Království Araxie – V. Tajný komplot

Od té doby, co Netyka navštívil hostinec U Starýho mola, už slunce dvakrát přešlo celou oblohu z východu na západ a teď, třetího dne, vysílalo své paprsky do útulné kuchyňky, kde právě propukla hádka. Na jedné straně žena mávajíc výhružně válečkem a na druhé její muž, vysoký a hubený, tisknoucí se ke zdi.

„Řikam ti, že je mrtvej! Už tak leží tři dny!!!“ Křičela žena.

„Nevypadá až tak mrtvě,“ bránil se muž. „Ještě včera trochu dejchal. Určitě jen spí.“

„Tři dny?!“ Vyjela žena.

„Vyspává kocovinu. Přece jsem ti řek, kolik toho měl.“

„Právě proto ti povídám, že je po něm.“

Na to muž zareagoval novinou, kterou dneska ve městě zjistil. Žena jen spráskla ruce a vydechla: „To není možný.“

„Určitě je to von – koukni,“ vytáhl pomačkaný list s nakreslenym Netykou. „Visí to na každym rohu.“

Žena se sesula na židli a dala se do pláče. „Co si jenom počnem?“ naříkala stále dokola.

Muž se lišácky usmál. „Třeba by nám moh pomoc. Však víš.“

Žena zděšeně vykřikla: „Zbláznil ses?“

„Nech to na mě.“ Řekl muž. „Už jsem s nim jednou mluvil a nic se mi nestalo. Krom toho jsme mu pomohli. Hned jak se probudí – “

Hrozný řev (či snad spíše zděšené vyjeknutí?!) se ozval z vedlejšího pokoje, kde ležel Netyka, a přerušil tak jejich rozhovor.

K smrti vyděšení manželé se vplížili do pokoje a našli Netyku sedět na posteli. Byl zahalen do zvláštní kouřové aury a vzduch v místnosti podivně zapáchal spáleninou. Ženě se podlomily kolena a chytila se muže, aby neupadla.

Jestli se muž se ženou třásli strachy, tak Netyka na tom nebyl o nic líp. Když se probudil a zařval strachy, vychrlil z pusy oheň a nauhel spálil záclonu na okně. Na zemi se ještě škvíral černej škvarek. A pak – ležel v cizí posteli, v cizím pokoji a před ním stáli dva cizí lidé. Přemýšlel, co to má všechno znamenat a po chvíli tupého zírání jeden na druhého mu svitlo.

„Vy jste ten…“ koktal Netyka a ukazoval na muže prstem.

„Ano, potkali jsme se před hospodou, ó pane“ doplnil opatrně muž a hlas se mu trochu třásl. Pak Netykovi vysvětlil, kterak to onu osudnou noc bylo.

Jak se dalo očekávat, po té, co Netyka u baru vypil tolik dračí smrti – nebezpečnýho dryjáku dováženýho z Dračího ostrova kdesi na severu, tak tedy následkem toho oslepl. Přišlo to zčista jasna – jako rána do hlavy. Naštěstí neměl Netyka moc času zpanikařit a vyvést kdoví co. Než stačil pochopit, co znamená: „Ale to nic není, opravdu. Je to zcela přirozený, hlavně klid…“- tak omdlel. A nebylo divu. Netyka vypil koňskou dávku dračí smrti a k tomu oba panáky najednou, čili na ex, jak se říká. Jen ten první (a menší) panák by stačil většině statnejch alkoholiků na upíjení po celou noc a stejně by ráno byli pěkně vožralí a nejeden by měl před očima slušnou černou clonu. A co tepřiv Netyka, kterej si jen tu a tam dal skleničku vína a jinak skoro nepil! Jeho vyhlídky nebyli zrovna nejlepší, jenže se nějakým zázrakem stalo, že opět neumřel. Patřil zřejmě k několika málo lidem, kteří byli vůči dračí smrti vyjímečně odolní. To Netyka nevěděl a tak to později mohl připisovat na vrub své vyjímečné odolnosti vůči smrti, kterou poslední dobou měl. Pravda ovšem byla, že tentokrát to s tím nemělo nic společného a jeho štěstí bylo skutečně vrozené.; Zbytek příběhu byl jednoduchej: když Netyka omdlel, odved ho ten chlap k sobě domů a tady ležel celý tři dny.

Netyka byl náhle na nohou. Hodlal poděkovat za péči a pak co nejrychleji vypadnout. Jenže mu to nebylo souzeno. Když už se vypoklonkoval z pokoje až do kuchyně, sebral muž odvahu a zastavil ho slovy: „Počkejte ještě. My víme, kdo jste, pane Netyko!“

Do Netyky jako když uhodí. Zůstal stát jak solnej sloup. Těžce se mu dýchalo a začal se potit. Poznali ho! Jak je to jenom možný? Byl tak opatrnej a stejně… Už ho našli. Našli ho!!!

