"Černej les"

„Bože, to už je tolik hodin? Sakra, vždyť už je tma!“ rychle ze sebe Nura shodila a odhodila ho na zem.

“Co blbneš, Sofy?“ snažil se její výraz trochu zklidit, ale Sofie vypadala opravdu rezolutně.

“Si myslíš, že budu v noci a v lese, co blázníš? By mě nikdy nenapadlo, vůbec to byl blbej nápad, jít se schovat do lesa. Já jsem to hned řikala, musíme brzo zmizet!“ řvala, zatímco si na sebe navlékala oblečení.

“A nedotýkej se mě, jsem opravdu nervózní!“ vyjekla poté, co se jí Nur pokusil obmotat kolem stehna a situaci se pokoušel napravit svým obvyklým: „To bude dobrý, kotě.“

Ale v této situaci byla Sofie neoblomná. Natáhla si sukni a Nur si pomalu oblékl halenu. Ne, že by neměl strach, ale rozhodně ne takový jako Sofie. V lese už párkrát byl, ale rozhodně ne v noci, prý tam chodí jenom sebevrazi nebo blázni a on si zrovna nepřipadal ani jako jeden z nich. Byl to jeho nápad, ale řekl to ve vášni a v tu chvíli prahnul po napětí a dobrodružství. Teď toho litoval a uvědomoval si, že měl více myslet, i když by v tu chvíli jenom málokdo myslel.

Hlupák zatracená! Jak se teď asi dostaneme domů? Jak daleko jsme zašli? Že já mu dala přednost a že já nána opilá jsem tam s ním šla! Muj táta mi vždycky řikal, že v hospodě se s nikým nemam zatahovat a že si nemám nechávat pití platit! Prý pak o sobě brzo nemusím vědět a dopadnout to může všelijak! Pomyslela si a kdyby bylo v té tmě trochu více vidět, šlo by si povšimnout jejího rudého obličeje. Váhavým krokem se vydala pryč z mýtiny.

“Víš, odkud jsme přišli?“ s tlumeným hlasem se podívala na mladíka, co stál za ní.

“Myslím, že tudy, hlavně klid a neztrácej hlavu.“ Uklidňoval jí Nur.

Blbec, jak mam asi teď neztrácet hlavu! Vždyť je jasný, že nic neví, že jsme se ztratili uprostřed Černýho lesa! Primitiv! V duchu skoro křičela, ale kvůli svému strachu nevydala ani hlásku.

V lese byla skoro úplná tma, bylo zataženo a měsíc přes mračna nepronikl. Vysoké smrky se stahovaly na dívku a mladíkem a slyšet bylo pouze šustění, jak si s větvemi pohrával vítr. Oba dva kráčeli neznámo kam vedle sebe, nervózní a vystrašení. Větvičky pod nimi zlověstně chroupají a téměř nic nevyrušuje ono ticho.

„Slyšelas to?“ reagoval Nur na zahoukání sovy a jak se několik vyplašených netopýru vydalo do temné noci. Ušli kousek.

„Měli bychom zrychlit, prý se tady potuluje spousta příšer a potvor,“ řekla potichu Sofie a její hlas se rozezněl tichem. Pohlédla na černé nebe a oklepala se. Pak ji zaplavila úzkost a rozběhla se dopředu, mezi stromy. Nur se rozběhl za ní.

“Počkej, počkej, Sof!“ Srdce obou dvou divoce tlouklo a byly sevření strachem. Odněkud zdáli slyšeli zavytí, přiněmž se Sofie najednou zastavila, skrčila a zacpala si uši.

“Panebože, panebože! Vždyť nevíme, kam jdeme, já chci pryč! Honem!“ vyjekla a v jejím hlasem byla znatelná hysterie. Nur, ačkoliv byl strachem bez sebe, natáhl ruku a zvednul Sofii.

“Co to sakra bylo? Musíme pryč, setsakramentsky rychle!“ jeho hlas se úplně změnil a když společně přeskakovali spadlé větve, naházené různě mezi stromy, oba nebyli schopní cokoliv říct.

„P-p-prý j-jsou tady i vlkodlaci, a upíři! Prý i draci a kdovíjaká chamrať!“ řekla potichu při běhu Sofie a Nur na ní hodil jen letmý pohled.

