Království Araxie – III. Noční pronásledování

Slunce začalo barvit oblohu rudavou barvou, jak se počalo blížit k obzoru. Netyka dokouřil fajfku a vyskočil na nohy. Horníci se mohli kdykoliv vrátit a on neměl chuť znova umírat. Vyšel ze dvora, přeskočil nízký živý plot a zamířil si to do polí k lesu, pryč od Dolova.

Právě včas. Ani ne po dvaceti minutách zahlídnul za sebou vzbouřený celý město. Armáda cepů, sekyr, vidlí i kladiv běžela ke statku. Tam však nikoho nenašla a tak se, až na pár vytrvalců, kteří se rozhodli pátrat po okolí, rozešla. Netyka je sledoval opřenej o mohutnou borovici v přítmí lesa, do kterého dopadaly poslední chabé paprsky.

Nakonec se odvrátil, přesvědčen, že už mu nehrozí žádné nebezpečí, a šel přímo za nosem. A tak už neviděl, že se u skupiny asi dvaceti pronásledovatelů náhle zjevila zvláštní postava v černém, která s nimi krátce mluvila a nakonec ukázala paží přímo za Netykou. Celá skupina se v mžiku rozplynula temnotě stromů. Až na onu postavu. Ta se také někam ztratila. Ale kam? Rozplynula se v noční mlze nad opuštěnými poli.

A tak Netyka znechuceně klopýtal ve tmě mezi stromy, zakopával o kameny a kořeny a místy se vymotával z ostružiní. Přesvědčen, že uniknul, ale s hlavou plnou otázek. Byl ale příliš unavenej, než aby se na ně snažil najít odpověď.

Přesto ho tížily. Ztratil totiž pevnou půdu pod nohama a vše, na co byl zvyklej. A nevěděl, kudy dál. V břiše mu kručelo, nohy ho bolely a chtělo se mu spát. A neměl žádnou představu o tom, kde je ani kam jde. A za všechno mohla ta vlaštovka!

Odhadoval, že už je aspoň hodina po půlnoci. Mezi stromy zahlédl na obloze jasné Světlo Severu, prastarý maják na severu země, který pomáhal zbloudilým poutníkům, jakým byl i on. Více ho však potěšilo, když našel krásnou paseku ze severu krytou skalním převisem, vystlanou mechem a v jednom rohu kobercem borůvčí, na které se hladově vrhl. Hlad mu to sice nezahnalo, ale přece jen se cítil líp a spokojeně si lehnul ke skalní stěně.

Netrvalo dlouho a nebyl sám. „Koukněte, vidíte ho? Já sem tam byl, to je určitě von. Co budeme dělat?“ Ve tmě na kraji mýtiny se schovávalo několik postav. Pozorovali spícího Netyku a neodvažovali se vstoupit do měsícem osvětlené paseky.

„Vrátíme se.“Radil jeden ustrašeně. „Bude nás víc a poradíme si s nim.“

Netyka začal být považován za hroznýho kouzelníka z dávných časů, který nějakým mocným kouzlem prošel branou minulosti. A mezi lidmi začínali kolovat jiné, hrůznější historky.

Třetí začal koktat strachy: „Jo, jo Francek má pravdu. A stejně bude lepší, když ho dostanem ve dne. V noci musí mít určitě strašlivou sílu. Když, jak řikal tady Pepek, ho nemohli za světla dokonce ani popravit…“

Pepek, kterej jako jedinej z nich viděl Netykovo popravu a zdál se z nich nejstatečnější, však nesouhlasil. „Než se vrátíme, kdo ví, kam zmizí. Počkáme teda na místě a budem ho sledovat.“

Ne všichni souhlasili. Pět vzalo nohy na ramena s tím, že zatím dojdou pro pomoc. Ostatní nakonec neochotně poslechli. Většina z nich se držela vzadu tak na dohled mýtiny, a ačkoli drželi hlídky, nikdo nespal.

Noc pomalu ubíhala. Nebe jim nad hlavami začaly potahovat mraky od východu, až zcela zakryly měsíc a kolem nich byla hustá tma.

