I. Netyka a ptáci

Rudavé slunce znovu vyšlo nad Araxií. Ozářilo její pahorky a doliny a vyslalo paprsky do otevřených oken. Probudilo ptačí zpěv i lidské hlasy. Jedním z probuzených byl i Netyka. Dospával ještě noc, když tu ucítil na nose první světlo nastávajícího dne. Koutky mu zacukaly a on otevřel oči.

„Už je tu zas, ta dotěrná vlezota, ani vyspat člověka nenechá.“ V mžiku byl na nohou, připrásknul okenice a znovu padl do postele. „Proklaté slunce,“ pomyslel si „proč není celej den tma?“

Ale stále nebyl spokojenej. Poslední dobou nebyl nikdy spokojenej. „Pitomý slepice!“ Vykřiknul. „To kvokaj schválně?! Ať zmlknou!“ A zavrtal hlavu pod polštář. Ale ani ten ho neochránil před veselým probuzením kohouta.

V hlavě mu vyvstal odvetný plán.

„Ty opeřenej skrčku, když nemam spát já, tak ty budeš. Ale NAVŽDY!“

Vyběh na dvůr až slepice nadskočily, jak se mezi ně vřítil. Rozlícená postava s dlouhou sekyrou byla to poslední, co většina opeřenců (včetně kohouta) spatřila. Když se chtěl vrátit do ložnice a pokračovat ve spánku, spatřil před sebou obtloustlou postavu paní Slepičkové – majitelky penzionu „U Šťastných Slepiček“, kde Netyka přespával.

„Hrom do vás, co si myslíte, že děláte? Co vás to popadlo? To my zaplatíte! K noclehu si připočtěte nejmíň pět set diamantů. A před obědem ať už tady nejste!“

Slepice jako slepice, pomyslel si nejdřív Netyka, kterej byl v ráži. Ale pak si to přece jen rozmyslel. Stejně chtěl dneska odejít, protože zde skončil roztrušování a o těch pár diamantů navíc mu nešlo. Jen mu bylo vždycky líto, když je měl dát z ruky. Tak krásně se třpytily, byly tak tvrdé a chladné. Ostatně proto se s nima odjakživa platilo. Byly to ty nejhezčí věci v Araxii. S čím jiným by se mělo platit? Jako platidlo měly jen jednu nevýhodu – kromě toho, že byly v Araxii nejkrásnější byly také nejhojnější. Byly všude. Člověku stačil košík a bystré oči a dostatek času. Zvlášť ten čas byl nejdůležitější. Kdo chtěl zabezpečit rodinu, musel sbírat alespoň pět hodin denně, protože většina věcí stála stovky diamantů. Jejich hojnost byla tedy vyvážena množstvím, které člověk potřeboval. A pět set diamantů nebylo až tak zlé. Naštěstí pro něho proběhlo před čtrnácti dny plošné olupování, po kterém šly ceny dolů. Řídil to král a všichni to pokaždé vítali. Nejdříve dostal Netyka, jako nejvyšší výběrčí, souhlas k loupení. On pak dal příkaz ostatním z jeho řemesla a všichni se rozjeli po kraji. Vybrané diamanty pak roztrušovali po celém území, aby je mohli lidé znovu nasbírat. Každý výběrčí si však může nechat až jednu padesátinu z toho, co vybere a to je důvod, proč nemusí chodit na sběry. Stačí si ponechat tři čtyři pytle.

Výjimkou, jak si Netyka vzpomněl, byl prej starej Hrabivec, který si dlouhé týdny odpočítával přesně svůj podíl a po zbytek času projížděl zemí sem a tam a sbíral další pytle kamenů. Jako legální výběrčí skončil, když začal vybírat na vlastní pěst. Těžko by se na to přišlo, kdyby ve své chamtivosti nezačal obcházet domy obden. Aspoň se to tak říkalo. Před soudem se nad ním slitovali a poslali ho sedět místo do vězení do bezpečně uzavřeného státního sejfu. Ostatně se aspoň nikdo nemusel bát, že odtamtud uteče. Myslil si, že jej potkalo nevýslovné štěstí a byl na svoji výsadu „hlídat“ státní pokladnu nevýslovně hrdý (ve skutečnosti hlídala pokladna jeho). I když měl kolem sebe tolik diamantů, nenasytilo to jeho „hlad“ po nich. Po několika týdnech začali strážci upozorňovat na to, že již dlouho nepožádal o to, jít na záchod. Když zjistili příčinu, bylo již pozdě a našli ho s vypoulenýma očima ležet na zádech. V puse měl ještě několik diamantů. Některý se mu musel stát osudným špuntem.

