Obdarovaní
Kam může člověka zavést opravdu mimořádný a silný dar? Může mu přinést štěstí a úspěch, nebo je to spíš nebezpečná zbraň, která se častěji obrátí proti svému majiteli?
1.
Neměli jsme žádné pocity. Byli jsme jako stroje. Neměli jsme ponětí o tom, co by se stalo, kdyby nás chytili. Vlastně to bylo jedno. Všechno by tím skočilo. A bylo by to dobře.
„Přestaň už s tím klepáním!“ zavrčela Vesna, ale neodtrhla oči od obrazovky televize. Její společnice přestala poklepávat prsty o desku stolu. Místo toho však začala hlasitě zhluboka dýchat a bavila se tím, že jí jedna nosní dírka vydávala nechutné troubivé zvuky.
„Neuvěřitelné…“ zamumlala Vesna, ale stále sledovala obrazovku. Lidé se na ní pohybovali pomalu a trhaně, až jí z toho rozbolely oči. Musela je po dlouhých minutách odvrátit a protřít si je. „Je to skoro stejný jako naše fotky. Taky se hejbaj.“
Vesna by nejradši celý ten úkol zvládla sama. Místo toho jí na krk pověsili tohle nemožné stvoření, co se baví troubením vlastního nosu. Vydechla všechen vzduch a s pomalým nádechem se začala uklidňovat. Měla svou vlastní metodu, která zabírala už léta. Už od doby, kdy k ní vyslali hlídku, která měla zlomit její hůlku…
„Co je to tady vlastně za místo?“
„Ti, co neumí kouzlit, tady krmí své stroje, kterými cestují.“
„Faktjo?!“ vyhrkla její společnice a zakuckala se kradeným lízátkem. Několik minut ticha si Vesna vychutnávala vteřinu po vteřině jako velmi nedostatkové zboží.
„Vesnooo?“ Tentokrát trvalo ticho tak krátce…
„Co je?“
„Co budu vlastně dělat já, až se ty lidi objeví?“
„Budeš tady sedět na zadku a kontrolovat na obrazovce průběh akce. Je to hodně zodpovědná práce. Kdyby se něco zvrtlo, je to všechno jen na tobě. Budeš muset být připravená zakročit, kdyby mě zabili.“ Sice nehnula ani brvou, ale bavila se pohledem na tu hroudu masa, nevkusného oblečení a hlavně strachu.
„Ale já nikdy nic takovýho nedělala! Nebylo to od šéfíka fér, že mě sem poslal,“ lamentovala.
„
Ticho,“ zavelela náhle Vesna. „Přicházejí.“
Před benzínkou se objevila dvojice mužů. Nepřišli ani nepřijeli, prostě se objevili. Pro nekouzelníky nemyslitelné, pro ně běžná věc. Vesna se napřímila. Tělem jí projelo napětí, jaké cítila před každou akcí. Ohlédla se na kolegyni.
„Runno, až budu pryč, hlavně nic nepodnikej. Prostě seď na zadku a…“
„A nic,“ rozhihňala se Runna. Vesnino přikývnutí byla jejich poslední komunikace. Úplně poslední.
Nevypadali na obchodníky, ale to nebyl Vesnin problém. Měla úkol. Byla na správném místě ve správný čas a na parkovišti se objevil předem určený počet objektů odpovídajícího popisu. Pravidla její branže dodržela, teď už zbývalo jen přistoupit k činu.
Když to s ní ještě před časem vypadalo dobře, nikdy by si netroufla tvrdit, že jednou bude žít mimo zákon. Byla učenlivá hodná copatá holka, co měla ráda panenky a poníky a všechny ty drobnosti, které většině dospělých přijdou tak směšné a dětinské.
Nikdy ji ani nenapadlo hrát si na loupežníky, indiány nebo podobné „hrdiny“, co se nepohybují na tradiční „dobré“ straně. Ta jediná noc všechno změnila. Dodnes z ní měla velmi smíšené pocity. Strach, zklamání, ale i vědomí síly a vlastní neobyčejnosti.
