli proti sobě. Je pravděpodobné, že bude chtít přijmout do učení jen jednoho, ale oba dva se pevně vnitřně rozhodli, že proti bratrovi ani jeden z nich nepůjde.

Šli vesměs mlčky, až na chvíle, kdy si magik zpíval nějakou písničku o žábě a vose, která obsahovala hlavně slova jako „hajdy hajdy hou“ nebo „djady djudy dijá“. Jen na okamžik prolétla Jashadovi hlavou myšlenka, že s takovým bláznem by se mu nechtělo trávit většinu času. Magik mu najednou přišel nebezpečný trochu jiným způsobem, než původně myslel. Ale hned pomyslel na to, o co všechno by přišel, kdyby teď vycouval, a soustředil se zase jen na co nejlepší výkon. V čem, to nevěděl, snažil se však být výborný ve všech oblastech své existence.

Cesta se pro dvojčata protáhla do nadlidských délek. Magik šel sice svižným veselým krokem, ovšem ta atmosféra byla natolik… nabitá že se dvojčata těšila na chvíli, kdy dojdou domů a nastoupí mezi ně matka jako hromosvod. Když se před nimi vyloupl jejich dům, magik se zasmál a jeho široký úsměv se ještě víc prohluboval, když vešli dovnitř.

„Co to má být?!“ sjela je matka podezřívavým pohledem. Podezření byl přímý předstupeň rozlícení, to měla dvojčata výtečně zažité. Magik smekl klobouk a uklonil se paní domu tak hluboko, že svým vousem vytřel polovinu předsíně. Matka překvapeně zamrkala. V zápětí hostu sundala z vousů chuchvalce prachu a pokynutím ho pozvala do kuchyně ke stolu.

Když uběhla první hodina pobytu magika v jejich „domě“, dvojčata stále postávala mezi předsíní a kuchyní a nevycházela z údivu. Magik zapředl s matkou hluboký rozhovor, takže si jejich rodička vůbec nevšímala, že dva její plody jsou stále přítomny. Mezi řečí stačila matka připravit pro hosta předkrm (poprvé za celý život viděla dvojčata, že by jejich matka předkrm připravovala), polévku, hlavní chod a dva dezerty, přičemž byla stále pohotova reagovat na hostova slova.

„Magie říkáte? A k čemu je to v životě dobré?“ smála se matka a podlévala hrabance na pekáči.

„Magie je nejprospěšnější ze všech umění. Když se dobře ovládá, obsáhne v sobě všechna zbývající řemesla.“

„Pcha!“ uklouzlo matce, když kontrolovala tvrdost hlíz. „Všechna řemesla, říkáte? Jako že si dokážou vyčarovat dům, v něm ebenový nábytek a sobě navrch hraběcí zlatem prošívaný kabát s drahými kameny místo knoflíků?“

Magik nehnul ani brvou. Chvíli si pohrával se snítkou jedné z bylinek a pak spustil. „Magie dokáže uzdravit, dokáže pomoci štěstí, aby našlo cestu k tomu, kdo ho zoufale potřebuje, dokáže také uchránit váš práh před nepřáteli. Umí podpořit úrodu a zapudit plevelné snahy všeho druhu.“

Matčin výraz prozradil zájem, ale umně ho schovala, když přidávala koření do pekáče. „Nezní to nejhůř, ale zvládli by opravit dům?“ Teď bylo v její tváři jasně patrné, že na odpovědi závisí její rozhodnutí, zda dá nebo nedá požehnání pro volbu svých synů. Magik neváhal.

„Magie zná mnohé prostředky, jak stávající věci udržet pohromadě, učinit je nepropustnými, neodfouknutelnými a také co se vzhledu týká, tak lze provést řadu úprav.“ Matka se zdála býti spokojenou. Jen se už dodatečně doptala, jestli si je vezme oba, a když souhlasil, spadl jí skoro slyšitelně obrovský kámen ze srdce. A nebyla sama. Dvojčata se široce usmála. Měla to v kapse.

