W.A. a kouzelné zrcadlo – Kapitola I. – Žena pod růží

„Jsem netvor,“ pomyslel si. „Proč jsi mi dal život? Abych trpěl? Netvor, zrůda.“ Udeřil do zrcadla a to se roztříštilo na milion třpytivých střípků. „Jaká nádhera. Kolik krásy je kolem mě…“

„Waltře, pojď sem!“ křikla stará žena panovačným hlasem. Do pokoje vešel muž a tázavě na ni pohlédl. Ležela na sedačce, která se pod ní prohýbala téměř k zemi. Byla až neuvěřitelně otylá.

„Je čas na můj čaj. A přines mi k tomu sladké pečivo. Víš přeci, že musím mít dostatek cukru,“ poručila mu. Muž se otočil na podpatku a odešel z obývacího pokoje. Co nevidět byl ale zpět a v rukou držel stříbrný podnos se šálkem čaje a koblihami. Položil ho před ženu a zdvořile se uklonil.

„Jen se posaď, Waltře, synu,“ pokynula mu stará žena a s námahou se posadila, aby dosáhla na občerstvení. Muž usedl do křesla.

„Jsem už stará, synu, a nic nenamítej. Je to tak. Je načase si promluvit o tvojí budoucnosti. Celé dny jsi doma a zíráš z okna. Co s tebou bude, až tu nebudu?“ Žena se odmlčela, avšak jen na tak dlouho, aby se stihla napít přeslazeného čaje.

„Práci nemáš, už ani do školy nechodíš. Na co jsme ti s tvým nebohým otcem platili univerzitu? No posloucháš mě vůbec?“ Muž hleděl do země a mlčel.

„Waltře, vzpamatuj se! Nebudu tu věčně a bratra obtěžovat nemůžeš. Však se na něj podívej. Je jen o dva roky starší než ty a už má rodinu a je uznávaným profesorem. Ne ne, jemu kazit život nebudeš,“ konstatovala syčivě stařena a se záští hleděla na svého syna. Nijak se nebránil. Jen seděl, pohled upřený do země, zpocené dlaně pevně stisknuté v klíně.

„No tak povíš mi něco? Nebo budeš pořád jenom mlčet? Už si ani nepamatuji, kdy jsem tě naposledy slyšela promluvit. Tak řekni přece něco!“ Ticho.

„Budižkničemu! Jdi mi z očí!“ křikla na něj stařena. Zvedl se a spěšně odešel z místnosti.

Zavřel se ve svém pokoji a usedl na okenní parapet. Vyhlédl z okna. Byla jasná letní neděle a venku bylo rušno. Na ulici si hrály děti, pobíhaly sem a tam a hlasitě povykovaly. Na zídce seděla mourovatá kočka a pozorovala souseda, který zrovna opečovával překrásné bílé růže. Všichni vypadali tak šťastně a spokojeně. A on se cítil tak sám. Čím déle je pozoroval, tím více v něm narůstal pocit osamělosti. Nakonec už to nedokázal vydržet. Zvedl se od okna a pohlédl na skrovně zařízený pokoj. Byla tu jen postel s tmavými nebesy, staré čalouněné křeslo a psací stůl s otlučenou židlí. Vedle něj bývávalo zrcadlo, ale teď tam zel jen prázdný zlatý rám, pod kterým se na zemi leskly střepy.

Walter se k nim sehnul a chystal se je uklidit. Odkládal to opravdu dlouho. Nechtěl znovu spatřit svou ohavnou tvář. Pomalu tedy obracel střípek po střípku, aby mu ani jeden nemohl ukázat odraz, a skládal je na jednu hromadu. Najednou se ale zarazil. Vzal jeden z velkých střepů a zahleděl se do něj. Pak jej rychle odhodil, až to zařinčelo. Spatřil v něm sám sebe, stejně děsivého a zrůdného jako vždy. Složil hlavu do dlaní a rozplakal se. Mohl by vůbec někdy někdo mít rád takovou zrůdu?

Plakal dlouho a usedavě. A když mu došly slzy a zůstal jen svíravý pocit v žaludku, ulehl na zem a usnul vyčerpáním. Když se probudil, byla už noc. Na obloze jasně zářil měsíc a osvětloval celý pokoj. Pomalu se posadil a protřel si rozbolavělé oči. Chvíli jen hleděl z okna. Pak si vzpomněl, proč zůstal ležet na podlaze. Pohlédl na zem, kde se stále leskly střepy a znovu se rozplakal. Sáhl po jednom z velkých střepů a dlouze se na něj zahleděl.

