Vzpomínka na mě – III.

Zapomněla jsem Jo říct, že s námi jede také Amanda. Ta skutečnost ji nijak nevyvedla z konceptu. Možná měla se svou sestřenicí málo společného, ale očividné nepřátelství mezi nimi rozhodně nepanovalo.

Jo se vsoukala na zadní sedadlo ke mně a pamětliva svého vztahu vůči mužům a Jimmymu jadrně pronesla:

„Co jsi koupil Velké Jane k narozeninám, Nádivo?“ Jimmy se zamračil. Mračil se vlastně od té doby, co jsme nastoupili do auta.

„Proč nemůžeš jednou oslovovat lidi jejich skutečným jménem?“ zeptal se.

„V pořádku, Jimmy,“ zašklebila se Jo. „Co jsi koupil Jane k narozeninám?“

„Náušnice,“ zahuhlal. Sešlápl plynový pedál až k podlaze a auto se rozletělo ulicí.

„Co?“ zeptala jsem se ohromeně. „Mám pro ni dárek za nás za oba. Nemusíš jí nic dávat.“

„Co jsi vybrala?“ ozvala se Jo.

„Staré album Beatles.“

„Jane má CD přehrávač,“ upozornil mě Jimmy.

„Jane nenávidí Beatles,“ zašklebila se Jo.

„Ach,“ vzdychla jsem. O tom jsem samozřejmě věděla, ale v obchodním domě byla na to album sleva.

„A co ty, Štěstí?“ obrátila se Jo na Amandu. Jednou mi vysvětila, jak přišla na tuhle přezdívku. Ve starém indickém spisovném jazyce sanskrt je výraz pro štěstí ananda, což je velice podobné jménu Amanda. V jejím vysvětlení byl náznak ironie. Amanda se zřídkakdy cítila šťastná.

„Neměla jsem čas zastavit se v obchodě,“ poznamenala. Napadlo mě, že bych mohla Amandě navrhnout, aby dala Jane můj dárek svým jménem, a já se připojím k Jimmymu.

„To se nikdo nezeptá, co mám pro ni já?“ ozvala se znovu Jo. Pohrávala si přitom s balíčkem, zabaleným v růžovém hedvábném papíře. Následovala chvíle ticha.

„Nádobky na léky,“ prozradila nakonec. „Moje máma je nosí z nemocnice.“

„To nemůžeš Jane dát,“ řekl Jimmy podrážděně.

„Samozřejmě, že můžu,“ nedala se Jo odradit. „Bude si myslet, že jsou křišťálové.“

„Není tak hloupá,“ pokračoval Jimmy.

„Je pořádně hloupá,“ nechala jsem se vyprovokovat.

„A my jí namluvíme, že jsou křišťálové,“ dodala Jo. „Hej, Nádivo, zpomal, večírek nezačne, dokud tam nebudu já. Co tě žene?“

„Vždycky jezdím rychle,“ zamumlal Jimmy. Jo se obrátila ke mně.

„Vždycky tak jezdí?“

„Vždycky,“ odpověděla jsem bezmyšlenkovitě. Otázka i odpověď by se mohly zdát nevinné. Jenomže Jo najednou vybuchla v hysterický smích.

„Vždycky?“ Dala jsem jí pořádný šťouchanec. Bohužel už bylo příliš pozdě. Nemohla jsem se podívat Jimmymu do očí. Pocítila jsem nepříjemné mrazení. Jemu došlo, že Jo ví, že nepodal v posteli očekávaný výkon.

„Co je na tom tak legračního?“ ozvala se Amanda.

„Nic,“ povzdychla jsem si. Zbytek cesty jsme strávili v tichu. Trapném tichu.

Velká Jane nás čekala u dveří. Po uvítacím ceremoniálu jsem předala Jane dárek.

„Není to malování, že?“ zeptala se s úsměvem.

„No, to bys nikdy nezničila,“ řekla jsem a připomněla jsem si její CD přehrávač. Jimmy podal Jane malinkou krabičku. Políbila ho za to na tvář. Jak dojemné.

„To jsi neměl,“ zapýřila se.

„Žádný problém,“ zahlaholil.

„Proboha, vždyť máš narozeniny, musel ti něco přinést,“ odsekla Jo. V rohu pokoje osamoceně s pivem v ruce přešlapoval Jeff Nichols. Nepochopila jsem, jak se plachý, inteligentní člověk jako Jeff mohl přátelit s někým jako Jane. Jo ho chvíli upřeně sledovala a pak se obrátila k Jane a podala jí svoje překvapení. „Dělej s tím cokoliv, jenom netřes s tou krabicí,“ pronesla vážně. Jane přikývla a přitiskla ucho k balíčku.

