Zlomené křídlo

Povedený úkol z Literárního semináře

Dívka sedící na parapetu okna stístěné místnosti pomalu otevřela oči. Po tváři se jí koulely slzy a smutně hleděla do dálky. Za oknem pršely dlouhé provazce deště.

Plavovlasá dívenka pozvedla ruku a přitiskla ji k oknu a ze rtů jí vyšel pouhý povzdech. Rozhlédla se po místnosti, do kterého se jen stěží vešla maličká postel a obyčejný prádelník. Avšak dívka si pokoj zařídila podle svého. Na stěnách visely obrázky, které sama malovala. Když se po nich ohlédla, v očích jí zaplály malé jiskřičky. Na obrázcích byly výjevy z kouzelné země, byli na nich skřítci, víly, andělé a jiná úžasná stvoření. Na jednom papíře pověšeném hned nad postelí stálo: Lillien Cansingtonová, princezna víl.

Lillien přešla ke své posteli a pohodlně se na ní usadila. Zpod postele vytáhla knihu se zborcenou vazbou a s pozlaceným nápisem na líci. Bylo to album. Otřela si slzy a jemně album otevřela. Na první staně byla maličká Lillien v objetí krásné ženy, jejíž plavé vlasy byly stejné jako Lillieniny, a muže, jehož oči jiskřily stejně jako ty její. Lillien teskně přejela rukou po fotce. Zezdola se najednou ozval křik a někdo volal Lillien jménem.

„Lillien! Kde jsi? Už jsi měla být dávno dole a pomoct mi s obědem! A už jsi uklidila salon? Dnes má přijet lord Downey prohlédnout si tvé sestry! Víš přece, že si jednu z našich dívek má vzít za ženu! Tak honem ať už jsi dole!“

„Už jdu matko,“ hlesla Lillien jen tak hlasitě, aby ji bylo dole slyšet. Opatrně zavřela album, oblékla si zástěru, otřela poslední stopy po pláči a vyběhla dolů za svou macechou.

„Že se nestydíš takhle dlouho si vyspávat, zatímco já se tu morduju s úklidem a obědem! A nezapomeň, ať to máš do oběda hotové!“ utrhla se na ni macecha a sedla si do houpacího křesla. Lillien se uklonila a honem šla udělat všechnu práci, zatímco její nevlastní sestry ve vedlejší místnosti vyšívaly.

Když se konečně nachýlil čas k obědu, Lillien unaveně vpadla s malou miskou k sobě do pokoje a otevřela okno. Venku byl po dešti nádherný vzduch a začaly se objevovat sluneční paprsky skryté za mraky. Když už si nabírala první lžičku svého ubohého oběda, uslyšela dusot nohou na schodech. Do pokoje vtrhla její macecha a přejela znechuceným pohledem po pokoji, až se zastavila na Lillien.

„Teď tě tady zamknu a opovaž se jakkoliv vylézt,“ hodila pohledem k otevřenému oknu, „zítra tě čeká spousta práce. Teď máš volné odpoledne, važ si toho,“ řekla a sundala si z krku obrovský klíč od Lillienina pokoje. Vyšla z místnosti a natřikrát ji tam zamkla.

Lillien si povzdechla. Pohlédla z okna, za nímž se rozkládal obrovitý dub s rozvětvenou korunou. Vzala si misku a vyšplhala až do nejvyšších větví, kde se usadila. Pohlédla na překrásnou krajinu. Po příjezdové cestě právě přijížděl kočár, z něhož vystoupili vzácní pánové s vycházkovými holemi a róbami šitými ze zlatých nitek. Lillien si je zvědavě prohlížela. Byli dva. Naklonila se aby na ně lépe viděla, ale naklonila se příliš a už letěla na zem. Jak dopadla, ozvala se rána, že to musela slyšet i macecha uvnitř. Zděšeně se ze země rozhlédla. Nikdo se ani nehnul, až na jednoho z těch šlechticů, co právě přijeli. Omluvil se u svého společníka a pomalu se k ní blížil. Lillien se objevil v očích strach a nohy jako by měla z olova. Muž už došel po trávníku až k ní. Měl pozoruhodně zelené oči, ve kterých se Lillien téměř utápěla. Měl příjemný úsměv a na tváři se mu zrcadlily sotva viditelné vrásky od smíchu. Měl na sobě šarlatové sako se zlatým lemováním a klobouk, který si sundal. Jeho kaštanové vlasy se leskly ve vycházejícím slunci. Pomohl jí vstát ze země.

