Jiskra slunce – 7.kapitola – Hněv

Pomalu zamrkala a otevřela oči. Měla neodbytný pocit, že něco není v pořádku, ale unikalo jí, co. Vtom se jí náhle vybavila celá hádka s Nilsou a návštěva Treny a došlo jí, co je špatně. Správně by právě teď měla být mrtvá. Tak proč je vlastně ještě pořád naživu?

K jejím uším dolehla ostrá výměna názorů.

„Ne, teď musí odpočívat!“ zvyšovala hlas Trena.
„Lavinie!“ vykřikl Erlis a chytil ji za ruku.

„Tak ses konečně probrala!“ přidala se potěšeně Trena. Chtěla jim něco odpovědět, ale neměla sílu otevřít ústa.

„Je ještě slabá,“ otočila se léčitelka na Erlise, „asi ještě nebude mluvit. Chvíli tu pobuď, ale ne moc dlouho.“ Pak se otočila a nechala je o samotě.

„Ty jsi ale husa!“ spustil Erlis zhurta. „Pokusit se o sebevraždu, to může napadnout jenom tebe! Trena ti na poslední chvíli nalila do krku protijed a i tak to vypadalo, že nepřežiješ. Ještě, že si všimla, že jí zmizel ten jed, jinak by bylo už po tobě. Týden jsi ležela a nevěděla jsi o sobě. Nikdo mi ale nebyl schopen říct, proč jsi to udělala. Prý jsi napsala něco jako že to tak bude lepší pro všechny a hlavně pro mě. Lavinie, je to snad moje vina? Jestli ano, tak prosím mrkni, ať to vím!“ Zírala na něj s doširoka otevřenýma očima a v duchu si nadávala, jak mohla být tak hloupá a tak moc mu ublížit. Vtom vstoupila Nilsa. Byla bledá a vypadala ustaraně. Lavinie si uvědomila, že jen ony dvě ví, co se stalo té noci – kdy to bylo? Před týdnem?

„Erlisi, musím vědět pravdu!“ řekla, aniž by dala najevo, že si všimla, že je Lavinie v místnosti.

„Co tak pompézní? Povídej!“

„Spali jste spolu vy dva před svatbou?“

„Co tě to napadlo? Samozřejmě, že ne!“

„A vzali jste se dobrovolně?“ Erlis si povzdechl a podrobně Nilse vylíčil, jak došlo k jejich svatbě. Mladá žena ho pozorně poslouchala a plakala.

„Musím se ti k něčemu přiznat,“ řekla nakonec. Víc Lavinie neslyšela, protože zase omdlela.

V dalších dnech byla stále velice slabá, ačkoliv už mohla mluvit a s Erlisem probrali všechny události, které ji vedly k jejímu radikálnímu řešení. Nilsa už s ním mluvila a urovnali celé nedorozumění, ale s Lavinií se ještě nesetkala a dívka ji podezírala z toho, že se jí vyhýbá. Koneckonců, nebylo divu. Horší bylo, že se neodvratně blížila chvíle napadení paláce a Lavinie nebyla v žádném případě schopná se ho zúčastnit. Stařec vypadal, že se mu to hodí, ale ostatní z toho nebyli ani trochu nadšeni.

S Trenou se několikrát pohádala, protože ji léčitelka nutila zůstat v posteli, i když už chtěla chodit. Stanovila si za cíl zúčastnit se bitvy a Trena se jí to snažila ze všech sil vymluvit. Zatím brala svoje léky, ale bývala po nich slabá a malátná a hodně po nich spala. Probouzela se ale vždycky o trochu silnější.

Erlis strávil každičkou volnou chvíli u jejího lůžka, také jí vrátil její bílou hvězdičku, a často za ní chodíval i Podskalský. Dědeček jí často vyčítal, co udělala.

„Sebevražda je jen zoufalým a patetickým projevem zbabělosti. Odvaha se projevuje hlavně vůlí jít dál a nevzdat to u první překážky,“ říkával jí.