„Uvidíš, určitě už budem brzo ve vesnici, v klidu!“ Les se však nezdál, že by řídnul, snad naopak houstnul. Stromy se natáčely blízko sobě a tma tu byla větší než jinde. Pod stromy byly volně rozházené keříky a stromy spadlé. Nurovi i Sofii přestávaly sloužit nohy. Běželi dlouho a nedokázali na sebe pohlédnout a se zastavit. Bezmyšlenkovitě se hrnuli lesem kamsi pryč, jenom dál od toho hrozného vytí a vítr jim svištěl kolem uší.

„Ztratili jsme se, oba dva tady umřeme, oba! Slyšíš? Někde tady určitě běhá vlkodlak!“ vykřikla Sofie do tmy a Nur jí neodpověděl, byl totiž úplně stejného názoru a napětí, které ho tížilo, by se dalo krájet nožem snáze než máslo. Na to, co se stalo, si před chvílí namlouvala, že to čekala, ale nebyla to pravda. Z houštiny za ní se začalo vynořovat něco velkého a chlupatého. Všimla si velkých rudých očí a tlamy plné velkých a ostrých tesáků. Trvalo to jen okamžik, než obrovská váha nějakého chlupatého tvora povalila Nura na zem a Sofie vykřikla. Ucítila zápach a tlumené Nurovo volání o pomoc. Nemůžu tu takhle otálet, panebože, Nur je mrtvý! V duchu se jí začaly honit různé představy a ona se rozběhla pryč, co jí síly stačily. Snažila se nevšímat zvuků, které se ozývaly za ní. Vrčení, chroptění a přerušované výkřiky hledající její jméno.

Běžela, nevnímaje cokoliv jiného, tak nevnímala, že si nevšimla klády, která ležela před ní a svalila se na zem. Ozvalo se chroupnutí a žuchnuté na zem. V puse ucítila pachuť krve a když se pokusila hnout nohou, nešlo to. Odvážila se pohlédnout na svou nohu a zjistila, že třímá nepřirozený úhel a také ucítila nesnesitelnou bolest. Uvědomila si to nádherné ticho, nikde ani hláska. Zůstala ležet na zemi přikryté mechem. Na obličej jí něco vlezlo, asi nějaký pavouk. Nesnažila se ho nijak setřást, pouze si vychutnávala ty hravé krůčky malého a nevinného zvířete. Pod ní bylo vlhko, v lese asi pršelo a mech byl nasáklý vodou. Když malinko pootočila hlavu, uviděla spící mraveniště. Netušila, jestli mravenci v noci spí, anebo ne. Třeba je už dávno opuštěné. Vedle něho rostlo několik hub. Museli urazit dlouhou cestu a pěkně se nadřeli, když pronikávaly mechem, pomyslela si a usmála se. Rostlo jich několik vedle sebe, kolem jedné nejvyšší. A pak to na ni dopadlo. Je sama uprostřed temného a nebezpečného lesa. Neví, kde je a brzo umře, úplně stejně jako Nur.

„SAKRA, POMOZTE MI NĚKDO, PROSÍÍM!“ najednou vykřikla, tak hlasitě, jak jen dokázala v záchvatu zoufalství. Odpovědí jí bylo jen zašumění lesa, jak si se stromy pohrával vítr.

„Ležím tady, pod stromem, řádí tady nějaká příšera, tady, sakra, kdo jste kdo? Tati, přijď sem, asi umřu, pomoz ti!“ Dala se do breku a obličej se jí svalil do mechu. Poslouchala to ticho. Že by v dálce slyšela nějaké kroky, rychlé a pravidelné? Asi ano, něco k ní přece běží. To bude asi to zvíře, jo, to bude ono, teď mě asi rozsápe. Změnil se její tón v mysli a snažila se to brát s rezervou a odhodlaností. Ten tvor se blížil, bude tu za několik sekund. Trvalo to jenom okamžik, jednou tlapou to dostala na hrudník a obrovská tlama se jí zakousla do dolní čelisti. Ucítila horký dech toho zvířete a jak jí něco odtahuje pryč. Připravila se na smrt.

Otevřela oči. Tohle není nebe, musela omdlít jenom na chvíli. Ucítila nesnesitelnou bolest, takovou, jako si myslela, že to její tělo asi nevydrží a jak kodrcá přes kořeny, pak omdlela znovu.

Když se probudila, ležela na zemi a viděla světlo. Ano, to je oheň! A nějaké hlasy! Kam se podělo to monstrum?

Pak vydechla naposled.

Redakční úpravy provedla: Eillen McFir Elat