Pokusím se vám sdělit pár nezaujatých slov o této dívce. Z úzkého obličeje jí vystupoval ostře řezaný nos, dvě normální hnědé oči, postrádající stopu oslnivé zeleně, hnědé vlasy, které i když dlouhé a rovné, byly matné a bez lesku. Všichni kluci ve škole byli přesvědčeni, že je ztělesněním sexu. Přitom nebyla ani dost hezká. Prohlížela jsem si ji, jak stála vedle Amandy a uvažovala o tom, že vypadá naprosto bezstarostně.

„Je mi líto,“ naklonila se k ní Amanda. „Neměla jsem možnost koupit ti nějaký dárek.“

„To je v pořádku,“ zvolala Jane a objala Amandu, kterou téměř neznala. „Jsem ráda, že jsi tady!“

„Třeseš s tou krabicí,“ upozornila Jo. Jimmy zatím nepromluvil.

A tak začal večírek. Nejdřív to byla docela normální událost. Nechci jít až do úplných podrobností. Janeini rodiče ten večer nebyli doma. Trochu jsme jedli. Trochu jsme pili. Trochu jsme tancovali. A povídali si. Byla tam spousta lidí, takže k tomu byla i příležitost.
Jane otevřela své dárky někdy kolem dvanácté hodiny, když se společnost začínala pomalu rozcházet. Seděla ve svých růžových letních šatech na zemi uprostřed pokoje a snažila se dostat do balíčků. Ulámala si přitom všechny pěstěné nehty. Bylo nesnesitelné se na to dívat.

„Měla jsem ti místo toho koupit láhev kalcia,“ podotkla Jo. Jane se tomu zasmála, ale myslím, že to nepochopila. Všechno bylo odpuštěno o chvíli později, když otevřela dárek od Jo. Nádoby na léky z nemocnice od paní Foultonové byly poněkud větší a víc vypracovanější, než je obvyklé. Ale v žádném případě nevypadaly jako drahý křišťál.

Když je Jane vybalila a vyndala na světlo, v očích se jí zableskl náznak rozpačitosti. S pokryteckou upřímností prolomila Jo nastalé ticho.

„Vím, že to není obvyklý křišťál. Ale myslela jsem si, že bys ve své sbírce ráda uvítala něco jiného.“ Pokorně dodala: „Jsou z Číny.“ Jane se rozzářila a objala Jo. Málem jsem padla do mdlob. Zbytek pokoje souhlasně přikyvoval. Typické.

Náušnice od Jimmyho byly posázené diamanty. Diamanty! Jak se třpytily, když je pomáhal Jane nasadit na uši. Znovu jsem málem padla do mdlob. Skoro jsem se rozbrečela. Málem jsem něco řekla. Ale co bych vlastně mohla říct? Jimmy se mnou celý večer moc nemluvil. Věděla jsem, že má na mě stále vztek za to, že jsem Jo řekla o naší postelové příhodě.

Začala jsem uvažovat o tom, že je to vlastně hloupý večírek. („Ach, Alex! Beatles! Mí nejoblíbenější!“) Odešli další lidé. Pak přišla Jane s nápadem, že bychom se mohli jít vykoupat. Ke komplexu domů, ve kterém s rodiči bydlela, patřil obrovský vytápěný bazén. Divila jsem se, jak se budeme koupat bez plavek? Hned jsem poznala, že pro některé lidi to nebude problém, měli je zkrátka s sebou. Jimmy byl mezi nimi. Kupodivu i Amanda s touto možností počítala. Zřejmě musela volat Jane, jestli může opravdu přijít a při té příležitosti se dozvěděla, že tam je bazén.

„Můžem se koupat bez plavek,“ navrhla Jo. Sledovaly jsme ostatní, co k tomu řeknou, kromě Jeffa, který se přesunul, stále osamocen, na balkón a upíjel další pivo. Celý večer pil jedno pivo za druhým, ale nevypadal opile.

„Ne,“ řekla jsem za sebe. „Necítím se nahá dobře.“ Kývla jsem hlavou k osamocenému Jeffovi. „Teď máš možnost. Jdi za ním,“ zašeptala jsem směrem k Jo.

„Myslím, že chce být sám,“ zavrtěla hlavou.

„Kdyby chtěl být sám, tak by sem nepřišel.“

„Musel na večírek přijít. Jsou to narozeniny jeho přítelkyně.“

„Není to jeho přítelkyně. Půjde plavat s mým přítelem.“

„Cítíš se dobře?“

„Ano…Proč?“

„Byly to ty nejnevkusnější náušnice.“

“Ten nevkus stál spoustu peněz. Tys jí dala použité nádobky od léků.“

„Opravdu se cítíš dobře?“

„Já nevím. Bojíš se s Jeffem mluvit?“

„Nevím,“ odpověděla Jo a povzdechla si. „Jo.“

„Chceš, abych s ním promluvila?“

„To je mi jedno. Jenom mu neříkej, že ho miluju.“

„Ty ho miluješ?“ zeptala jsem se překvapeně. Netušila jsem, že pro ni Jeff tolik znamená. Jo mi začala sdělovat své postřehy. Pak se zastavila a přivřela oči.