S Erlisem se k tomu už nevraceli. V obou pozvolna rostla silná náklonnost, přerůstající v lásku. Ale ještě to nebyla pravá, silná láska. Zatím se stále poznávali a zjišťovali, jaký ten druhý doopravdy je.

„Kdy se chystá bitva?“ zeptala se jednoho dne. Erlisovi ztuhnul úsměv na rtech.

„Za tři dny,“ odpověděl.

„Cože?“ posadila se na lůžku.

„Za tři dny,“ zopakoval.

„To ale ještě nebudu moct bojovat!“ zhrozila se.

„Lavinie, ty nikam nejdeš. Nilsa tě bude hlídat. Vždyť sotva chodíš!“

„Já tam ale musím být! Nikdo jiný Nesvětlo neporazí!“

„Nehodlám riskovat tvůj život!“

„Možná, že přežiji, když tam nepůjdu, ale zemřu brzy potom, protože Nesvětlo vyhraje. Nezapomínej na moji vnitřní sílu, na Jiskru. Cítím, jak roste. Něco se blíží a já musím být při tom. Nezáleží na tom, co se stane se mnou, ale co se stane s celou zemí. Prosím, pokus se mě pochopit!“

„Chápu tě a vím, že jako šlechtic bych ti to měl dovolit, ale jako manžel to naprosto odmítám a na svém si budu stát. Pokus se pochopit ty mě.“

„Prosím, Erlisi, jinak nemáme naději.“

„Tu nemáme stejně.“

„Kdysi mi tuhle větu řekl Stařec a kdosi jiný mi potom řekl, že ať Stařec tvrdí co chce, tak naději máme a je ve mně.“

„Proto ji nehodlám zmarnit.“

„Prosím!“ Lavinie seděla na lůžku a po tvářích se jí řinuly slzy. Erlis se na ni díval velice smutně a vypadal, že se každou chvíli rozbrečí taky.

„Ne! A je to poslední slovo! Slíbila jsi mi, že mé přání ti bude rozkazem,“ připomněl jí svatební litanii.

„Tak si běž! Vypadni!“ zaječela. „Padej odsud! Nechci tě už ani vidět!“ Neřekl ani slovo. Čekala, že na ni začne křičet, že něco udělá, že tím něčeho dosáhne, ale on se jenom zvedl a se skloněnou hlavou odešel.

Klesla zpátky do podušek a tělo se jí začalo otřásat vzlyky. Vždyť si rozhádala i toho posledního, kdo ještě stál na její straně. Náhle se nad ní tiše ozvalo:

„Neplač…“ Vzhlédla a setkala se se soucitnýma očima dědečka. Vrhla se mu kolem krku a on zase dostával jenom její slzy.

„Promiň, ale slyšel jsem to všechno. Šel jsem kolem a zaslechl jsem hlasy. Zaposlouchal jsem se a zapomněl jsem, že bych neměl. Souhlasím s Erlisem, ale ještě ti k tomu něco přidám, co Erlis neřekl, možná z ohledu na tebe, možná si to neuvědomil, ale zavinila sis to sama. To ty jsi vypila ten jed, který tě tak oslabil. Neměla jsi na tom vinu sama, ale trochu jsi to s tím přehnala. Neměla jsi to dělat.“

„Proto to teď chci napravit.“

„Ničemu nepomůžeš, když zemřeš vyčerpáním po první minutě souboje. Odpočívej, třeba někdy jindy budeš bojovat a vyhraješ.“ Přišla Trena a přinesla jí léky. Když plnila skleničku lektvarem, řekla ještě:

„Kdyby ses potřebovala vypovídat, tak řekni. Sice léčím hlavně těla, ale možná že zvládnu ulevit i duši.“ Lavinie se na ni vděčně usmála a jedním douškem vypila lék. Za chvíli už poklidně usnula a zapomněla na chvilku na svoje starosti.

Redakční úpravy provedla Janel Weil.