Magikovo obydlí sestávalo z malého kamrlíku za apatykou a z velké a spletité půdy nad ní. Mezi sušícími se bylinkami byly hromady starého haraburdí, něco, co připomínalo staré mučicí nástroje, dále kusy nábytku, některé vypadaly docela i použitelně (třeba obrovská postel s velmi vysokou duchnou). Stohy starých pergamenů, ať už popsaných nebo čistých, hračky, nádoby všelijakého druhu a dál se zatím dvojčata nedostala. Magik je samozřejmě varoval, ať nesahají na nic, na co jim sahat výslovně nedovolí a ať nechodí nikam, kam je zcela výslovně nepošle. Po tom, co Jashadovo předloktí skoro spolkla stará kamna, se těmito pokyny bezpodmínečně začali řídit.

Jenže jednoho večera, když magik podle svého zvyku usnul nad knihou pokročilého zaříkání, šli bratři lelkovat na půdu (kde koneckonců měli své dvě palandy, hned z kraje, aby je nic nesežralo ve spánku). Sedli si na své postele a vyměňovali si dojmy z prvních dnů služby. Dokonce si zkusili i prvních pár kouzel, které je magik zatím dovolil pochytit. Jakmile Jashinova postel přestala levitovat, měli vyčerpaný naplánovaný program a začala se o ně pokoušet nuda.

Pak si Jashin všiml toho, že se z hromady pergamenů plazí jeden z nich, zatímco ho ostatní bijí volnými cípy a snaží se ho zastavit. Než se stačili rozmyslet, co podniknou, už stál Jashin nad zdrhajícím pergamenem a četl si ho. Jashad ho chtěl nejdřív varovat, ale pak ho přemohla zvědavost.

„To bys nevěřil,“ zamumlal Jashin a četl dál. „Tady na tom pergamenu je přesná kresba našeho baráku včetně popisu.“ Jashad vyskočil a postavil se vedle bratra. „Náš dům! No fakt!“ Oba četli doprovodný text. Když bylo hotovo, pergamen se přestal plazit a vypadal spokojeně (pokud je možné, aby se pergamen nějak tvářil). Podívali se na sebe vytřeštěnýma očima a celou noc se šeptem domlouvali, co s tím provedou.

Magik je zaměstnával průběžně celý den, ať už šlo o apatykářskou práci nebo o magická cvičení (k levitaci přibývalo drobné přeměňování malých předmětů), ale jejich mysli pracovaly jako jedna. Večer přivítali s otevřenou náručí, protože to znamenalo shrnout, na co přes den při svém koumání přišli.

„Matka to rozhodně neví, ta se o magii nikdy nezajímala, dokud jsme jí nepřitáhli domů magika. Barák koupila za pakatel, určitě si teda myslela, že za víc nestojí. Rozhodně nemohla tušit tohle!“ shrnul Jashad otázku jejich matky. „Souhlas,“ přikývl bratr, ale sám už dumal nad něčím jiným. „Zajímalo by mě spíš, jestli to ví někdo jiný.“ A ukázal směrem dolů, kde o patro níž dřímal magik na otevřené knize. „To je dobrá otázka. Co když si nás vybral za učedníky jenom kvůli tomu domu?!“ zvýšil Jashad trochu hlas, načež ho Jashin jasným gestem zase uklidnil. „Kdybysme se ho zeptali na rovinu a on by vážně byl jenom vypočítavej parchant, co nás chtěl využít, tak bysme byli nakrásně v hajzlu,“ přemýšlel dál Jashin. Bratr souhlasil. Nakonec se dohodli, že si vyžádají jednodenní dovolenku a vypraví se domů na průzkum.

S dovolenou neměl magik problém, dokonce utrousil cosi ve smyslu, že si alespoň v klidu dočte kapitolu o dušení pulců žabomžice. Tentokrát se cesta z města netáhla ani omylem. Dvojčata z kopce nebrzdila svou už tak slušnou kinetickou energii a doslova byli doma co by dup. Matku zběžně pozdravili, Jashad jedním mávnutím ruky spravil okap, který se kinklal ze střechy nad vchodovými dveřmi, a už zafičeli do sklepa. Strávili tam několik hodin, než se vyškrábali nahoru, zblajzli oběd a umně se vyhnuli veškerým zvědavým otázkám. Výmluvy typu „izolovali jsme stěny, aby nevlhly“ byly přijaty, takže byly obě strany spokojené.

