Příběh nesmrtelnosti – 8. kapitola – Amen.

Na nebi nade mnou se honily modré obláčky a vytvářely nádhernou atmosféru letního dne.

Až by z té poetiky jeden zvracel. Každopádně, já jsem stejně neměla čas se věnovat počasí a podobným tentononcům. Moji pozornost si totiž plně vyžádala Eltariel, která za mnou přišla s něčím, co silně připomínalo černý latexový obleček, který se hodil maximálně tak na sadomasochistické hrátky. A teď po mně ještě chtěla, abych si to natáhla na sebe!

„Tak to teda ne, v žádném případě!“ El se na mě zmučeně podívala.

„Co ti zase vadí? Tohle je normální oblečení elfských bojovnic.“ Znechuceně jsem pohlédla na tu lesklou černou hromádku, kterou mi podávala.

„Ne. Hele, El, chápu, že máte nějaký svoje zvyky. A taky jsem ochotná se dost přizpůsobit. Ale šlapku ze sebe dělat nebudu, to fakt ne.“

„Šlapku? Co je to?“ Eltariel na mě zvědavě zamrkala a já si znovu uvědomila, že jsem někde jinde.

„To neřeš. Každopádně tohle, to si na sebe nenavleču.“ Vzdorovitě jsem koukala do té milé tváře a přemýšlela, za jak dlouho mě El zabije. Tak to přece bývá, ne? Těm nejtišším a nejmilejším lidem jednou prostě rupne v bedně a vystřílejí celou školu.

„Fajn, počkej chvíli, seženu něco jiného.“ S úsměvem jsem ukázala zdvižený palec a počkala, než se El vytratí. Deset bodů pro ni!

Pak jsem se nenápadně došourala k malému postrannímu okénku, co z tohohle miniaturního obydlí vedlo. Výhled jsem tedy měla parádní. Na louce poseté pestrobarevným kvítím se proháněl na koni Illidan. Blond vlasy mu vlály a jiskřily v zářícím slunci. Najednou se na louce objevila malá holčička v lehounkých růžových šatech. Rozběhla se k Illidanovi, který okamžitě seskočil z koně a vzal ji do náruče. Radostně se rozesmál a točil s ní dokola takovou rychlostí, až děvčátko pištělo nadšením. Cítila jsem se, jako by mi někdo hodil do žaludku kámen. Tohle tedy musela být jeho malá dcerka, o které El mluvila. Blbec, takhle brzo si zadělat na děti…

Silou vůle jsem se obrátila od okna a pohlédla znovu ke dveřím. Eltariel se právě vracela a podávala mi něco, co vypadalo jako kus světlé kůže.

„Z čeho to je?“ zeptala jsem se nedůvěřivě.

„Tohle je speciální látka z vláken, která předou stříbrokřídlé měsíční můry. Nedá se roztrhat a chrání před horkem i zimou. Je to opravdu velice cenné oblečení, tak si ho ceň.“ Obdivně jsem si znovu prohlédla hromádku jemné látky a přikývla. Tohle už bylo lepší. Rychle jsem se s Eltarielinou pomocí oblékla a zběžně na sebe pohlédla do velkého zrcadla s dřevěným rámem. Znovu mě naprosto fascinovalo, jak skvěle vypadám. A ty šaty tomu jen přidávaly. Těsně obepínaly moje tělo a končily někde kousek pod zadkem, na ramenech byly nařasené a spadaly ve volných vlnách podél mých paží jako nějaká křídla.

„Tak, to by bylo. Teď si ještě vezmi tohle a tohle,“ podávala mi El vysoké kožené boty s provázkovým šněrováním a jakési dvě dlouhé měděné stužky. „To si namotej na ruce, abys unikla veškerým zraněním. Zpevní ti to zápěstí a to při šermu potřebuješ.“ Rozkašlala jsem se.

„P-p-při čem?“

„Při šermu. Neříkej mi, že nevíš, co je to šerm! To dostaneš meč a…“ Polk.

„Vím co je šerm.“

„Tak proč se ptáš?“ zakroutila Eltariel nechápavě hlavou a chytila mě za ruku. „Pojď, musíme už jít. Tyrande už čeká. Musíme ti vybrat zbraň.

Ehm, jo takhle. Zbraň. Víte, s zbraněmi je ten problém, že jsou obvykle ostré a nebezpečné. I když, to vlastně nen hlavní problém. Ten spočívá v tom, že ve chvíli, kdy se něco ostrého a nebezpečného dostane do mojí ruky, končí to tak, že teče červená. Moje červená!

Co mi zbývalo? Zaječet a utéct? Asi bych se neschovávala dlouho. Mohla jsem tedy jen doufat, že s Mereniným tělem jsem podědila i její koordinaci. A jinak? Pomáhej mi bůh. Amen.