„Přines mi vysvobození,“ pomyslel si a přiložil jej k zápěstí. Natočil jej tak, aby viděl na svou tvář a chystal se říznout. Najednou však v polovině pohybu strnul. Zaujalo ho něco zvláštního. Jak se měsíc odrazil v zrcadle, uvědomil si, co doopravdy vidí. Viděl ve střepu obličej, ale ne svůj. Hleděla na něj půvabná mladá dívka. V modrých očích měla výčitku a drobné rty měla pevně semknuté. Walter se zalekl a rychle se otočil. Byl tu však zcela sám. Pohlédl zpět, jestli se mu třeba jen něco nezdálo, ale dívka tu stále byla. A jak si jí tak prohlížel, usmála se na něj a zamrkala. S dlouhými řasami vypadala jako panenka. Walter ještě nikdy neviděl nikoho tak krásného a nevěřil, že by se na něj někdo tak nádherný někdy mohl podívat způsobem, jakým to udělala ona. Nemohla být skutečná.

„Kdo jsi?“ zeptal se tiše. Neodpověděla. Pomyslel si, že ho nejspíš neslyšela a chtěl se zeptat hlasitěji, když si uvědomil pošetilost svého chování. Byl to jen výjev jeho mysli na kousku zničeného zrcadla. Možná ještě stále spal a snil.

„Jdi k růži. Leží pod ní žena,“ poradila mu dívka.

„Vždyť je noc,“ namítl. „A jediné růže, které jsem kdy viděl, jsou u muže, který bydlí na druhé straně ulice.“

„Jen jdi, věř mi,“ pověděla a líbezně na něj mrkla. Walter opatrně položil střípek na okraj postele a vstal. Otevřel dveře a kradl se potemnělým domem tak tiše, jak jen dokázal. Nechtěl vzbudit matku.

Venku bylo hluboké ticho. Všude panovala noc, přestože díky jasnému měsíci bylo světla téměř jak za dne. Walter přešel ulici a rozhlédl se, zdali je tu opravdu sám. Nikoho nespatřil. Dokonce ani v oknech nezahlédl jedinou tvář. Zhluboka se nadechl, vynadal si, jaký je blázen, že poslouchá jen jakýsi výplod své fantazie, a hbitě přelezl zídku u sousedovy zahrady. Kradl se podél ní ve stínu. Připadal si jako zloděj, přestože ani nepomyslel na krádež. Konečně se dostal až k růžím. Byly vysoké, opravdu krásně rostlé. Na bujné zeleni se třpytily bělostné květy. Musel tu nádheru obdivovat znovu a znovu. Kdesi v dáli se ozval zvuk motorového vozidla. Leknutím sebou trhl a ve strachu, aby ho tu někdo neuviděl, se upomenul, proč přišel. Pohlédl pod keř, ale spatřil jen zemi s pečlivě zastřiženou trávou. Přikrčil se a rozhrnul lístky růží. Uviděl tmavou hlínu. Zamračil se.

„Co to dělám? Co jsem čekal, že tu najdu?“ pomyslel si trpce. Zvedl se, přelezl zídku zpět na ulici a odešel domů. Tiše prošel domem. V pokoji ulehl na postel a usnul neklidným spánkem.

Když se ráno probudil, našel vedle sebe střep. Se vzpomínkou na noční příhodu si jen povzdychl. Sesbíral všechny kousky rozbitého zrcadla a vyhodil je v kuchyni do odpadkového koše. Pak začal chystat snídani. Brzy uslyšel panovačný hlas své matky, která se zrovna probudila a žádala si pozornosti. Pomohl jí přejít z ložnice do obývacího pokoje a usadil ji na sedačku. Společně posnídali. Pak usedl k oknu a hleděl na zahradu, kde si hrála tři malinká koťata. Celý den proběhl poklidně. Vlastně se příliš nelišil od těch ostatních. Snad jen že navečer sprchlo a trochu se ochladilo, jak mračna zakryla nebeskou modř. Až do nočních hodin, kdy matce pomohl zase zpět do postele, poslouchal výklady o své vlastní nemožnosti a rozkazy staré ženy. Byla den ode dne nevrlejší, ale on už byl zvyklý. Byla jediným člověkem, se kterým kdy doopravdy mluvil a často byl za její nesnesitelnou společnost dokonce vděčný. Neméně vděčný byl ovšem za večer, kdy ulehla ke spánku, a domem se rozlehlo zvonivé ticho.

