Starý pán

Stál jsem na tom otevřeném prostranství, klepajíce se, křečovitě držíce zvláštní kvádr.

Na jeho stranách byla spousta barev rudých odstínů a tučný nápis Víno. Kolem lidi pili punč, spokojeně objímali polystyrenové kelímky plné horkého moku prsty obalenými v rukavicích. Dlaněmi svírajícími rukojeť moderního kočárku matka pohupovala svoje dvojčata. První řada, první třída, to nebylo stejné. Ne pro mě. Já byl ta první řada, první třídy si hladily své peněženky, vystresovaně, se strachem ze ztráty…

Pohupoval jsem se ve víru melodie. Rty se mi míhaly po chladném kovu, který se lesknul, blyštil se a odrážel duhu, kterou tvořily čtyři různobarevné reflektory. Blik sem blik tam. Duha.

Na pódiu stál on, můj dětský vzor. V ruce kytara, napojená na velkou bednu, jež mi zesilovala melodii.

Vlnil jsem se do rytmu.

Přítel mi nabídl cigaretu. Ano, tato píseň byla pro naši společnost natolik vážná, že jsem dostal tento dárek. Použil jsem svůj zapalovač a se slzou v oku si uvědomil, že je téměř bez plynu.
Písně mého dětství, hráli si. Pan muzikant a jeho kytarista, ve víru fanoušků tetelili se z punče zdarma, popíjeli ho, ohřívali se. Já raději pokuřoval a do refrénu přidal pár tónu se svojí lesklou kamarádkou harmonikou.

Zavřel jsem oči.

Bylo to jako konec všech dnů, něco tak krásného jsem neslyšel dlouho. Slzy mi tekly po vrásčitých tvářích.

Má láska ležela v masivní posteli s mými dětmi a má peněženka?

Kam jsem měl utéct? Na okraj světa? Proč? Skočit z něj?

Broukal jsem si…

Melodie doznívaly a náměstím se rozlehnul bouřlivý jekot publika. Potlesk. I můj. Div že mi ruce neupadly. Cigáro jo.

Otočil jsem se a v tichu duše jsem přešel mimo ty davy. Popotáhnul si čepici a k tělu přitáhl děravý kabát. Jako ubožák, jako prase, jako vandrák… jako vyvrhel světa jsem si rozprostřel na lavičku povlečení z cárů novin. Ulehl jsem. Přikrývka z papírů mne nezahřála.

Chtěl jsem se odreagovat.

Slzy mi tekly po novinách a promáčely je.

Kdy si budu moct dovolit nové?

Tak moc jsem chtěl vrátit tolik věcí… rozmyslet si všechno, každičkou minutu, kterou jsem promarnil. Každičkou hloupost, nad kterou jsem dříve plakal. Každou ženu, kterou jsem nemiloval.
Chtěl jsem se otočit, zasmát se, vstát a jít domů, do tepla. Umýt se jinde, než u McDonalda, odkud jsem musel utíkat, abych nedostal kázání. Přál jsem si být vpuštěn do kostela. Ale hlídači u dveří mi zavírali před nosem dveře. Přál jsem si někoho mít.

V tichosti duše jsem si, já, vandrák, přiložil k bůhví kolik let starému vousu harmoniku.

Jako malý kluk já brečel. Já vyvrhel, já nechutný, já vandrák na harmoniku foukal jsem. Tu melodii mládí. Melodii utichajícího života. Melodii ztráty.

Redakční úpravy provedla Janel Weil.