To Netyka nebyl jako Hrabivec. Práce výběrčího mu lezla na nervy a byl by s ní už dávno skončil, nebýt jeho rychlé kariéry. Právě díky svému přístupu si získal důvěru lidí shora. Ti jej tím nesmírně rozčilovali, ale čím více proti nim mluvil, tím více stoupal. Hlavním výběrčím se stal před rokem. A od té doby jezdil od vesnice k vesnici a dohlížel na to, aby byli všichni obráni stejně. Byl to však nesmírně nudný a nazajímavý život, díky kterému se k jeho mírné natvrdlosti (kterou trpěl od narození) přidalo něco, co by se dalo nazvat jako zatvrzelost vůči všemu, co leze, chodí či lítá nebo co je jen prostě šťastnější než je on sám.

Nyní si balil věci v hotelu paní Slepičkové na kraji Dolova. Toto staré městečko proslulo od dávných dob dolováním zlata. Kov je to sice zcela bezcenný, ale v celé Araxii je ho velmi málo. A nikdo vlastně neví, proč se těží. Ale všechno může být užitečné, zvlášť je-li toho málo. A tak zde na králův příkaz vyrostly obrovité doly, ve kterých se tisíce lidí lopotí pro žlutý kousek kovu. Jeden takový důl chtěl Netyka před odjezdem z Dolova navštívit.

Zaplatil paní Slepičkové (ještě jí přidal za další řádku mrtvejch slepic, které se mu podařilo dopoledne vystopovat) a rozjel se se svým vozem taženým koňmi a nacpaným naplněnými pytli směrem k nejbližšímu dolu. Cesta byla trochu kamenitá a pytle na voze poskakovali. Ve vzduchu se vznášel travní pyl a stovky bzukajícího hmyzu.

Spavé ticho rušil odporný tmavý pták. Asi vlaštovka. Vesele si nad ním poletovala a zpívala. Marně sebral hrst diamantů z pytle a zkoušel jí trefit.

„Táhni ty jedna ošklivá vobludo,“ zlostně na ní vykřikl.

Rozzuřilo ho, když si dovolila zakroužit mu přímo nad hlavou. „Ty jedna bestie, co se vysmíváš, kdybych uměl lítat…“ a pohrozil pěstí k nebi. Nasadil si nízký, však moderně široký klobouk a uraženě dělal, že si jí nevšímá.

Když dojel na místo, sesedl z vozu a vydal se k první štole. U vchodu narazil na malýho černýho chlapa s taškou dynamitu v ruce. Tu ho něco napadlo. Ta drzá vlaštovka byla stále nad ním. Nepozorovaně vytáhl několik válečků dynamitu z tašky a zadíval se na horu.

„Tamhle je,“ zaměřil na ni svůj pohled. „Jen počkej,“ Vytáhl krabičku zápalek a chystal se zapálit první šňůrku.

Vyrušila ho ohnutá postava s kápi celá v černém. Na zádech měla objemnej batoh a v ruce držela dlouhou dřevěnou násadu. Měla namířeno přímo pod zem.

„Ty si myslíš, že se flákam nebo co, takhle mi přidělávat práci. Já tě … já tě snad zabiju. Hned teď!“ Pak se neznámý na chvíli zamyslel a pak pokračoval. „A nebo ne, já tě nezabiju. Už tě nějakou dobu sleduju a mám tě tak akorát dost. Nechci tě už nikdy vidět. Abys věděl,“ zasyčel na něho tajemný příchozí, „zrovna jsem měl dovolenou!“

Netyka nerozumněl o čem mluví. „Co chceš ty pláštníku! Dej mi pokoj než špatně skončíš.“ a dál si ho nevšímal. Ještě spatřil, jak zmizel ve tmě dolu.

Za chvíli vyletěl vzhůru první dynamit. Po něm druhý, třetí… Vlaštovka nekroužila vysoko, ale po první ráně docela ulítla z dohledu. Zatím se ozýval shora výbuch za výbuchem. Jeden přišel později a přímo ze skal nad doly. Netyka lehnul k zemi s dlaněmi na uších. Když prach klesl, uviděl půlku hory nadobro zřícenou. Netykovi spadla čelist.

„A hrome. Ale tak co,“ podrbal se za uchem „s tím se musí počítat. Po každý všechno nevyjde.“ Otočil se k vozu a chystal se co nejrychleji ztratit.

Ze skal za ním však vykoukli dvě postavy – horníci. „Rychle! Všichni naši zůstali vevnitř. Musíme se k nim dostat!“ řekl jeden z těch dvou.

„A jak to chceš sám udělat? Dojdeme pro pomoc. Ale koukni, ten blázen chce zdrhnout. Nejdřív si ho podáme.“

Než stačil Netyka cokoli udělat, byli u něj.

Redakční úpravy provedla: Eillen McFir Elat