Po chvíli se konečně vzpamatoval. „Co po mně chcete?!“ Křičel Netyka. „Nechte mě bejt!!! Nechte mě bejt – nebo…nebo něco uvidíte!!!“

Netyka se ošklivě škaredil a todle byla přímá výhružka a jakkoli nepřesvědčivě zněla, způsobila, že se žena schoulila do manželova náručí. Ustrašeně vzlykala a očekávala konec svůj i manželův. Litovala, že se Netyka – nechvalně známej čaroděj, neprobudil o chvilku déle a ona neměla čas svému muži (válečkem) domluvit. Třeba by ji poslechl a poslední větu by nikdy neřekl. Nicméně, běda – bylo už pozdě. „Hlavně ať mě nepromění v něco odpornýho – třeba v ropuchu!“ modlila se v duchu.

Muž promluvil: „Ale pane Netyko, snažně vás prosím, uklidnětě se. Věřte, že nikdo jiný o vaší přítomnosti neví a ani se nedozví.“

Netyka se trochu zklidnil. „Tak co chcete?! A jak jste mě vůbec poznali?!“

Muž ukázal Netykovi listinu visící všude po městě. Byl na ní samozřejmě Netyka a pod ním bylo napsáno: Nebezpečný čaroděj a mág. Živý nebo mrtvý. „A abyste mi věřil, ukážu vám ještě něco.“ Pak vyndal druhý papír a podal ho Netykovi. Ten se na něj zahleděl, pak kouknul na muže, hned zas znova na papír a nakonec řek: „To jste vy?“

„Ano, jsem to já.“ Muž si hrdě stoupnul, následně se poklonil a představil: „Maxmilián Prchal. Králův komorník. Tedy exkomorník,“ opravil se muž.

A tu si Netyka vzpomněl – ten slavnej Maxmilián Prchal! Komorník a masovej vrah v jednej osobě! Kdyby nebylo v tuto chvíli výhodný být „nebezpečný čaroděj a mág“, tak by možná křičel strachy. Ale muž před ním vypadal na masovýho vraha stejně jako on na nebezpečnýho čaroděje, a to ho uklidnilo.

„Abyste mi rozuměl,“ pokračoval Maxmilián Prchal „nic jsem neudělal. Ušili na mě boudu.“

„Boudu? A kdo?“ vyhrknul Netyka.

Prchal udělal významnou pauzu a potom tiše prones: „Byl to král.“

Král? Netyka byl ze všeho tak trochu paf. A není divu. Leží tři dny v cizí posteli, a když se probere a zařve strachy, vyvalí se mu z pusy ohnivej plamen. Muž, kterýho vidí podruhý v životě mu nejdřív vyhrožuje, že ho udá a pak se v klidu představí jako masovej vrah. Netyka ničemu nerozuměl. Před nim stál největší vrah v dějinách Araxie a z čehosi obviňuje krále! A jak do toho vlastně zapadá on? Proč mu to vykládá?

Prchal pokračoval. Potřeboval, aby Netyka věděl úplně všechno, měl už totiž plán, ve kterym hrál Netyka hlavní roli. Nebylo ale lehký vysvětlit Netykovi celej příběh, největší tajemství dnešní Araxie. Tajemství, které věděl jen král a králův generál. A taky Prchal – a to byla ta chyba, která z Prchala udělala psance. Možná, kdyby nebyl tak zvědavý, kdyby jen neposlouchal za těmi dveřmi…

Ale kdyby je kdyby. Na takový myšlenky je pozdě. Zachoval se tak, jak se zachoval. O co že jde? Abyste rozuměli, stalo se to před deseti lety na královském zámku.Tenkrát venku řádila hrozná bouře. Blesky řezaly oblohu a dunivý hromy třásly okenními skly. Prchal byl tenkrát královo komorník už pěknou řádku let, a když se uprostřed té noci probudil, tak věděl, co bude jeho povinnost. Král se bouřky bál a pokaždý nechal povolat komorníka, aby mu dělal společnost. Tenkrát Prchal nečekal, až ho povolají a přišel sám. Prošel prázdnými chodbami, stoupnul si ke králově komnatě a čekal, jestli ho král nedá zavolat. Neviděl zde dva královo osobní sluhy a z toho usoudil, že budou patrně už u krále a přijímají obvyklý rozkazy – zavřít okenice, zatáhnout závěsy a zavolat komorníka. Zaposlouchal se a z místnosti opravdu uslyšel hlasy. Dveře byly pootevřené a tak slyšel obzvlášť dobře. Za normální situace by se taktně vzdálil – byl čestný komorník z dobrý rodiny a nepletl se do soukromí svých pánů a hlavně nikdy neposlouchal za dveřma. Ale tentokrát neodešel, přemohla ho totiž zvědavost. Hlas, který s králem mluvil, nepatřil žádnýmu sluhovi, nýbrž královo generálovi! Bylo dost neobvyklý, aby se král sešel s někým uprostřed noci a Prchal věděl, že tohle není pro jeho uši, ba že tohle není pro ničí uši a jestli na něj přijdou, tak že bude po něm. Ale nějak si nemoh pomoct.