„Nestalo se vám nic?“ zeptal se svým příjemným hlasem. Lillien chtěla odpovědět, ale nevydala ani hlásku, tak jen zavrtěla hlavou. Muž se usmál.

„Jsem Eric Downey a…“ Nedostal se dál, jelikož na něj jeho společník volal. Před vchodem se objevila Lillienina macecha a ona si uvědomila, že neměla vůbec vylézat z pokoje.

„Promiňte pane, musím jít,“ hlesla Lillien a začala ve svých ušpiněných šatech lézt po stromě nahoru.

„Prosím, jaké je vaše jméno?“ zeptal se Eric Downey a nadějí v hlase. Zastavila jsem se a otočila jsem se k muži až mi zavlály plavé vlasy.

„Lillien Cansingtonová, pane,“ řekla a jemně se na něj usmála. Ericova ústa se roztáhla do širokého úsměvu. Lillien se otočila a vyšplhala až do svého okna. Když z něj pohlédla, Eric stále stál dole a díval se do jejího okna. Až po chvíli se odebral zpět ke kočáru.

Lillien padla na postel a hlavou se jí honily všelijaké myšlenky. Byl tak milý, pomyslela si. Ale co, určitě si za svou ženu vybere jednu z mých nevlastních sester a bude to. Zavřela oči a myslela na toho zajímavého muže. Samotnou únavou usnula.

Páni, to zní jako máchání křídel, pomyslela si z neklidného spánku. To se mi určitě jen zdá. Pootevřela oči a čekala denní světlo, ale již byla noc. Spala téměř celé odpoledne. Rozhlédla se kolem dokola. Jak jinak, zdálo se mi to, zamumlala potichu. Jenže pak ten zvuk zaslechla znovu. Trhla hlavou směrem, odkud vycházel. Na stěně, kdeměla obrázky výjevů ze svých snů se mihotalo maličké světýlko. U obrázku, na kterém se skvěla maličká víla v zelených šatičkách a s křidélky, se hýbalo maličké stvoření, které jakoby vypadlo z oka víle na obrázku, jen mnohonásobně menší. Lillien nemohla uvěřit svým očím. Asi pěticentimetrová bytost se zasekla za lepicí páskou, kterou byly obrázky na stěnu přilepené. Lillien zaslechla tichý sten a odhodlala se přiblížit k víle. Měla tytéž zelené šaty a křídla jako ta na obrázku, měla zlaté ozpuštěné vlasy a vlezla by se Lillien do dlaně. Jen jedna věc nebyla v pořádku. Víle se po tvářích koulely slzy a snažila se uvolnit své již zlomené křídlo zpod obrázku. Lillien se dostala na dosah víly a ač byla trochu vyděšená, pomohla jí zpoza malby. Víla se usadila Lillien v dlani a zírala na ni velkýma povědomýma zelenýma očima. Dívka by přísahala, že je to víla z jejích snů a přemýšlela, zda tohle není jeden z nich.

Opatrně položila vílu na prádelník a nenápadně se štípla do paže. Přidušeně vykřikla. Ale stále viděla malou vílu, která třepala zlomeným křidélkem. Lillien na ni váhavě promluvila.

„Ehm… Mohla bych ti nějak pomoct? Konec konců, stalo se ti to kvůli mně.“ Cítila se podivně, když mluvila ke stvoření, které by podle reálných nemělo existovat. Ale tohle byla Lillien. Realita pro ni byl jen sen, ze kterého by se chtěla co nejdříve probudit a žít v tom skvělém světě plném bájných bytostí, princů a princezen, kentaurů, víl a andělů. Věřila neuvěřitelným věcem jako nikdo jiný. Proto pro ni nebylo tak těžké uvěřit, že víla je opravdová.

