Království Araxie – II. Netykovo poprava

Když se konečně probral, zjistil, že je v malej místnosti. Před ním stály tmavý dubový dveře a nemusel ani brát za kliku, aby uhodl, že jsou zamčený. Hlavu měl opuchlou a pod okem se mu rýsoval pěknej monokl. Rozhlížel se po tmavých zdech. Byly holé. Žádné okno. Potichu mručel a nadával a přemýšlel, kde to vlastně je. Státní věznice to nebyly. Vysvětlení dostal od nadělanýho pacholka, kterej se najednou vřítil dovnitř.

„Asi se ptáš, kde jseš, co?-ty blázne. Nebude se ti to líbit. Venku čeká tak padesát kamarádů. Tak hybaj! Už na tebe čekaj.“ A uštědřil mu pořádnej kopanec. Stačilo dalších pár a byl na nevelkym dvorku. Tam stáli hlava na hlavě menší chlapi v ušpiněnejch košilích, podobný tomu hromotlukovi, co stál za ním.

Jeden z nich, zjevně ten nejstarší, před něho předstoupil a promluvil: „Tohle není žádnej oficiální soud. Tady tě soudíme my. Potká tě podobnej osud jako naše kamarády a příbuzné. Společně jsme nad tebou vynesli spravedlivej rozsudek.“ Ozval se souhlasný řev a sprška kamenů. Uprostřed toho si Netyka všiml dvou věcí – oprátky přehozené přes pevný trám ve stodole a –to snad ne. To je určitě zase vona. To ta za všechno může a proklínal tmavou tečku vznášející se na obloze. Kdyby nebylo jí, nebyl by v týhle šlamastyce.

Za chvíli stál na vratké židličce s oprátkou kolem krku.

„Než tě pověsíme, zajímal by nás důvod, proč jsi to udělal. Měls ňákej?“ Všichni napjatě čekali. Netyka jim řek po pravdě, protože nemělo smysl zapírat: „Snažil jsem se jen zabít vlaštovku….“ prohlásil, a dav začal vřít.

„Ty idiote …dělá si z nás blázny …pověste ho..“ křičeli ze všech stran. Měl co dělat udržet balanc pod další sprškou kamenů. Starej horník je uklidnil zvednutou paží. „U každého pořádného soudu má odsouzenec jedno poslední přání. Nejsme žádný barbaři. No, tak jaký je to tvoje? Dobře si ho rozmysli.“

Netyka nepotřeboval dlouhou dobu na přemýšlení, protože se nemohl zbavit myšlenky na škodolibého ptáka. „Chtěl bych, abyste za mě dodělali mou práci.“

„To vypadá rozumě. A co to je?“ Zeptali se ho. Právo posledního přání bylo velmi ctěné a vždy se snažilo splnit odsouzencovu vůli.

A tak Netyka pokračoval: „Ta vlaštovka…“ a chtěl na ni ukázat prstem. Nedořekl. Všichni se tak rozčílili, že několik chlapů koplo do židle současně. Provaz se napjal a Netyka ucítil duté křupnutí v zátylku. Zvláštní, opravdu ho ucítil.

Netyka se na trámu ve stodole zvolna houpal sem a tam. Lano tiše vrzalo a lidé jásali: „Je po něm,“ a s uspokojením se dívali na bezvládné tělo s vypoulenýma očima.

Zřejmě měli pocit, že bylo spravedlnosti učiněno za dost a měli se k odchodu. Tu se pacholek zeptal, co s Netykou, zda ho tu nechají jen tak viset nebo ho radši sundají dolů. Říkalo se, že oběšenci nosí smůlu, a mít jednoho ve vlastní stodole se mu vůbec nelíbilo.

Dlouho nikdo neodpověděl. Až se ozval slabej hlásek: „Byl bych radši, kdybyste mě sundali,“ řekl Netyka přidušeně, že ho bylo sotva slyšet. Zírali na něho s otevřenou pusou.

„Ty máš bejt přece mrtvej!“ Zakoktal jejich „hlavní soudce“ a ustoupil od něho o několik kroků. Vypadal zmateně a trochu vystrašeně. Snad by i utek, kdyby na zádech necítil pohledy tolika lidí. „Jak to že žije… dodělejte ho přece…“ ozývalo se za ním.

„Tak snad když nejsem mrtvej, tak byste mě mohli …“ samozřejmě chtěl Netyka říci – tak byste mě mohli pustit. Ale to, jak se zdálo, nechtěli, protože než to mohl dopovědět, tak na něho pacholek zařval:

„To určitě,“ a odešel do kůlny, kde ze špalku vytáhl mohutnou širočinu. „Je víc způsobů popravy,“ promluvil k modrajícímu Netykovi. Rozpřáhl se a jedním máchnutím přesekl provaz nad jeho hlavou. Netyka dopadl na zem jako pytel brambor. Hned u něho byli dva chlapi, kteří ho zvedli a přimáčkli mu hlavu na špalek. Pacholek mu položil ostří sekyry na krk.