Dvojice mužů k ní stála bokem. O něčem se tlumeně dohadovali a jeden z nich rozhazoval rukama nápadněji, než by bývalo bylo dobré. To neví, že se mají chovat nenápadně? I když, zrovna proti ní by jim ani supernenápadnost nebyla nic platná. Usmála se, egoisticky, zcela samolibě. Teď už to bylo jedno, teď už nebyl hodná copatá holčička. Přestala jí být noc před tím, než jí přišli zlomit hůlku. Hlupáci, jako by něco takového ke kouzlení potřebovala.
Přibližovala se k dvojici pomalu, pozvolna, ale bez jakéhokoliv krytí. Nepotřebovala moment překvapení. Její „dar“ ho nepotřeboval. Jeden z mužů vzhlédl jejím směrem. Tep jí vyskočil do nebeských výšin, adrenalin nastoupil svou zdrcující cestu jejím organismem, která pozvolna skončí během pár minut. Nikdy to netrvalo víc než pár minut.
Muž, který ji zpozoroval, strčil loktem do svého kolegy, který v zápětí vzhlédl také. „Co tu chcete? Kdo jste?!“ Jeho hlas mu jakoby drhnul v krku. „Nic z toho, na co jste se ptal, nepotřebujete vědět,“ poznamenala tiše. Spíš je šeptala. Vlastně žádná její oběť nepoznala její hlas. Kromě jedné. Její otec ho znal velmi dobře. Nejlíp.
Pamatovala si do nejdrobnějšího detailu přesně, jak měl řezanou tvář. Několik jizev na bradě, v jednom místě přerušené obočí, husté tmavé vlasy spadající na ramena. Probírala se jimi svými malými prstíky, když ji choval v náručí. Všechny jeho rysy byly stejné i ten večer, kdy ho viděla stát nad mámou. Byl to on, tak jak ho znala, ale to přece nebylo možné. Nechápala tehdy, jak mohl otec, její milovaný otec, tohle udělat. Nejdřív ji napadlo, že na sebe někdo vzal jeho podobu. Od doby, co se dověděla, že je jedinou „darem“ nadanou v celé rodině, už se k podobným věcem nestavěla jako k hloupostem z pohádek a fantastických románů. Klidně to mohl být někdo jiný, který měl „dar“, to on zabil mámu a chtěl to hodit na otce. Věřila tomu, v několika vteřinách uvěřila této vlastní verzi skutečnosti a dokonce se usmála, jak se jí ulevilo. Jenže pak ten muž promluvil: „Vesňátko, …“ Tak jí říkal jen on, nikdo jiný tu přezdívku neznal.
Tělem jí projel třas, rozprostřelo se v ní nejdřív teplo, pak chlad, nakonec něco mezi tím a pak se to stalo. Její dar poprvé nepřemístil květináč, neodstranil neposlušný drn, nepročesal srst jejich kocoura, ani neotevřel okno za dusné noci. Tentokrát poprvé udělal něco opravdu velkého.
„Jak to myslíte, že to nepotřebujeme vědět?“ zeptal se Chraplák. Nehodlala odpovědět. Místo toho vztáhla ruce a chystala se to udělat znovu, svůj vrcholný kousek. Pak jí oči na okamžik zabloudily k obličeji druhého z mužů. Strnula a věděla, že všechno skončilo. Jak byla bláhová, když si myslela, že konec mohlo znamenat jen to, že je chytí. Byly mnohem jasnější konce, jenže ve své nafoukanosti si je nikdy nepřipouštěla. Teď cítila chuť konce na jazyku. Chutnala po železe, ledově chladném železe.
2.
Nenáviděl výslechy, ale ještě mnohem víc nesnášeli vyslýchající jeho. Kamenná tvář byla čas od času střídána posměšným výrazem někoho, kdo sleduje absolutně zbytečné snažení někoho druhého a neskutečně se při tom baví. To by vytočilo každého vyslýchajícího.