Odpoledne trávili stejně jako dopoledne, jen s tím rozdílem, že si tentokrát s sebou nezapomněli vzít pergamen a brk s inkoustem, aby si mohli své jednání patřičně opoznámkovat. Vylezli nahoru právě včas na to, aby spořádali večeři, odbyli všetečné otázky jinou výmluvou než při obědě a už se chystali k návratu do města. Matka uronila několik povinných slz a užívala si znovunabytého soukromí. Synkové se cestou k apatyce zastavili u pošty, kde si vyřídili dvě maličkosti a už pelášili zpátky ke svým půdním palandám. Magik už dřímal podle svého zvyku, takže ani neproběhlo žádné vítání.

Druhý den se oba bratři snažili skrýt napětí. Mysleli si, že úspěšně. Magik jim odtajnil tajemství přípravy uklidňujících dryjáků a slíbil jim, že je z nich další den přezkouší. Pokud vyhoví, postoupí k lektvarům pokročilejším, dokonce možná i k prvním protijedům. Když jim přikázal nakrouhat chapadélka potočnice a sám si sedl do kouta k peci, kde si nahříval bedra, zapředli přirozeně hovor.

„Ty dryjáky jsou úžasný. Vlastně najdeš lektvar úplně na všechno.“

Jashin přikyvoval a v očích se mu zase zalesklo. „To mi povídej. Třeba takový lektvar síly. Napiješ se, a můžeš složit celou fůru dřeva jedním prstem, ani se nezapotíš.“

„Nebo se můžeš napít lektvaru důvtipu a hned se ti všechny problémy, co se ti nakupily, budou řešit jedna radost!“

„Jasně,“ souhlasil Jashin a v jeho pohledu vyvrcholil triumfální lesk. Dokonce i krouhání probíhalo najednou ve zrychlených intervalech. „A co teprve, kdyby existoval lektvar, který by od tebe nalil magii, kterou bys ty moh pak jakkoliv využít! To by se lidi mohli přerazit, abys jim kapičku toho lektvaru prodal. Na tom by se vydělal majlant, to ti teda řikám.“

Dále už probíhalo krouhání v tichu, ale rozhodně ne v poklidu. Další týden se nic moc nedělo. Dvojčata na magikovi nezpozorovala žádnou změnu oproti normálnímu stavu, takže se pomalu začala vzdávat toho, že by jim jejich plán vyšel. Třeba se vážně přepočítali, a magik měl ty materiály na půdě čirou náhodou, aniž by si je někdy četl. Třeba tam zůstaly po předchozím majiteli. Upínali se však k jednomu konkrétnímu datu. Ten den to rozhodne. Pokud o tom všem skutečně neví, po daném dnu už budou mít jasno. Stejně tak i v opačném případě. A protože ten den byl ještě daleko, odložili bratři své plány zatím k ledu.

Plynuly dny a týdny a měsíce, kdy se pilně učili, jak vykonávat správně řemeslo. Dokonce už i sami prováděli některé snadnější úkony, jako bylo očarovávání předmětů řemeslníků a zemědělců, aby se méně opotřebovávaly, nebo plachty námořníků, aby se netrhaly a lákaly vítr. Proti všemu očekávání jim magik dával víc úkolů, než pak dělal sám. Spíš jen dohlížel, když míchali protijedy nebo masti na rozličné obtíže.

Konečně přišel podzimní slunovrat. Bratři opět zneklidněli a čekali, jak se celá věc rozlouskne. Sešli jako každé ráno dolů a začali činit obvyklé přípravy. Připravit k odebrání objednané směsi, zkontrolovat ty směsi, které byly ještě v nějakém ze stádií přípravy a také očekávat příchod dodavatelů. Magik si je k sobě zavolal kolem desáté hodiny a pravil: „Dnes večer musím odjet, mám ve vedlejším kraji nějaké jednání o dodávkách smrdukamene. Proto bude apatyka ve vašich rukou. Stačí, když zavřete, jak to děláváte koneckonců běžně, a ohlídáte, aby se přes noc nepřihodilo nic závažného, jako třeba požár nebo něco takového, rozuměli?“ usmál se vlídně. Oba bratři přikývli.