„Určitě nás pozoruje,“ začal jeden a ostatní se přidali. „Vyčkává, co s námi udělá…..Určitě nás prokleje strašlivym kouzlem,“ dodávali jiní.

Pepek se nedal zastrašit: „Buďte zticha. Všechno to je hovadina, ráno přijde pomoc a ňák už mu zakroutíme krkem.“ V tom se lesem ozvala obrovská rána a blesk rozzářil oblohu a svez se po starym dubu, kterej pad rozštíplej vejpůl. To vítr od východu nepozorovaně přihnal silnou bouři.

To ale vyděšené měšťany ani nenapadlo. „To je znamení!“ volali. „Varuje nás, zachraň se, kdo můžeš.“ A rozběhli se kamsi do lesa. Po chvíli se však srazili s pěti stíny, který náhle stanuli před nimi. Lesem zněl divokej řev, dupot a rány, kdy narážel jeden do druhého. Všichni až na čtyři statečný, kteří seděli jako zařezaný na kraji paseky, se nekontrolovatelně rozutekli po lese.

Těch pár co zůstalo sedět kolem Pepka, nechápali co se děje a měli v těle malinkou dušičku. Potichu šeptali:

„Co se jim stalo? Kde jsou? Jak to, že najednou mlčí?“

Nemohli se strachem ani pohnout a pomalu začali taky propadat šílenství. Zvlášť, když si všimli, že Netyka je pryč.

„Ten kouzelník zmizel!…Kam se vypařil?!“

„Já ho rozhodně nebudu hledat. Jdu pryč!!!“ Vykřiknul jeden zběsile a ztratil se ve tmě a zbylí se rozutekli za nim.

Zpráva o tajemném mágovi se za několik dní roznesla po okolí. Lidé v noci zamykali dveře a nepouštěli děti ven. V noci se nebáli chodit jen štamgasti z hospod (pokud však nebyli moc střízliví). V hospodách se totiž scházeli všelijací lidé s nejrůznějšími historkami a jen řádní vopilci se nebáli vydat na nejistou noční cestu k domovním dveřím po všem, co vyslechli.

A mluvilo se jen o Netykovi, ze kterýho se rázem stal největší kouzelník všech dob, schopný objevit se kdykoliv a kdekoliv a uhranout pohledem.

„Tak ty řikáš, že je všechny proměnil? Dej nám sem ještě dvě piva.“ Poručil menší obtloustlej sedlák a rychle se znova obrátil k špinavýmu poutníkovi, aby mu neuniklo jediný slovo.

„Než se stačili pohnout, byli z nich prašivý krysy. Až na jednoho, kterej se schoval v ňákym houští a všechno viděl na vlastní voči.“

„A co von, ten kouzelník?“

„Prej se proměnil v jestřába a všechny je – ty krysy – pochytal a sežral.“ Řekl poutník tajemně a výhružně se k sedlákovi naklonil. Ten div nespad ze židle.Pak vyvalenýma očima koukal do prázdna a na čas zapomněl i na půllitr, kterej držel v ruce.

Po chvíli chtěl poutník postrašit sedláka další děsivou historkou. Ale překazil mu to chlápek, kterej seděl opodál na lavici. Přišoupnul se k nim neohrabanym pohybem a bylo vidět, že toho za večer vypil víc než měl. Upnul na poutníka skelnej opileckej pohled a s vážnou tváří promluvil:

„Kdo ti napovídal (škyt) všechny ty (škyt) hovadiny?“ Sedlák se probral z děsivejch myšlenek.

Poutník ho vodbyl: „Di votravovat jinam, vožralo! Co ty vo tom víš?“.

Opilec se rozčílil: „Já sem tam byl, ty votrhanče, na rozdíl vod tebe!“ Přitom se zvednul z lavice a výhružně se opřel rukama o stůl.