„Možná. Sama nevím. Ty miluješ Nádivu?“ Neodpověděla jsem a šla za Jeffem. Moje poslední vzpomínka na Jeffa Nicholse – profil jeho ostře řezaného obličeje ozářeného hořící zápalkou. Nebyl nijak zvlášť hezký. Na rozdíl od bratra mu ve tváři chyběla srdečnost a dobrá nálada. Neměl moc pěknou postavu, v jeho přimhouřených očích byla patrná zloba. Měl v sobě přitažlivost, ale pořádně schovanou v hloubi duše i těla. Ve škole jsme si spolu povídali jenom párkrát, i když jsme k tomu měli víc příležitostí. Občas se mi zdálo, že se mi schválně vyhýbá.

„Doufám, že neruším?“ zeptala jsem se. Podíval se na mě, mávl sirkou a potáhl z cigarety.

„Ne.“ Popošla jsem kousek vedle něho a opřela se rukama o zábradlí. Pohled do tmy na vystupující obrysy okolních domů a útržky hlasů mě deprimovaly.

Jeff se také díval dolů. Byla jsem zvědavá, jestli vzpomíná na Petera. Neříkal nic. Cítila jsem, že musím mluvit.

„Je hezká noc,“ poznamenala jsem.

„Jo. Je pěkně.“

„Neotravuju tě?“ Pokrčil rameny.

„Asi půjdu brzo domů.“

„Než se Jane vrátí?“

„Možná.“

„Jeffe?“

„Co?“

„Nic. Jenom jsem ti chtěl, víš…něco říct.“ To bylo inteligentní. Co jsem mu chtěla říci bylo, že by neměl trávit chvíle s dívkou, která je schopná začlenit do sbírky křišťálu nádobky na léky, a že mi jeho bratr taky chybí.

„Přeji si, abych tu měla plavky,“ plácla jsem. Když nereagoval, dodala jsem: „Přeji si, aby mi Jimmy řekl, že se půjdeme vykoupat.“

„Možná zapomněl.“ Možná to byl můj dojem, ale jako bych v jeho odpovědi zaslechla náznak ironie. „Vy dva se moc dobře neznáte, viď?“

„Ne.“

„To je špatné.“ Upřeně se na mě podíval.

„Pro koho?“

„Pro vás dva. Myslím – Co myslíš?“ Jeff se podíval znovu před sebe a potáhl z cigarety.

„To nevadí, Alex.“ Udělala jsem krok k němu.

„Ty nemáš rád Jimmyho, že jo?“

„Proč se ptáš?“

„Prosím tě, Jeffe!“

„Jimmy je v pořádku.“ Znovu pokrčil rameny. Čekala jsem, že hodí dolů cigaretu a odejde. Rty se mu stáhly do pomalého úsměvu. „Není tak špatná. Je pro něho příliš dobrá.“

„Pro koho?“ Zavrtěl hlavou a otočil se k odchodu. ¨

„Nic.“

„Víš, co ti povím, Jeffe? Ve srovnáním s tvým bratrem jsi povrchní hlupák!“ Najednou se zastavil a já si přála, abych mohla vzít svá slova zpět. Pocítila jsem stejně nepříjemné chvění jako v Jimmyho autě. Pomalu se otočil. Byla příliš velká tma na to, abych mohla z jeho výrazu něco vyčíst. A byla jsem ráda.

„Říkával mi o tobě nesmysly,“ pronesl ledově. „Myslel, že jsi dobrá. Ale já jsem věděl, že to tak není. Jsem zvědavý, kam až to se svou hlavou plnou hloupostí dotáhneš.“ Zahodil na zem cigaretu, zašlápl ji a dodal: „Jo, a umřel Alex, a ty na tom nic nezměníš.“ Zašel dovnitř, ale neodešel. V kuchyni se potkal s Jo, a pak jsem je viděla, jak jdou do obývacího pokoje. Sedli si na gauč a o něčem spolu hovořili. Možná o mně. To se už nikdy nedozvím.

A také jsem nevěděla, že mi zbývá ani ne dvě hodiny života. Obrátila jsem se zády k místnosti. Přede mnou se černal oceán. Pak jsem se podívala přímo pod sebe. Rovnou pod balkónem vedl betonový chodník, těsně vedle něho pruh zelené trávy, osvětlený pouliční svítilnou. Byla to dlouhá cesta dolů.

Redakční úpravy provedla Janel Weil.