Víla vypískla a snažila se doletět až před obličej dívky, ale zlomené křídlo jí to nedovolilo. Lillien se naklonila k víle a ta promluvila pisklavým hláskem:

„Ty přeci můžeš pomoci všem! Jsi přeci Lillien, princezna víl! Cožpak ty si nic nepamatuješ?“ zeptala se sklesle.

„Co bych si měla pamatovat?“

„Přeci celý náš svět skrytý v nedalekém lese! Všechny tyhle obrázky,“ ukázala maličkou ručičkou k malbám na stěně, „všechny jsou pravdivé. Skřítci, andělé a víly, všechny nás znáš! To nebyly jen sny Lillien, jsi naše princezna! Pojď!“ vypískla a snažila se mě táhnout za prst k oknu, kde ukázala na les kousek od Lillienina domu. „Vidíš? Támhle bydlíme, pojď!“

Usadila se jí na hlavě a tahala ji za vlasy. Lillien slezla dolů po stromě, tentokráte bez pádu, a utíkala k lesu. Udýchaně se zastavila až téměř v jeho středu. Sedla si na zem a snažila se popadnout dech. Najednou zaslechla šustění listů v křoví. Rychle se otočila a viděla, jak se kolem ní objevují bytosti, které jen tak někdo neviděl. Zprava se k ní blížil kentaur, kterému na zádech seděly další dvě víly podobné té, která se usadila na hlavě Lillien. Z levé strany Lillien oslepilo zářivé světlo vycházející z mladé ženy, ze které světlo přímo sálalo a v ruce držela stříbrem zdobenou hůl. Lillien poprvé zahlédla na vlastní oči anděla. Po boku kentaura se objevil jednorožec s ostrým rohem a k andělovi se přidala hrstka skřítků. Lillien se rozhlédla kolem sebe a v hlavě měla plno otázek, ale nehodlala ani jednu položit. Po tvářích se jí koulely slzy. Tohle byla pravda, žádný klam. Opravdu existuje svět, kam patří.

Najednou si uvědomila vílu na své hlavě a její zlomené křídlo. Vzala si ji do dlaní a klopýtala k andělovi. Žena si ji s lehkým úsměvem na tváři vzala do dlaní a jemně k ní přiložila svou hůl. Křídlo se před očima začalo zacelovat a víla opět mohla volně létat. Pohlédla na ni a posteskla si.

„Kéž bych tak uměla létat… Odletěla bych od macechy. Třeba sem, za vámi. Nebo třeba Eric…“ Bodlo ji u srdce, když si vzpomněla, že Eric si má vzít za manželku jednu z jejích nevlastních sester.

„Tys pomohla mě, teď na oplátku dlužím pomoc já tobě,“ ozvala se již uzdravená víla. „Přeci si nemyslíš, že si tady po lese létám jen tak. Sbírám bylinky. Už jsem ti je několikrát poskytla, vzpomínáš?“

Lillien se zamyslela a vskutku se pamatovala. Kdysi, když byla malá a oba její rodiče jí umřeli a do péče ji převzala nejbližší rodinná příbuzná a cestu sem podnikla poprvé, jí víla dala odvar, který trochu zmírnil její bolest, utišil její žal a dal jí sílu.

„Mohu ti umíchat lektvar, který ti dodá odvahu postavit se tvé maceše a odejít od ní,“ pravila víla a ihned se dala do práce. U toho špitala: „Špetka čerstvé máty… Kapka štěstí z mahagonového kmene…“ mumlala si a já se otočila ke zbytku shromážděných.

„Neboj se, všechno bude, jak má,“ řekl kentaur a usmál se na Lillien.