Celé odpoledne byli jako na jehlách. Jistě, mohla to být všechno náhoda a on skutečně mohl mít jednání. Ale byla by to veliká shoda náhod, že mu to vyšlo právě na den slunovratu.

Když za setmění odcházel, dvojčata se snažila vypadat normálně. Převzali od něj svazek klíčů a vyposlechli si poslední pokyny. Když konečně vytáhl paty, podívali se na sebe nanejvýš vzrušenými pohledy a usmáli se. V mžiku vyrovnali na stůl svůj arzenál, jenž byl připraven k použití v případě, že by se magik vybarvil do nepěkných barev.

„Lektvar spoutání,“ kontroloval Jashad jestli mají všechno a přidával finální ingredience, což byl většinou magikův vlas nebo vous (do většiny mocných lektvarů bylo třeba přidat nějakou část z těla toho, na koho měl být použit). „Lektvar dočasného zbavení moci,“ přidal Jashin malý flakónek s ostře fuchsiovou tekutinou. „To kdyby se vzpouzel. I když myslím, že proti lektvaru spoutání nemá šanci. Nenašel jsem v knihách žádný způsob, kterým by se to dalo prolomit ze strany toho, kdo je jím zasažen.“

Jashad přikývl a vypočítával dál. „Snítka tydlikostínu, který místnost, na jejíž práh je položen do kříže, dokonale utěsní. Nic z ní ani do ní nevnikne, dokud bude bylinka ležet na prahu v dané pozici.“

„A všechno radši dvakrát, kdyby náhodou na poprvé magik uhnul nebo se nějak jinak vyhnul zasažení,“ uzavřel Jashin a začali ukládat lektvary a bylinky do ruksaku.

„Pořád je ale šance, že ho tam nenajdeme,“ připomněl bratrovi jemně Jashad. Oba se však přikláněli k té horší variantě. „Je lepší být připraven na nejhorší, i když věříš v to nejlepší,“ vyslovil Jashin heslo, které vyznával jejich pradědeček z otcovy strany – jediný magik v jejich rodině.

Zamknuli apatyku a vyrazili sotva hodinu po magikovi. Stejně počítali, že je ještě někde schovaný a čeká na správnou příležitost, jak proniknout na místo. Potřeboval tam být až o půlnoci. Oni se rozhodli jít do domu starou skrýší z lesa. Kdysi si vybudovali tunel vedoucí do Jashadova pokoje, aby mohli v noci vyrážet do okolí. Teď se jim náramně hodil. Magik, který se určitě schovával někde poblíž domu (pokud bylo tedy jejich podezření správné), je nemohl vidět přicházet.

Vklouzli do tunelu kolem deseti hodin, takže měli ještě dost času na vyčkávanou. Byli dost nervózní, ale chápali, že nemohou jen tak nečinně sedět a nechat živly, aby si posloužily. Jistě, stále byla naděje, že se pletou a že mají příliš bujnou fantazii, ale…

Matka zalehla ještě před tím, než vešli do domu. Celý byl tedy zšeřelý a tichý, až na nějaké ty vrzavé zvuky, jimiž oplývá každý starý dům. Vyplížili se směrem ke sklepení s předstihem a dávali pekelný pozor na to, aby na nikoho a na nic nenarazili.

Ve tři čtvrtě na dvanáct konečně nebyli sami. Do sklepa se vkradla shrbená postava, jejíž silueta vypadala, jako by ten člověk sestával z chumlů hadrů přišitých k sobě. Jakmile ta postava vyčarovala umělý oheň uprostřed místnosti, uviděli zcela jasně, s kým mají tu čest.

Magik se naklonil směrem k průrvě ve skále, z níž vytékal stříbrný hustý pramen vody a čekal. V té chvíli mu k nohám hodil Jashin temně modrou lahvičku, z níž začal okamžitě po rozbití stoupat hustý dým, který magika celého zahalil. Byl slyšet jen nechápavý křik. Ten však nemohl nikam doputovat, protože na prahu sklepa ležely křížem přes sebe dvě větvičky tydlikostínu. Když dým opadl, magik zůstal strnule v pozici napůl shrbené nad pramenem, který začal právě nabírat ostře modrou barvu svítící skoro víc než ten magikův umělý kužel světla.