„Vy ste tam vopravdu byl?“ Chtěl vědět sedlák dychtivě a donutil neznámého, aby si znovu sednul. Ten se zase uklidnil: „Dyť řikam, ne (škyt)? Bylo nás tam možná dvacet. Stopovali sme toho bastarda.“

„Vy jste ho stopovali?“

„Přesně tak, …“

Poutník začínal ztrácet na sedláka vliv a další piva zdarma se mu začaly rozplývat. Snažil se všechno ještě zachránit: „Lžeš, nikde si nebyl. To by moh říct každej. Kdo myslíš že ti tady věří?“

Ale nikdo ho už neposlouchal a tak za chvíli znechuceně vstal od stolu, odplivnul si a něco zabručel a šel zkusit štěstí jinde.

„Tak pokračujte, pokračujte…“ Pobízel sedlák neznámého cizince. Tomu trvalo notnou dobu, než odložil svůj půllitr. Když byl prázdnej, chtěl si objednat další, ale sedlák to pohotově udělal za něj.

„Já sem ňákej Honza Hýkal.“ Představil se cizinec a podal ruku přes stůl.

Sedlák si s ním potřásl. „O-Ovsík.“ vykoktal ze sebe a znovu jej nutil k vypravování.

„Jak jsem už řek. Nebo ještě ne?“ zeptal se cizinec sám sebe, když v tom se mu z hrdla vyvalilo mohutné říhnutí a s ním lihový oblak, který sedláka udeřil do nosu. „Jo, teda byl jsem u toho. To sem zrovna seděli s kámošema „U Dvou chlupáčů“ – Byls tam někdy? Je tam to nejlepší pivo. Určitě tam za-zajdi! (škyt) Fakt je to tam – jo a ta hostinská, pa-páni to bys čuměl. Vona má velký, velký-“

„JO, JO, JO určitě tam zajdu a podívam se na mladou, hezkou hostinskou. Ale vraťte se k tomu, no, víte co myslim…“

„Mla-mladou hostinskou? Bože, kdo vám to řek? Je sta-starší než černý uhlí. A pěkná je asi stejně jako mladá!“

Sedlák nechápal: „Ale, řekl jste…řekl jste, že má velký, velký…“ A jeho ruce naznačili oblé tvary.

„Aha! Tak takhle?! (škyt) Ale ne,“ rozesmál se cizinec smíchem opilce. „velký psy, ty má. Be-bernardýny, víte. Takový velký chlupatý stvoření. Mooc milý.“

„Ach tak.“ Sedlák konečně pochopil název hospody U Dvou chlupáčů. V těchto krajích bylo obvyklé pojmenovávat hospody zvířecími jmény a ona zvířata vevnitř skutečně mít. Bylo tomu tak v každé dobré kaverně.

„Jo takže….Kde že sem přestal? Jo, už vim. No, asi po hodině se tam vřítil Alois, Hynek a Tomáš Vřískalů – neznáte je? Ale určitě jo. Jsou to bratři, a všichni horníci. Bydlí-“

„Ne, promiňte, neznam. Opravdu ne. A nechci znát. Co chtěli?“

A tak mu Honza Hýkal postupně vypověděl (s občasným škytnutím a táhlým říháním) jak Vřískalové zburcovali celou hospodu, když řekli všechno o chycení Netyky a o jeho nepodařené popravě. O tom, co se stalo v dolu, věděl samozřejmě celej Dolov, ale to, že horníci někoho chytli, to ne. A byla to obrovská novina. Když se pak lidé dozvěděli, že dotyčnej unik spravedlnosti (k tomu nějakym záhadnym způsobem) neváhali ani chvilku a zaběhli si domů pro vidle, sekyry a kdoví co všechno a běželi ke statku, kterej našli prázdnej.

„Jo, nebyl tam. Přesně tak (škyt). Ňákou dobu sme po něm s klukama pátrali, ale marně. Už jsme to chtěli vzdát, když…“ V tu chvíli Hýkal padnul hlavou na stůl a začal vydávat hlasité zvuky, ne nepodobné chrochtání.

„Když co? Když co? Pane Hýkal, no tak slyšíte mě? Vzbuďte se!“ Sedlák s ním třásl.

Konečně otevřel jedno oko a chvíli na něho nepřítomně civěl. Trvalo pěkně dlouho než byl ve stavu, aby mohl pokračovat.

