Jiskra slunce – 8.kapitola – Bitva

Lavinii naložili na malý krytý vozík a odvezli ji skoro až k paláci. Trena jí už ráno řekla, že se jí nebude moct věnovat a dala jí dva lektvary – posilující a její obvyklý lék, po kterém usínala. Před odjezdem se zastavil Erlis.

„Chci se usmířit,“ řekl se sklopenou hlavou.

„Promiň. Byla jsem jako šílená. Nevím, proč jsem na tebe křičela. Promiň. Je mi to moc líto.“

„Já taky nejsem bez viny, ale mám tě rád. Nechci, aby se ti něco stalo.“

„Světlo s tebou, můj manželi.“ A pak se sklonil a vtiskl jí její první polibek, polibek z počínající mladé lásky, rozechvělý, ale vášnivý, krátký, ale opravdový, upřímný a krásný.

Ještě teď, téměř na bitevním poli, kdykoliv na něj pomyslela, rozechvěla se a znervózněla. V duchu mu poslala poslední vzdušný polibek, vztyčila se a pozorovala útok.

Útočili přímo na palác, bez okolků, bez vedlejších akcí. Na palác nemělo smysl používat vedlejší akce. Byla to příliš silná pevnost a Khol a Stařec ji znali do nejmenších detailů. Tahle stavba prostě neměla slabiny. Útočníci museli prostě postupovat přímo proti bráně a doufat, že jsou lepší než obrana. Boj byl tuhý a drsný. Muži padali po desítkách, ale kolem Khola, Erlise a Starce se držely početné, nekolísající skupiny. Nilsa na kozlíku jejího vozíku seděla nepohnutě, zatímco Lavinie si nervózně kousala pěsti a neustále se vrtěla. Náhle se z paláce ozvaly trubky a skandování.

Brána se otevřela a vyšlo padesát postav. Nikdo nepochyboval, co jsou zač. Nesvětlo vypustilo běsy. Lavinie se napřímila jako svíčka a kousla se do ruky, až přidušeně vyjekla bolestí. Linie se zachvěly, ale několik postav předjelo. Lavinie viděla Khola a samé Coynten. V čele všech jel Stařec.
Náhle dva oddíly, stojící proti sobě, ztuhly. Začal mentální boj, daleko drsnější, než ten fyzický. Občas ten či onen vykřikl a padl, jeho mysl se zlomila, zešílel pod strašlivým tlakem protivníkovy mysli. Fyzický boj ustal. Erlis a zbytky mužů stáli mezi Kholem a ležením, Nesvětlí a služebníci běsů se schovávali mezi palácem a svými. Uprostřed bojiště panovalo naprosté ticho. Z ležení byl slyšet obvyklý hluk, smíšený se sténáním raněných. Atmosféra byla hrozivá, ale Lavinie tušila, že to nejhorší ještě přijde. Stařec se bil jako lev a pod jeho pohledem padali běsi jeden za druhým. I přes veškerý odpor, který k němu cítila, ho musela chtě nechtě obdivovat.

Náhle zazněly trubky z paláce podruhé. Běsi couvli a Coynten se zastavili. Nechtělo se jim věřit, že by před nimi běsi jen tak lehce prchali. Ale z brány vyšel velký válečník s rozevlátými ocelově šedými vlasy. Kráčel pevně a rázně, na nikoho se neohlížel, všichni na něm viděli, že jde za určitým cílem a tušili, za jakým. Lavinie se zachvěla. Nesvětlo přišlo.

Válečník šel až ke Starci, zatímco se jeho armády stahovaly za jeho záda a vyčkávaly. Stařec mu vyšel vstříc. Na tuhle chvíli čekal celý život. Tenhle souboj pravděpodobně rozhodne o všem. Přesto Lavinie zuřila. Teď tam měla stát ona! To ona měla bojovat za celou zemi, ne on! Všechno je špatně!
Oba staří válečníci si vyměnili několik slov a poodešli společně stranou na malý pahrbek. Na vrcholku se postavili proti sobě a souboj století začal.

Stáli naprosto nehybně, jen jejich zachmuřené obličeje prozrazovaly monumentální střet, který se tam právě odehrával. Lavinie, která neměla s mentálním bojem zkušenosti, mohla jen tušit, co se tam děje.

Náhle Stařec zakolísal a zavrávoral. Lavinie se ještě víc napřímila a uchváceně sledovala Starcovo tělo, jak se vrhá proti Nesvětlu. Nesvětlo udělalo krok stranou a Stařec letěl a sedřel si ruce a tvář v prachu. Zdvihnul se, ale neviditelná síla ho srazila zpět. Nesvětlo vytáhlo dýku. Lavinii udeřil do očí odlesk slunce na blyštivém ostří a pak dopadla rána. Stařec prohrál.

Chvíli se nikde nic nepohnulo. Zranění najednou ztichli. Hrobové ticho protrhnul zoufalý ženský vzlyk. Lavinie otočila hlavu a uviděla Trenu. Stála a zírala na nehybnou hromádku u nohou Nesvětla. Naději ztratila už dávno. Teď jí vzali i její živoucí vzpomínky. Stála a plakala, protože na víc neměla sílu.

Pak se ozvalo Nesvětlo:

„Mí nejvěrnější, pojďte ke mně!“ Na ten povel se k němu seběhli všichni běsi.

„Tohle je Leor, ten pes, který nám tolik let otravoval život. Blázen! Myslel si, že mě porazí! Napijte se jeho krve!“ Běsi se vrhli na Starcovu mrtvolu. Trena vykřikla a chtěla se tam rozběhnout, ale Podskalský ji chytil do náručí a pevně ji k sobě přitisknul. Dala se do zoufalého pláče.

Nesvětlo přejíždělo vítězoslavným pohledem po krajině. V tu chvíli vypadalo jako symbol nejenom zla, ale i neomezené moci a Lavinii došlo, že příliš dlouho vyčkávala. Nilsa na kozlíku seděla a objímala si kolena, hlavu skloněnou. Dívka vypila Trenin posilující nápoj a pár vteřin počkala, až se jí nová síla rozlije tělem. Emoce ji vyčerpaly a věděla, že účinky lektvaru budou sotva stačit, aby došla na místo.

Nevadí, řekla si, o moc víc stejně nebude potřeba.

V tu chvíli Nesvětlo řeklo:

„A vy ostatní, skoncujte s těmi červy.“ Namáhavě, jen co noha nohu mine, se vlekla k Nesvětlu. Je poslední naděje pro všechny.

Pěkná poslední naděje, sotva se držím na nohou, pomyslela si, ale šla dál. Nemohla se zastavit, ne dnes. Šla přece do možná posledního boje v životě. Raději by zemřela, než aby musela žít pod Nesvětlem. Byla odhodlaná souboj vyhrát, nebo v něm zemřít.

Jsem poslední naděje pro všechny...

Dvě armády se s třeskem srazily.