„Věděl jste o zvláštním nadání své ženy?“
„Jistě. Její tvarohový koláč byl vyhlášený široko daleko,“ řekl sametovým hlasem, který by se skvěle hodil do rozhlasu, protože při každé hlásce doslova zhmotňoval vše, o čem mluvčí hovořil. Právě teď vyslýchací místností zavanula vůně tvarohu a křehkého, právě upečeného těsta koláče. Vyslýchající si povzdechl. Přál by si mučit, přál by si, aby směl použít to, co zažil na vlastní kůži v zajateckém táboře před dvaceti lety.
„Věděl jste o jejích paranormálních schopnostech?“ zkusil to znovu a dal si záležet na věcném tónu.
„Sem tam mluvila ze spaní. Myslíte, že do ní vstoupil duch Napoleona a pokoušel se shromáždit své věrné pro další z pokusů o puč?“
Zase ten posměšný pohled, pak si přehodí nohu přes nohu a s úsměvem ala čaj o páté čeká na další z otázek, na niž by mohl ostrovtipně odpovědět. Opřel se rukama o stůl a shlédl na vyslýchaného očima podlitýma krví po celonočním zírání do hlášení.
„Vaše žena byla chycena při činu. Několik svědků potvrdí, že zabila dva lidi.“
„To není možné. Má žena je obyčejná žena z předměstí. Má ráda gerbery, nesnáší žehlení košil a je velice háklivá na to, když někdo přijde na návštěvu neohlášen. Jednou dokonce Bárnyho Stecklenburga zavřela v komoře, když jí po výslovném zákazu znovu přišel nabídnout novou sadu kuchyňských robotů. Pustila ho až po hodině. Ale myslím, že Bárny není jedním z vašich svědků.“
„Vážený pane,“ ujel vyslýchajícímu podrážděný povzdech. „Nejsme tady kvůli nějakému podomnímu obchodníkovi, který byl zavřený ve sklepě…“
„V komoře,“ opravil ho vyslýchaný a nervy povolily.
Když po pár minutách opouštěl policejní budovu s pozvolna vznikajícím monoklem kolem levého oka, už se neusmíval. Ne kvůli ráně, jíž utrpěl v závěru výslechu. Koneckonců nebýt toho, že k ní policistu vyprovokoval, seděl by tam ještě kdovíkolik hodin a odpovídal by skvělým způsobem na naprosto trapně kladené otázky. Trápilo ho něco jiného. Jeho žena skutečně byla nucena před dvěma dny zabíjet. Po deseti letech bez jediné ztráty na životech musela opět použít svou specialitu a zabít. Od té doby o ní neslyšel. Neměla ve zvyku nedat vědět. Měli přece tolik způsobů, jak se mezi sebou dorozumět, aniž by se to musel někdo dovědět! Tak proč prokrista dva dny nedala vědět?
Odmítal uvěřit tomu, že by se jí něco stalo. Byla příliš nadaná a nadto neskutečně nedůvěřivá. Vlastně se divil, že ji toho večera na parkovišti zvládl „okouzlit“, pokud to tedy bylo okouzlení. On to tak vždy vnímal. Když jí to pak vyprávěl, smála se dlouho a divoce a mezitím ho držela za ruku.
Když se jejich oči setkaly, během vteřiny jim oběma bylo jasné, že všechno, co bylo, teď končí. Ona tam byla, aby je zabila. On tam byl, aby se nenechal zabít, aby zabil vražedkyni najatou konkurencí a hlavně aby dokončil obchodní transakci. To všechno padlo jako domeček z karet pod závanem větru.
Oba zřetelně cítili, že se potkali poprvé v životě s někým přibližně stejně nadaným, jako jsou oni sami. A co bylo nejdůležitější, jejich „dary“ proti sobě neúčinkovaly. Ona dokázala pracovat s různými silovými poli, on do jisté míry totéž, ale v opačném smyslu: dokázal je zmrazit, znehybnit, deaktivovat.