„Kde…kde jsem to skončil (škyt)?“

„Skončil jste když…“ Řekl sedlák ( to nebyla dvakrát chytrá odpověď, že?).

„Když co?“ Hýkal na něho mžoural, obočí zvednuté a čelist hluboko spadlou.

„NO TO PRÁVĚ NEVIM!“

Hýkal kývnul. „Ach tak.“ Chvíli ještě přemýšlel a pak si nějakým zázrakem rozpomenul. „Už vim. Když v tom se objevila. Postava v šedym plášti. Brrr,“ zatřásl se. „Povim vám nevypadal…vlastně vypadal jako…jako ďábel. Nebo jako sama smrtka. Vlastně,“ zamyslel se „z batohu mu koukala ňáká kosa…“

„KO-KOSA?“ Sedlák se třásl od hlavy až k patě.

„Kosa, jo, jo. Hezká, čerstvě nabroušená. S vyřezávanou násadou. Musela bejt pěkně drahá. No, jen zasyčel něco, že ten, koho hledáme je tam a tam a ukázal nám směr. Pak se ztratil.“

„Ztratil?“

„Jo, jo. Vlastně ještě něco řek než se někam ztratil, moc sem mu nerozuměl. Ňák, že přej ho nemáme zabíjet, jen mučit, a že ho nechce do smrti vidět. Když to řek, začal se hrozně smát. Takovej strašidelnej smích. Úplně nás mrazilo. „Do smrti, do smrti,“ opakoval dokola, a když se ztrácel v mlze, furt se smál. Pak byl najednou klid.“

Z dalšího vyprávění vyplynulo, že Hýkal byl jedním z těch, kteří zůstali sedět kolem Pepka do poslední chvíle. Když pak pádil lesem (sám, neboť ve zmatku běželi každej jinam), doběhl k ránu až sem, do Zálesí. Druhej den poznal v hospodě Tondu Vřískala – člena jejich družiny. Slovo poznal možná nebylo zcela správný – vlastně ho skoro nepoznal. Vřískal vypadal jako žebrák, na sobě roztrhaný hadry, obočí a vlasy rozježený. Hýkal z něj vypáčil, jak to bylo s nim.

Vřískal byl jednim z těch, co narazili na ty strašlivý stíny, příšery nebo snad duchy (a jejichž ječení tolik vyděsilo Hýkala a ostatní kolem Pepka) a vyprávěl mu jak se pak celej den schovával v ostružiní hluboko v lese.

„A ještě něco mi řek,“ pověděl Hýkal sedlákovi a ani nečekal na jeho „neřikejte, ách, opravdu?“. „Řek mi, že ráno potkal jednoho z těch srágorů, co utekli hned na začátku. Že prej jdou pro pomoc! Pche. Byli bez sebe strachy, to vám řikam. A víte, co se stalo těmhle? Ztratili se a v lese narazili na stejný příšery jako Vřískal. Nebo jim aspoň byli podobný. To je, co?“

Sedlák kýval hlavou a čelist se mu volně houpala ze strany na druhou. Byl to ten nejstrašidelnější příběh, jaký tady kdy slyšel – a že sem chodil pěknou řádku let. Kouknul na Hýkala, kterej zase spal, a pak na hodiny a zjistil, že touhle dobou měl bejt už doma. Protože toho za večer víc vyslech než vypil, necítil se ve stavu vrhnout se do tý děsivý tmy venku (co kdyby potkal hroznýho Netyku?). Proto se usídlil přímo u výčepu a doháněl celovečerní manko. Věděl, že do hodiny, maximálně do dvou, půjdou domů ve dvojici.

A když mu za hodinu a půl přistála na tváři důkladná facka a když ho pak manželka táhla domů noční ulicí chrlíc ty nejhorší nadávky, sedlákovi Ovsíkovi už nepřipadal strašný kouzelník tak strašidelný a zlý a až do rána si myslel, že ho domů přitáhl právě on.

Redakční úpravy provedla: Eillen McFir Elat

Post Views: 158

Autor : Džarda dne 02/14/2010 | Království Araxie | 0 komentářů