Jiskra slunce – 6.kapitola – Nové důvody, proč žít

V mužském oblečení a v mužské roli vsedala na koně, aby jela zabíjet a zase zabíjet. Chvěla se téměř dětským vzrušením, mělo to být její první tažení. Muži se nad ní usmívali, ženy nechápavě vrtěly hlavou. V tu chvíli nebyla Zářivá, ale obyčejná dívka, natěšená na první velké dobrodružství.

„Lavinie, i kdyby se mi něco stalo, ty musíš jít dál. I kdyby všechno selhalo, ty musíš žít,“ loučil se s ní Erlis.

„Budu žít, slibuju.“

Pověsila mu na krk malou bílou hvězdičku, která ho měla chránit před zoufalstvím.

„Budeš ji potřebovat víc než já.“

Erlis jí dal nový důvod k životu. Stala se jeho ženou, ale vztah, který se mezi nimi teprve začal rozvíjet, měl k manželství ještě daleko. Také se jí otevřely oči a zjistila, že Velvrika brala jako něco víc, že ho milovala. Jenže za čtyři roky vzpomínka vybledla a ona se mohla jen těšit z přítomnosti, představované Erlisem.
Nilsa se na ni odmítala byť jen podívat. Bolelo ji to, už jen kvůli Erlisovi. Oženil se s dívkou, kterou jeho sestra nedávno nenáviděla a dodnes ji neměla ráda. Musela to být strašná bolest. Z myšlenek ji vytrhl Khol.

„Pojď se mnou,“ řekl jí.

Vystoupali na vyvýšenou skálu a shlédli na vojáky pod nimi.

„To je ta nejubožejší armáda, kterou jsem v životě viděl. Nechápu, co mě to popadlo. Nikdy to nedokážeme,“ řekl tiše, aby to slyšela jen ona.

Zachvátila ji hrůza. Khol to nesmí vzdát! Kdokoliv, jen ne on! Vojáci ho milovali, jakkoliv byl Stařec výtečný stratég a technickou stránku války zvládal jako nikdo jiný na světě, pro Khola by vojáci skočili do ohně.

„Mají rodiny, za které budou bojovat. To je dělá silnými,“ odpověděla mu.

„Ty jsi skutečně Flisova vnučka,“ usmál se a pak se otočil k vojákům.

„Jste připraveni?“ zvolal.

Odpověděl mu souhlasný řev.

„Nebude to nic, co by člověk dělal rád a mnoho z vás, ne-li každý, přijde o život. Možná nás pobijí a naše matky, ženy, sestry a dcery zotročí. Ale pokud proti nim nevytáhneme sami, stane se to určitě. Musíme bojovat, nebo padneme. Nenabízím vám nic, než prchavou naději a jedinou možnou cestu. Princ je mrtev a jeho syn je ještě dítě, než tedy dospěje, musíme vzít věci do vlastních rukou. Já budu bojovat, dokud budu mít sílu, aby moje země mohla v míru žít. Půjdete se mnou?“

I kdyby někteří vojáci nesouhlasili, museli být strženi nadšením, které se zmocnilo ostatních. Muži křičeli a mávali zbraněmi. Kholovi se podivně třpytily oči. Lavinie se usmívala. Věděla, že ona a dědeček mají pravdu.

Křik se stále více jednotil na stále se zrychlujícím opakování jediného slova:
„Khol! Khol! Khol! Khol! Khol!“

Lavinie cítila, jak jí tečou slzy a její rty samovolně opakují Kholovo jméno spolu s vojáky. Khol sestoupil a nasedl na svého koně. Lavinie měla jet na Jiskře, klisně, kterou jí kdysi koupil Velvrik. Už nebyla nejmladší, ale ještě ne stará.
Khol a Stařec vyrazili v čele, za nimi se třepotala zástava Coynten. Lavinie si uvědomila, že nikde není vidět zástava prince Slunce. Byla to z velké části Starcova a Kholova osobní válka a všichni to věděli. Snad se o ni podělí se zemí i o vítězství. O prohru se podělí určitě. Bezútěšná krajina hor se neměnila, pořád stejné soutěsky, skály, občas pramen, takže Lavinie, která neměla společnost, začala zakrátko v sedle usínat.

Zdál se jí podivně živý sen. Znovu stála v zahradě, několik vteřin po převzetí dědictví ohně. Velvrik tam byl s ní a opodál stála strážkyně domu Petela. Slyšela sebe samu, jak říká:

„Všechno se změní. Už to začalo. Nic, co jsme znali nezůstane stejné. A je v našich rukou, kam ta změna povede.“

S trhnutím se probudila.