Tehdy se zbavili svých kolegů (nezabili je, jen jim Vesna trochu polechtala nervová spojení v mozku, takže byli zmatení a přišli o veškerou paměť, což je velmi dobrá cena za život). Najednou byli volní. Z vteřiny na vteřinu se všechno změnilo tak radikálně, jak by to nikdy nesvedli jen z pouhého rozhodnutí. Žádná vůle není tak silná jako dva magnety.
Před tím, než se poznali, měli často problémy s udržením svých „darů“. Bezmyšlenkovité míchání čaje bez použití lžičky, podvědomé zadržení dveří ovládaných průvanem – každou chvíli něco. Když byli spolu, jejich „dary“ se zaklesly do sebe a navenek nic neprováděly, pokud k tomu nebyly zmocněny.
Kdo může skutečně říct, že k sobě našel svou druhou polovinu? Teď ji však u sebe neměl. Pořád šel tou čistou prosvětlenou hlavní ulicí, přestože vedla opačným směrem, než potřeboval jít, a netušil, co má dělat. Nebyla nikde blízko, to by ji jeho dar vycítil a vzpínal by se k tomu jejímu. Co když ti dva, které zabila, nebyli sami? Co když se s těmi zbylými chce sama vypořádat, aniž by je přivedla k němu?
Zatnul pěsti. S jeho pomocí by v takovém případě přece měla o dost vyšší šance na úspěch! Zastavil se na konci ulice. Před ním se rozprostíral zšeřelý park, napravo vedla ulice směrem do centra, nalevo se táhla tenká cesta k městské zoo a ven z města. Dál od domova být nemohl. Přemýšlel o tom, jestli se vůbec má vracet domů. Určitě tam bude číhat sledovací komando zdejší policejní jednotky a možná by tam mohl být i někdo z těch prevítů, kvůli nimž je teď po deseti letech poprvé sám… Takže volba byla jasná. Doufal, že nic ze své praxe nezapomněl. Snad tam někdo z nich bude a zavede ho k Vesně.
Cestou domů se ho po dlouhé době zase zmocňovalo napětí, energie očekávaného výdeje síly. Jen málo kontrolovatelného výdeje síly, což bylo vždy velmi nebezpečné.
3.
„Víte, proč jste tady?“
Vypadal jako špatná reklama na genetické inženýrství. Části jeho tváře k sobě vůbec neseděly. Jako by někdo ve stylu Frankensteina sešil obličeje několika různých lidí v jeden. Zamrkala. Ne, jeho tvář byla v pořádku, to se jí jen zdálo. Něčím ji nadopovali. Okamžitě zburcovala silové pole, aby ho odhodilo co nejdál od ní. Jenže se nic nestalo. Všiml si jejího údivu.
„Dali jsme vám léky, které se nám už jednou osvědčily. U „darů“, jako je ten váš, se podání látek omezujících elektrické reakce…, ovšem, proč zacházet do nudných vědeckých detailů. Důležité je, že jste tady a určitě chcete vědět, proč.“ Usmál se jako učitel v mateřské škole, ačkoliv jeho výraz zase hyzdily vedlejší účinky léků.