Konečně odešel k sobě do pokoje, usedl na postel a pevně zavřel oči. Přeci jen byl dnešek v něčem jiný. Celý den myslel na tu krásnou dívku, kterou spatřil ve střepu zrcadla. Najednou si uvědomil, že by ji chtěl spatřit znovu.

„Ona není skutečná!“ napomenul se. Ale touha byla silnější a silnější, až nakonec nevydržel. Vstal a běžel do kuchyně. Otevřel koš a vytáhl z odpadků jeden z velkých střepů. Usedl na židli a zahleděl se do něj očekávaje krásnou tvář. Místo toho však spatřil jen sám sebe. Až ho zamrazilo, jak pozoroval svůj bledý znetvořený obličej.

„Někde tu musí být,“ pomyslel si a vrhl se k odpadkovému koši. Prohrabával se odpadky a vyndával jeden střep po druhém. Ale vždy, když do nějakého pohlédl, spatřil jen vlastní tvář. Na rukou měl čerstvé ranky od ostrých skleněných hran. Zoufalství ho ale nutilo hledat dále. A když už ho obě dlaně téměř nesnesitelně pálily, spatřil v jednom ze střepů záblesk modři. Upřeně se do něj zadíval a tu se před ním vynořil obraz dívky. Pohlédla dolů na jeho dlaně, které se leskly krví a pak vyčítavě na něj samotného. Nesouhlasně zavrtěla hlavou.

„Musel jsem tě najít,“ pošeptal omluvně.

„Neměl jsi mě ztratit,“ odvětila dívka. „Nebyl jsi u růže?“

„Byl jsem tam. Ale pod ní je jen hlína.“

„Leží pod ní žena,“ řekla prostě.

„Jak by pod ní mohla ležet? Včera jsem byl u růže a nikdo pod ní nebyl,“ namítl Walter.

„Potom jdi dnes k růži znovu. A vezmi s sebou tu věc, která ti sama vkročí do cesty,“ pravila dívka, pousmála se a zmizela. Walter si povzdychl. Věděl, že není správné jí poslechnout, ale zároveň byl zvědavý. Co kdyby přeci jen na jejích slovech něco bylo? Opláchl si odřené ruce. Pak přes sebe přehodil kabátec, zhasl v kuchyni a potichu se vykradl z domu.

Venku bylo nezvykle chladno. Večerní déšť svlažil půdu a potáhl oblohu mračny. Kromě chladu se nad ulicí rozprostřela i hluboká tma – dokonce ani svítilny dnes nezaplály oranžovým světlem a nesvítily nočním opozdilcům na cestu jako obvykle. Walter opatrně našlapoval potemnělou zahradou. Pomalu otevřel skřípějící bránu a vyšel na ulici. Rozhlédl se, ale sotva viděl na pár kroků před sebe. Dnes se tedy opravdu nemusel bát, že by ho někdo zahlédl.

Přeběhl ulici, přehoupl se přes zídku a už jistěji zamířil k růžím. Najednou však ležel na zemi. Tvář měl zabořenou v trávě a byl celý mokrý. S námahou se zvedl a ohlédl se. Na zemi ležel předmět, který způsobil jeho pád.

„Věc, která mi sama vkročí do cesty,“ pošeptal tiše. Sehnul se, aby lépe viděl. Byla to lopata.

Walter byl celý zpocený a bezmála deset minut si v duchu nadával a sám sebe se snad milionkrát zeptal, co to dělá. Keř krásných bílých růží byl už téměř celý vyvrácený a pod ním zela mělká díra. Zmožený muž do ní znovu a znovu zarýval lopatu a odhazoval hlínu za sebe. Nevěděl, co hledá. Nevěděl ani, jestli vůbec může něco najít. A zrovna ve chvíli, kdy se ho nejvíce zmocňovala panika, narazil na něco pevného. Na něco, co nešlo jen tak nabrat a odhodit. Odložil lopatu a sklonil se k zemi. Rukama rozhrabal hlínu a z úst mu unikl výkřik plný děsu. Přestože byla absolutní tma, byl si najednou naprosto jistý, co našel. Pod prsty se mu rýsoval lidský obličej. Ledový, znetvořený, mrtvý. Srdce mu prudce bušilo v hrudi a panika se stupňovala. Prudce vstal a zamotala se mu hlava. Sedl si zpět na zem.

Najednou se za ním rozsvítilo domovní světlo. Pár paprsků dopadlo i pod růže a odhalilo tak hrůznou pravdu. Walter si zakryl oči a štěkavě se rozvzlykal.

Redakční úpravy provedla Janel Weil.