„Přijal jste nás, abyste nás okradl o pramen!“ obvinil ho tichým syčivým hlasem Jashin. Magikovy jindy laskavé oči se zúžily.

„Vám by to nechybělo a já bych to dokázal skvěle využít,“ řekl hlasem, který se tomu jeho vůbec nepodobal. Dělá tohle z lidí chtíč? Hamižnost?

Bylo patrné, že se snaží pohnout. Snad doufal, že ten lektvar nenamíchali správně a on přestane účinkovat. Jenže Jashad přidal ještě lektvar na dočasné zbavení moci. Podle koncentrace by měl vydržet minimálně hodinu. Kdyby se tedy magik osvobodil, nemohl by použít magii a tak by bylo pro dvojčata snadné překazit mu jeho snahy o útěk nebo hůř, o útok.

Jashin zachytával svítivou tekutinu do speciální kouzly ztvrzené sklenice, kde se v ní začaly tvořit světle fialové víry připomínající malé víly vznášející se v oblacích.

„Snad nechcete ten lektvar prodávat?!“ zaprskal magik a stále se snažil vyprostit ze sevření lektvaru.

„Ne, chceme ho podrobit zkoumání,“ sdělil mu Jashad klidným hlasem a bedlivě pozoroval, jestli nezpozoruje nějaké známky ochabování moci lektvaru. „Dali jsme vědět kapacitám v oboru magických lektvarů a zajistili jsme si dobře sepsanou smlouvou práva na všechno, co ten lektvar pomůže vyřešit, vyléčit, vyspravit nebo objasnit.“

„Je to lepší, než ho prodávat na černo,“ ušklíbl se Jashin. „I kdybyste se z toho dneska dostal a zbavil se nás, příslušná místa o tom moc dobře vědí. K ničemu by vám to nebylo, když jste přišel o exkluzivitu a tajnost celé věci.“

Magik se zatřásl. Než stačil Jashad znovu hodit spoutávací lektvar, sáhl po svém otrhaném plášti a rázem jako by žádný z lektvarů nepůsobil. Odhodil oba kluky stranou tak prudce, až se praštili hlavami do skalnaté stěny. Vytrhl Jashinovi z rukou nachytanou tekutinu, zazátkoval ji a chystal se utéct. U vchodu ho však mocně zarazila neviditelná bariéra. Letěl vzduchem přes celý sklep a hlavou skončil v jezírku modravé tekutiny. Ozvaly se chrochtavé zvuky, jak magik vdechoval tekutinu. Pak přiskočila dvojčata a vytáhla tělo z jezírka, ovšem vypadalo to, že už je pozdě, protože s sebou magik nekontrolovatelně házel.

K ránu dorazila početná skupina lidí, které dvojčata obepsala, když se o objevu ve svém sklepě dověděla. Zajistili bezvědomého magika a konstatovali prudkou otravu syrovou magií, vzali si s sebou i vzorek tekutiny (která, jakmile se rozednělo, opět nabrala stříbřitou barvu a zmírnila tak mnohonásobně své účinky i koncentraci), což bylo všechno ošetřeno novou smlouvou.

Dvojčata převzala apatyku a z pravidelné renty a procent ze zisku, který plynul z výzkumu tekutiny nalezené v jejich sklepě, žili spokojeněji než kdejací šlechtici. Bavilo je objevovat nové masti a lektvary a vylepšovat receptury. Jediný, kdo nebyl zcela spokojen s nastalou situací, byla jejich matka, protože jí bylo odborníky řečeno, že kvůli vysoké koncentraci magie v jejich domě a jeho přilehlém okolí, nelze provést žádné úpravy domu, který si vždy bude do velké míry žít vlastním životem. Nemohla se s tím smířit, ale je pravda, že na peněžní nezávislost, jíž jí pramen přinesl, si rozhodně nestěžovala.

Redakční úpravy provedla Janel Weil.