„Je to dlouhý příběh. Vůbec nesouvisí s vaším mužem, vaší minulostí okolo nájemných vražd, ani to nemá spojitost s první vraždou ve vaší kariéře, s vraždou vašeho otce. Jste tady kvůli svému daru. Nebo snad díky němu?“ Sám chvíli nad svou otázkou přemýšlel a bylo zjevné, že se velmi rád poslouchá. „Ne, spíš „kvůli“ je správně, protože váš předchůdce při své službě zemřel. Jeho organismus nebyl na takovou zátěž stavěný. Ovšem vy jste podle našich testů mnohem silnější a odolnější a co je hlavní, vy máte o dost mocnější „dar“.“
Chtěla se zeptat, co po ní chtějí, ale nedokázala otevřít pusu a uskutečnit svůj úmysl. On se však znovu usmál tím učitelským úsměvem. „Chceme po vás, abyste se stala motorem našich plánů, uskutečňovatelem našich snů!“ zvedl ruce nad hlavu a tvářil se přímo fanaticky (což bylo zjevné i přes znetvoření těmi zatracenými léky). Bylo jí divné, jak mohl tak přesně odhadnout její otázku. Jistě, byla docela na místě, ale přece. Bylo to podivně rychlé… „Ano ano, i já mám dar. Čtení myšlenek je hodně nepřesný název, ale lidé mu nejlíp rozumějí. Vlastně jsem schopen zachytit a dekódovat impulsy lidského mozku. U některých lidí trvá déle, než jsem schopen impulsy rozluštit, ale vy myslíte skoro stejně jako já, byl jsem fascinován! Ovšem při zkreslení oněch impulsů léky je můj dar trochu těžší ovládat, jenže určitě chápete, že jsme vás nemohli nechat jen tak. Vždyť byste nás byla schopná všechny odpravit,“ rozchechtal se a Vesnu napadlo, že mu to nahlížení do lidských mozků určitě poškodilo ten jeho. Přestal se smát skoro vzápětí. „Máte smysl pro humor,“ podotkl.
„K věci. Máme přístroj, který dokáže vyrábět elektřinu ze vzduchu. Technologie nás stála majlant. A když už se to povedlo, zjistili jsme, že výsledný produkt je příliš nestálý. A tím nebezpečný. Vypadalo to, že všechny ty peníze přijdou vniveč a s nimi i všichni lidé, kteří na tomto revolučním projektu dělali kariéru, tedy i já,“ dodal zbytečně. „Pak přišel váš předchůdce, na něhož jsme narazili náhodou. Pracoval s elektřinou, kde samozřejmě dokázal skvěle využít svůj „dar“. Souhlasil, že zkusíme, jestli by nedokázal výslednou elektřinu poupravit tak, aby byla vhodná k exportu a spotřebě. Dařilo se. Jenže, jak jsem řekl, náš přítel nedávno zesnul.“
„Jak mě chcete donutit?“ zeptala se v duchu a v mužových očích se zablesklo. Rozuměl a také věděl, co odpovědět. „Máte manžela, že ano.“ Zachvěla se. Zakázala si myslet na možnosti, jak se odtamtud dostat. Muže to rozesmálo.
„Jak můžete svůj „dar“ takhle prodávat?“ vyslala k němu v myšlenkách otázku a dala si záležet na jasném odstínu čirého znechucení. „Vždy jsem chtěl být vlivný a bohatý muž a právě tady se v současnosti točí největší peníze a těží se zde věhlas a respekt, který ke mně a několika vyvoleným budou příští generace cítit!“
V duchu si znechuceně odfrkla. Snažila se však svou mysl udržovat čistou, dokud bude ten chlap v dosahu. Nutila se myslet na hlouposti, jako třeba recept na čevabčiči nebo nápis na zadní straně bělidla na prádlo.
Po pár minutách se smíchem odešel. Eskorta ji převezla do její cely, kde má čekat na „použití“. Jakmile měla myšlenky volné, hned vzpomněla na manžela. Pokud bude dělat, co po ní chtějí, on zůstane stranou. Ale jak znala Paula, on je teď někde venku a slídí a čmuchá po sebemenším závanu stopy. Hledá ji a nepřestane. Věděla to, protože přesně to by na jeho místě dělala ona, kdyby se role obrátily. Netušila, co si počne. Kdyby to bylo její staré já, které bylo ve svém životě samo, vyřešila by to jednoduše: sebevraždou. Jedna ze skvělých možností jejího „daru“ byla schopnost namířit ho proti sobě. Sebedestrukční tlačítko vždy po ruce. Ať by jí daly sebesilnější léky, pokud chtějí zachovat funkce mozku, jež potřebují ke svému plánu, musí jí nechat alespoň minimální prostor. A to jí stačí. Jenže není sama. Je tu Paul a ona ho vědomě nikdy nedokáže opustit. Cítila, že to nedokáže. Není to opět vůbec věc vůle, ale otázka magie, fyziky nebo co to vlastně v těch „darech“ bylo. Nebyla pánem svého osudu. Byl jím Paul. Což platilo i naopak.