Vždyť je to nanic! pomyslela si. Ať budeme dělat cokoliv, stejně už nenapravíme některé věci, které se staly. Degrik a Velvrik nikdy znovu neožijí. Nilsa se nikdy nestane mojí přítelkyní. Máma nikdy nebude šťastná s tátou. Nic z toho se nemuselo stát. Je to z velké části moje vina. Kdybych tehdy netrvala na tom, že vezmeme Drobečka s sebou, kdybych tehdy ty běsy zabila a ne jenom zahnala, mohl by Velvrik žít. Kdybych tehdy neminula Nesvětlo, ještě by tu s námi byl Degrik. Nilsa by byla šťastná a já bych mohla být šťastná s nimi. Kdybych se nenarodila, tak by máma na tátu zapomněla a měla by děti s nějakým mužem z jejího světa a…

To už si chceš dávat za vinu vlastní narození?

Ne, to ne, to bylo jediné, co není moje vina.

Tak se uklidni. Drobečka jsi tam tehdy nechat nemohla. A co se těch běsů týče…tehdy jsi je prostě nedokázala zabít. Nebyla jsi na to dost silná.

Já vím, ale stejně si to nikdy nepřestanu vyčítat.

Jednou to odezní. Jen tomu dej čas.

Dobře, už se nebudu trápit.

Vzpomněla si na Drobečka, dítě, které kdysi zachránila z trosek jeho rodné vesnice a nechala ho v péči Podskalského. Užuž chtěla pobídnout Jiskru a dojet ho, aby se na Drobečka poptala, ale na poslední chvíli si vzpomněla na neustále omílané poučky o vojenské kázni a zůstala v řadě. Koneckonců, měla by jít příkladem.

K dědečkovi se dostala až navečer. Chvíli poseděli, popovídali si o prvním dni tažení a pak se Lavinie zeptala:

„Co se vlastně stalo s Drobečkem?“

„Ujala se ho jedna rodina z vesnice, když se přiblížili Nesvětlí, sám jsem tu vesnici vedl do Layhelardu a Drobeček tam někde je s novou matkou.
Mimochodem, to jméno mu už zůstalo, nikdo se nechtěl vymýšlet s novým. Bude z něj ale statný junák a rozhodně to bude přezdívka spíš ironická, než výsměšná.“

„To jsem ráda. Možná, že bude mít šanci dospět do světa, na který nebude stín dopadat tak palčivě. Když už jím byl tolik poškozen…“

„Netrap se kvůli němu. Je docela šťastný a jeho noví rodiče také. Měli syna asi v jeho věku, ale ten jim zemřel, takže vzali Drobečka docela vděčně. Jeho otec tu jede s námi.“

„Doufám, že to přežije.“

„To já také, a ani nevíš jak. Teď už běž spát, je pozdě a zítra nás čeká dlouhý den.“

Po pěti dnech přijel posel od Erlise. Prý je úspěšný a setká se s nimi za týden, severozápadně od paláce, na místě zvaném Slepá stařena, podle skály, která svým tvarem připomíná shrbenou ženu. Navečer přišel jezdec zvlášť za Lavinií.

„Pan Erlis vám posílá dopis, paní.“

„Osobní?“

„Velice. Přikázal mi, že pokud nebudu schopen doručit vám ho do ruky, mám ho spálit. Nesměl jsem o něm nikomu říkat.“

„Dobře, dej mi ho.“

Podal jí zapečetěný složený list papíru.

„Dostal jsi za svou službu nějakou odměnu?“

„Dostal, paní.“

„Kolik?“

„Deset stříbrných.“
Zalovila v sedlové brašně, kterou měla položenou vedle sebe.

„Tumáš dalších deset. Děkuji ti a teď už běž.“

Rozlomila pečeť a začetla se do stručného, ale milého dopisu.

Má milá ženo, moje Lavinie,

jsem teď daleko, ale živím se nadějí, že tě brzy zase uvidím. Tažení postupuje dobře a doufám, že vy se máte také dobře. Cítím, jak moc mi chybí tvoje přítomnost, tvoje úsměvy a tvůj hlas. Co se stalo, nemůže se odestát, ale přestože jsem si tě musel vzít, jsem rád, že se to stalo. Myslím si totiž, že bychom k tomu časem dospěli sami. Ještě nebudu psát o lásce, je na to příliš brzy, ale myslím, že mohu zmínit náklonnost a počátky něčeho většího, které cítím a doufám, že ty také.

Přeji ti štěstí, abychom se mohli zase shledat a moudrost, abychom poznali správný čas.

Erlis

„Co to čteš?“ práskl za jejími zády něčí hlas.

Otočila se a stanula tváří v tvář Nilse.

„To tě nemusí zajímat!“

„Viděla jsem posla, jak vcházel do tvého stanu. To jsi to s manželskou věrností vydržela tak krátce?“

„Co si to o mně myslíš? Ne, jen mi přinesl dopis,“ chvěla se Lavinie potlačovaným vztekem. Co si to dovoluje? Vtrhne jí do stanu a ještě ji vyslýchá jako malou holku!