„Uvidíme, jestli přežiješ tohle!“

Pak se mohutně napřáhl a širočina se zasekla do špalku. A Netykova hlava odskočila jak nafouklej balón a usadila se o dva metry dál obličejem dolů, zrovna doprostřed kluzkého řídkého bahna. Vlastně to ani nebylo bahno, jak moc dobře věděl pacholek, kterej se zde staral o koně a vodil je tudy na pastvu. Ale co, pomyslel si, tomu to už vadit nebude.

Zdálo se, že je konečně po všem. Horníci němě zírali na mrtvýho Netyku a někteří už pomalu odcházeli k východu, aby co nejdříve zapomněli na to nepodařený věšení.

Ale jak se ukázalo, ještě nebyl všemu konec! To, co se stalo potom, každým otřáslo. Nejstarší horník, kterej se těžce vzpamatovával z toho, jak na něj houpající se Netyka promluvil, obrátil oči v sloup a padnul k zemi a do smrti se z toho nevzpamatoval. Všude viděl Netykovo useknutou hlavu, která se na něho šíleně šklebila a zuřivě lítala kolem dokola. A nebyl jedinej, kterym to otřáslo. Hodně silnejch chlapů se taky skácelo, když viděli, jak se Netykova hlava odlepuje od koního lejna a znova dosedá zpátky na svý místo. V neposlední řadě to překvapilo i samotnýho Netyku, kterej se zmoh jen na udivený: „Ty vole!“.

Za chvíli byl Netyka na dvorku sám, nezbyl zde nikdo, kdo by ho ještě měl chuť věšet, stínat nebo jinak popravovat. Vstal od špalku, strčil hlavu do kbelu s vodou, aby smyl páchnoucí lejno, pak s ní pro jistotu trochu zahýbal, aby se ujistil, že drží na svym místě, a šel si sednout na lavičku na zápraží, aby se vzpamatoval z toho šoku. Bejt mrtvej nebyla žádná sranda a už vůbec nic příjemnýho.

Pomalu bafal fajfku, kterou si tam někdo v úleku zapomněl a snažil si všechno srovnat v hlavě. V jeho nudném životě se toho událo najednou příliš mnoho, až byl z toho celej „tumpachovej“. Slunce zatím postupovalo po obloze. Pomalu dokouřil a stejně nepřišel na jediné rozumné vysvětlení toho všeho. Přežít vlastní „opravdovou“ smrt vyvedlo z míry i Netyku. A to už slyšel o ledačoms.

Nejneuvěřitelnější byl příběh velkýho kouzelníka Hokuse. Byl to jeden z největších mágů všech dob. Na každé ráno měl na pátou hodinu nařízenej svůj kouzelnej budík (Jeho vlastní vynález, nechal si ho patentovat. Na první pohled nerozeznatelnej od normálního budíku. Akorát že v něm nebyly rafičky. Alespoň po většinu doby ne. Hned po nařízení rafičky seskočily z budíku a pátraly po nejbližších hodinách. Tam vyčkaly na určenou dobu a pak běželi zpět do budíku zazvonit. Výhodou tohoto budíku bylo, že jste nikdy nepotřebovali vědět, kolik je hodin. Nevýhodou zase to, že hodin v okolí bývalo mnohdy málo a rafičky pak zabloudily až do sousedního města či vesnice, odkud se jen zřídka dokázaly vrátit zpět. A nové rafičky nebyly zrovna nejlevější záležitost.) Abych se vrátil k Hokusovi. Od rána pročítal celý svůj život své kouzelné knihy. Chtěl se stát nejmoudřejším mezi moudrými a věřil, že nalezne odpověď na věčný život. Prý nakonec přišel na to, kde tuto odpověď hledat a vydal se pro ni, aby mohl žít navždy. „Ukrývá se v zemi mrtvých,“ vykřikl naposled než skočil ze špičky své věže. Tak se zabil pro vidinu nesmrtelnosti.

A Netyka zdá se nikam chodit nemusel, našlo si ho to samo. Ani nevěděl jak. Ale horší bylo, že nevěděl ani co to je a jak to ovládat. Co když mu za chvíli odskočí hlava z krku? Půjde třeba po náměstí, najednou „hop“, hlava si skočí na zem,a pak se bude zespoda sám na sebe koukat a omlouvat se kolemjdoucím, že to nic, že za chvíli hlava zase hupne zpátky… To rozhodně nebude dobrý. Zvlášť když se chtěl nějakou dobu po tomto incidentu někam ukrýt a chovat se nenápadně.

Redakční úpravy provedla Eillen McFir Elat