Netrvalo dlouho a víla lektvar dokončila. Měl zlatavou barvu, jako její vlasy. Voněl skořicí a levandulí. Lillien ho vypila na jeden lok. Po těle se jí rozlilo teplo a v hlavě měla jasno. Byla konečně šťastná a přesně věděla, co udělat. Vtom se kolem začaly objevovat první sluneční paprsky. Svítalo. Zděšeně se rozhlédla kolem sebe, když promluvil anděl.

„Neboj se Lillien, jednorožec tě odveze a víla tě zastře mlhou. Nemusíš se bát, hned budeš doma.“ Jen co to dořekla, jednorožec ke ní přiklusal a Lillien si na něj sedla. Vždyť už to dělala tolikrát. Víla na ni hodila jemný prášek a jednorožec se sám rozklusal směrem domů. Lillien se stihla ještě otočit a zamávat. Doufám, že tohle nebyl sen, pomyslela si.

Vskutku, doma byli tak rychle, jak to ani nečekala. Lillien se otočila k jednorožci. Měla strach, aby se jí to jen nezdálo. Jednorožec jakoby vycítil její pocity a rohem se jí otřel o zápěstí. Zůstala na něm ryzí stříbrná skvrna. Zkusila, zda jde setřít, ale stále zůstávala na svém místě. Památka na to, že to nebyl jen sen. Vděčně se na něj usmála a vylezla nahoru po stromě do svého pokoje. Nechala otevřené okno a pozorovala jednorožce jak v mlze mizí zpět do lesa.

Lillien unaveně padla na postel, ale oči se jí ani trochu nezavíraly. Lektvar jí dával odvahu. Přemýšlela, k čemu do něj víla dávala dávku štěstí. Prohlížela si skvrnu na zápěstí, když vtom jí skrz otevřené okno začaly do pokoje padat malé kamínky. Lillien opatrně vstala a připlížila se k oknu. Když z něj vyhlédla ven, uviděla tam při svítání Erica, který jí házel kamínky do okna. Lillien se usmála aa cítila se trochu rozpačitě. Eric začal lézt po stromu a v okamžiku seděl na větvi u okna. Usmíval se a podával mi přívěšek, který mi musel upadnout, když jsem se vracela z lesa. Vzala si ho a vděčně se na něj usmála.

„Slečno Lillien,“ začal, ale dívka ho přerušila. „Jen Lillien prosím. Nejsem žádná šlechtična.“

„Tedy, Lillien, ty jsi dcera té ženy bydlící tady a tou, s jednou z jejíchž dcer se mám oženit?“ zeptal se utrápeně.

„Nejsem její dcera. Jsem jen… Když mi mí rodiče umřeli, přešla jsem do péče k ní, ale nejsem o nic víc než služebná. Proč se ptáte, pane?“ Lillien sama nevěděla, kde se v ní vzalo tolik kuráže.

„Prosím, jsem Eric. A ptám se…“ Zadíval se Lillien do zářivě modrých očí a ona v těch jeho zelených uviděla jiskřičky, které lze vídávat jen u ní. Najednou jí přišlo, že ho zná strašně dlouho.

„Ptám se protože ty dívky, ty její dcery. Promiň, že to řeknu takhle, ale jsou děsné. Můj společník se již zasnoubil s jednou z nich, ale věru, nezávidím mu to. A myslel jsem, že kdybys byla její dcera, že bych… ehm,“ odmlčel se a rozpačitě se poškrábal na zátylku. „Myslel jsem, že kdybys byla její dcera, že bych si mohl vzít tebe, pokud bys s tím samozřejmě souhlasila,“ dořekl to a očima se díval do země.

Rukou mu pozvedla obličej a podívala se mu do očí. Cítila, jak jí z očí pomalu stékají slzy a on jí je utírá z obličeje. Porozuměli si i beze slov. Šťastně jsem přikývla a Eric jen hledal vhodná slova. Lillien věděla, že teď bude všechno tak, jak má být. Když Eric slézal po stromě dolů a utíkal zpět k sobě, Lillien si vzala do ruky tužku a na papír, který si hned nalepila na zeď, nakreslila zlomené vílí křídlo…

Redakční úpravy provedla Bilkis Blight