Paul právě v tom okamžiku stál na příjezdové cestě k jejich domu a poslouchal. Díval se. Cítil. Už jednou si s Vesnou zkusili, že „dary“ fungují i takto. Že se dokážou i stopovat, ale je to velice těžké. To se teď potvrdilo. Bylo tolik rušivých vlivů. Auta, zvuky z okolních domů, hmyz, voda z nedalekého potoka…
Pak ucítil jemný odér jejích myšlenkových sítí. Byly stejně uspořádané a přesně v těch barvách, jak si to pamatoval. To musela být Vesna. Okamžitě vyrazil.
„Ještě že ona nemá váš „dar“, pane. Kdyby znala náš plán, nikdy by nesouhlasila.“
„To je jasné,“ odbyl asistenta dále se zavřenýma očima a rukama přitisknutýma na spánky.
„Ale je to vymyšlené skvěle, pane, výtečně.“
„Přestaňte už mi lézt do zadku a běžte. Dohlédněte na to, abychom ihned věděli, až sem dorazí. Určitě mu to nebude trvat dlouho, takto spojené dary se cítí.“
„Jistě, pane, hned to zařídím, pane.“
4.
Zřetelně cítila změnu. Byl blíž. Cítila, jak se její „dar“ stabilizuje, otáčí a jak jsou léky najednou bezzubější, i když ji pořád spoutávaly tak, že se nemohla odtamtud dostat. Naděje vzrůstala rychle a euforicky. Jde pro ni…
Trochu se jí točila hlava, ale najednou viděla záblesk nějaké budovy… Pak její interiér…. Zavřela oči a soustředila se.
Muž, který dokázal číst myšlenky, stál naproti Paulovi. Viděla ho manželovýma očima, jako by byla v jeho hlavě. Usmíval se, ale pak se zarazil. Zavolal si k sobě asistenta a spěšně mu pošeptal: „Ona je tady, cítím ji v něm!“
Trhla sebou. Trhnul sebou i Paul. Po pár vteřinách se spojení přerušilo. Panikařila. Paul je tady, v této budově. Měli by ho nechat jít, nezatahovat ho do toho, ale věděla, že nic takového se nestane. Paul bez ní neodejde a oni musí odstranit každou překážku ve svém plánu, ve svém velkém snu.
K její cele přišla čtveřice strážných. Určitě mají dát pozor na to, aby se tady nic nezvrtlo.
Hned si všiml rozčarování na tváři toho nabubřence. Otáčel se ze strany na stranu, k jednomu asistentovi, pak ke druhému, div že si zlostně nedupnul nohou. Teď se usmál Paul a byl to onen úsměv, který přiváděl k nepříčetnosti policisty u výslechu. Podcenili ho a to se jim šeredně nevyplatí.
Vesnu rozbolela hlava. Cítila v ní neuvěřitelné napětí, velmi rychlé ťukání milionu malých kladívek do její lebky. Zavrtěla zprudka hlavou a poprvé od okamžiku, kdy se probrala v té továrně na moderní svět, pohnula trochu rukou. Je možné, že blízkost Paula negovala bloky v jejím mozku? Zkusila se znovu pohnout. Hlavou mohla hýbat i předtím, ale teď se opravdu přidávaly i další části těla. Zaťala pěsti, zavřela oči a během pár sekund se vytrhla z pout…
Podlaha pod Paulovýma nohama začala praskat. Mramor nepraská jen tak… Jen když se velmi silné „dary“ střetnou v plné pohotovosti. Vesna byla živá, byla při vědomí a očividně si našla cestu k němu. Euforie mu vystříkla do těla spolu s adrenalinem a on se nahlas zasmál. „Hrát si s ohněm se nevyplácí, vy zrůdy!“ šeptl a trhlina se prohloubila. Postupně se podlaha rozpraskala skoro po celé hale. Od Paula vybíhaly praskliny do okolí, až to připomínalo veliké pavoučí slunce. Pak se mezi praskáním a znepokojenými hlasy asistentů ozval mohutný výkřik: „Vesno!!!“
Čtyři postavy byly neviditelnou silou přilepené ke stropu někdejší Vesniny cely. Ústa měly pevně sevřená, přestože jim na první pohled nic nebránilo v tom, aby mluvily. Napjaté svaly naznačovaly, že chtějí křičet, ale nemohou.