„Od Erlise?“

„Od koho jiného?“

„Co ti píše?“

„To není tvoje věc!“

„Je to můj bratr a já mám právo vědět, jestli ti psal něco o mně!“

„Kdyby ano, tak bych ti to snad řekla, ne?“

„To je právě to, čím si nejsem tak jistá!“

„Za co mě máš?!“

„Za zrádkyni důvěry, která nejenže zavinila smrt mého muže, ale i pod zástěrkou předstíraného přátelství svedla mého bratra a zajistila si díky němu pozice. Já moc dobře vím, kam jsi šla, potom, co jsi mě navštívila v mém pokoji i kdo tam s tebou byl!“

„Já nevím, kdo tu zradil důvěru, kdo mi tu sliboval, že mi nebude stát v cestě, i když nedokáže být mojí přítelkyní!“

„Stála jsem ti snad v cestě? Bránila jsem vám snad v té hloupé svatbě?“

„Ty nevidíš, co děláš Erlisovi, jak ho zraňuješ?!“

„Já jsem jeho sestra a narozdíl od tebe, k němu patřím celý jeho život. Ty jsi jen přivandrovalec, který nic neznamená!“

„Tak? Nebýt mě, byl by Degrik dávno mrtvý!“

„To je stejně,“ stoupal Nilse do očí slzy.

„Tehdy jsem mu zachránila život a skutečně není moje vina, že se ke mně ti poslové nedostali!“

„Dej mi ten dopis!“ změnila náhle téma Nilsa.

„Ne!“

„Dej ho sem!“

„Nikdy!“

Nilsa se jí ho pokusila vytrhnout, ale Lavinie ucukla a každé zůstala v ruce jedna polovina. Nilsa tu svojí přelétla očima a zděšeně a rozzuřeně zároveň se na Lavinii podívala.

„Ty děvko!“ vykřikla.

„Cože?!“

„Tady píše, že si tě musel vzít! Cos mu namluvila? Že jsi těhotná?! Nejsi, to vím. To by ses chovala jinak.“

„Ne, nejsem a s Erlisem jsem nic neměla! Rozhodně ne před svatbou!“ zamlčela, že je i po svatbě stále panna.

„Tak proč by jinak psal, že si tě musel vzít?! Jsi lhářka, Lavinie. Myslela jsem, že jsi to s tím přátelstvím myslela vážně a chtěla jsem ti vyjít vstříc, až mě všechno trochu přebolí a ty jsi mi vrazila nůž do zad! To ti nikdy neodpustím! Nenávidím tě! Nenávidím!“ zaječela, otočila se na podpatku a zmizela.

Lavinie ztěžka dosedla na zem. V ruce ještě držela polovinu dopisu. Z očí se jí řinuly slzy a štíhlé tělo se neovladatelně otřásalo zoufalými vzlyky. Neměla najednou proč žít. Zničila Erlisův vztah s jeho vlastní sestrou. Nilsa se postará, aby jí začali opovrhovat a ona s sebou do bláta strhne Erlise, nebo ho nadobro ztratí. Spíš ho ztratí, protože jak řekla Nilsa, ona byla jen přivandrovalec. Dědeček určitě uvěří Nilse a ona zůstane úplně sama. Zatápala ke krku, kde nosívala bílou hvězdičku od Vládce Slunce, ale vzpomněla si, že ji dala Erlisovi.

Zmačkaný list jí vyklouzl z ruky a náhlý závan větru, který rozevřel stanové dílce, ho odvál pryč a zhasnul všechny svíčky. Uprostřed stanu stále seděla dívka a z očí jí stále tekly vodopády slz. Tábor se postupně uložil ke spánku, ale ona se nehýbala. Nakonec dospěla k rozhodnutí. S kamennou tváří vstala a otřela si slzy.
Vyšla ze stanu a zamířila k Trenině vozu. Pod plachtou probleskovalo světlo, takže léčitelka byla určitě ještě vzhůru. Nevadí, řekla si a vešla.

„Lavinie! Copak chceš?“

„Nemůžu usnout, mohla byste mi dát nějaký lektvar?“

„S radostí. Vypadáš nějak pobledle. A tys plakala!“

„Měla jsem noční můru, proto nemůžu spát.“

„Tak to je jiná, tyhle mršky já znám, mám vzadu jeden moc dobrý odvar na bezesný spánek, počkej chviličku,“ usmála se stará žena vesele, ačkoliv vypadala unaveně a nevyspale.

Jakmile ale zmizela vzadu, vzala Lavinie jednu lahvičku z poličky a schovala ji ve svém širokém rukávu právě včas.

„Tak tady to máš, moje milá. Dobrou noc!“

„Dobrou noc,“ usmála se dívka nuceně a odešla zpátky do svého stanu.

Zapálila svíčku a napsala na kousek papíru:

Bude to tak pro všechny lepší, hlavně pro Erlise. Nemám právo dál ničit cizí životy.

Zatížila ho lahvičkou, kterou jí dala Trena a tu druhou, ukradenou odzátkovala a posadila se na postel. Vypila ji jedním douškem a pak se položila a zavřela oči. Začala se jí zmocňovat slabost. Zaslechla vzdálené hlasy.

„Tady je! Rychle!“

„Ty huso hloupá!“
Pak se ale propadla do slastného těžkého objetí neprozkoumaných hlubin a zapomněla na celý svět.