„Nemůže nás nikdo slyšet?“ Zeptal se generál.

„Ne, ne, kdepak. Služebnictvo jsem poslal pryč. Zejtra je dam pro jistotu popravit. Nechci, aby se šuškalo o nějakejch TAJNEJCH schůzkách.“ Pronesl král významně. Prchalovi se strachy podlamovaly kolena. Proč jen nezůstal v posteli?

„Proč jsi mi neřekl dopředu, že přijdeš?“ Ptal se král.

„Stala se jistá nepříjemnost.“

„Nepříjemnost?“

„Musel jsem nechat zavřít jednoho výběrčího – Hrabivce. Dostal se ke starejm materiálům – víte, co myslim. Tady jsou.“

Prchal nakouknul opatrně dovnitř. Král seděl na posteli (zády k zavřeným okenicím, za kterými zužila bouře). Před ním stál rozkročený generál a v ruce držel svitek s houpající se pečetí.

„Vezmu si ho,“ řekl král. Pak zavrzala postel a král vstal a šel ke stěně naproti. „Dám to-„

„Na obvyklý místo, já vim. Ale jste si jist, že je bezpečný?“ Pochyboval generál.

„Naprosto. Používal ho už děd mýho pradědy.“

No právě, chtěl už říct generál, ale včas si to rozmyslel.

Král potom otevřel tajnou skrýš za obrazem praprakrále, uložil do ní svitek a rozkázal: „Zařiď, ať se nikdo nedozví pravej důvod zatčení Hrabivce. A nejlepší bude, když bude pro všechny mrtvej. Něco si vymysli.“

Generál se uklonil a řekl: „Spolehněte se. Nechám ho uvěznit do oddělení C. Pro svět přestane existovat.“

„Dobře. Teď můžeš jít!“ Pokynul král.

Prchal v tu chvíli vzal nohy na ramena a druhý den udělal to, kvůli čemu ho ve skutečnosti hledali od severu k jihu po celé zemi. Svitek ukradl.

Tak nějak to také Prchal vypověděl Netykovi. Ten, když poslouchal vyprávění tohoto příběhu, vzrostla v něm zvědavost a vzrušení. I když si to nechtěl připustit, byl v poslední době vlastně šťastnější než za dlouhá léta – často nudná a šedivá. Z ubohého smrtelníka, hlavního výběrčího, se rázem stal obávanej čaroděj a pod vlivem vyprávění o tajemném komplotu (kterému zatím vůbec nerozuměl), uvěřil Netyka náhle, že tím čarodějem opravdu je. Jak by ne, před chvílí přece chrlil oheň a to dokážou jen nejlepší mágové. A jen ti nejmocnější dokážou unikat smrti tak, jako Netyka. „ Netyka, nejmocnější čaroděj moderní doby,“ křičelo v něm.

Chudák Netyka nevěděl (a v těchto krajích to věděl málokdo), že chrlení ohně je jedním z možných důsledků otravy Dračí smrtí a že bývá bohužel trvalé. Ale měl vlastně ještě štěstí, protože mu mohli taky narůst šupiny, drápy, blány mezi prsty nebo rovnou celá křídla. I to se už stalo. A takové věci se skrývají mnohem hůře než chrlení ohně (k čemuž je třeba se pořádně nadechnout).

„Máte ještě tu listinu?“ Zajímal se Netyka.

„Samozřejmě.“

„A co je na ní?“

Když Prchal viděl zvědavost v jeho očích, spokojeně se usmál.

„Jde o to,“ vysvětloval, „že ta listina je důkaz jednoho velkýho podvodu. Podvod se zlatem.“

„Se zlatem?“ Žasnul Netyka. „Ale zlato přece nikoho nezajímá. Proč taky, je ho málo, tak co s nim?“

„Tak za prvé,“ vysvětloval Prchal, „zlato dnes nikoho nezajímá. A za druhé, zlato u nás nikoho nezajímá. Už chápete?“ Netyka zavrtěl hlavou. „Zlatem se totiž platí všude v okolních zemích. I u nás tomu tak bylo, jenže je to už hodně dávno a dlouhé generace králů se zasloužili o to, že to dneska nikdo neví.“

„Už to mám! A král má zatím všechno zlato pro sebe,“ zajásal chápavě Netyka.

„Přesně tak. A já mam plán, co s tim. Potřebuju jen pomoc od někoho, jako jste vy. Od někoho mocného a chrabrého, smím-li to tak říci.“

To Netyku potěšilo a tak se směle zeptal, co má udělat.

Redakční úpravy provedla: Eillen McFir Elat

Post Views: 166

Autor : Džarda dne 02/28/2010 | Království Araxie | 0 komentářů