Vesna scházela bosá po mramorových praskajících schodech jako anděl zkázy. Byla bledá, vlasy jí poletovaly kolem tváře a bílý nemocniční obleček jako vystřižený z nějakého starého filmu o blázincích vypadal až nadpozemsky.
„Paule!“ usmála se a právě vznikající prasklina obešla místo, kde se její chodidla dotýkala země. Došla až do středu kruhu k manželovi, vešla do jeho ochranné bubliny, postavila se mu po bok a zabodla pohled do očí toho, kdo se tvářil nezmateněji a nejvyděšeněji ze všech.
„Pokud se nepletu, tak jste veškerá naše ochranná opatření vyřadil z provozu svým tlumivým „darem“.“ Mluvil, jako by jen nestranně analyzoval situaci, ale bylo vidět, jak je vyděšený.
„Spíš bych svůj „dar“ nazval blokovacím než tlumivým,“ řekl Paul, ovšem tentokrát se neusmál. Poslepu nahmatal Vesninu ruku a vzal ji do své.
„Podle našich sledování jsme mysleli, že z vás dvou je to vaše paní, kdo je ten mocnější.“
Vesna se rozesmála. „Vidíš Paule, přesně ten omyl, ve kterém jsem žila, dokud jsem tě nepotkala. Nadhodnocení útoku na úkor obrany.“ Mluvila k manželovi, jako by seděli u čaje v obývacím pokoji.
„Co bude teď?“ zeptal se nuceně klidně šéf.
Paul se obrátil k lidem okolo. „Tuhle budovu se vší technologií zničíme.“ Mnohé zraky sjely k rozrůstajícím se propastem v mramorové podlaze. „Kdo chce odejít a navždy se od všeho, co se tu stalo, distancovat, má možnost.“ Nemusel to říkat dvakrát. Kdesi nahoře v patře spadla čtyři těla od stropu a měla zase vládu nad svými těly. Jim také patřila možnost úniku. Kromě asi čtyř lidí všichni urychleně odešli. Měli takový strach z „obdarovaných“ a jejich možné pomsty, že byli odhodlaní už nikdy v ničem takovém nepokračovat, ať už měli sebenižší funkci.
„Vy zůstaňte se svým projektem a sdílejte jeho konec,“ pronesl Paul tak nenávistně, až se jeho protivník zachvěl. „Nic tím nezískáte, když mě zabijete! Přijde někdo další, koho to napadne a pak další a další! Nemůžete je zabít všechny!!!“ panikařil.
„Získáme tím hodně,“ řekla jedovatě Vesna. „Získáme čas. Než se někdo takový objeví, budeme zase žít jako normální lidé, kteří nejsou zotročeni.“
Paul se nadechl, stiskl Vesninu ruku o trochu pevněji a jejich volné ruce se počaly zvedat k dokonání díla.
5.
Jak jednoduše se daly věci zahladit… Výbuch plynu, nehoda při slučování látek, selhání lidského faktoru… Ovšem selhání lidského faktoru byla stoprocentně pravdivá informace.
Vesna se natáhla po ovladači televize, aby ji vypnula. To, co chtěli vidět, shlédli. Paul však jen mávnul rukou a televize zhasla. Oba se rozesmáli, a přestože věděli, že nebezpečí nikdy nepomíjí, užívali si chvíle, kdy je ještě dost daleko na to, aby jim dělalo vrásky.
Redakční úpravy provedla Janel Weil.