Otočte čas!

Seděl jsem na bílé železné židli, za bílým stolem, prostřeným růžovým ubrusem. Hleděl jsem do jejích očí, tak hlubokých a tak mokrých.

„Co se děje?“ ptal jsem se. Však odpovědi se mi nedostalo po dlouhou dobu. Ty oči, dvě modré hluboké studánky, začaly naráz přetékat, když se lodička z prstů začala snažit onen proud nějak zastavit. Byla to strašná bolest, vidět ji takovou… Zdvihala oči k nebi a snažila se přestat a já tam jen tak seděl, vystrašený a nevěděl jsem co říct. Sama ani nejspíš nemohla mluvit, jak vzlykala a snažila se nadechnout.

„Ann, miláčku,“ chytil jsem ji za ruku a podíval se na ni, „pověz mi to, prosím,“ šeptl jsem.

Ann byla moje vysněná pohádka. Všechno, co jsem si kdy přál, se mi splnilo s ní. Byl to ten pocit, zapadali jsme do sebe jako kostky lega. Jenže tehdy to vypadalo, jako by se nám naše soudržnost začala rozpadat.

„Přišly výsledky,“dostala ze sebe.

„Jaké..?“

„Tvoje. Otevřela jsem zprávu z nemocnice.“ Ztuhl jsem a cosi se ve mně sevřelo.

„Shi, našli ti nádor. V hlavě,“ vzlykla. Nebyl jsem schopen jediného slova. Nádech a výdech se zdál být pomalejší a pomalejší.

Pustil jsem ji.

„Shi, shi! Všechno bude v pořádku, ano? Spolu všechno zvládneme, jasný?!“ vzlykala. Zamračil jsem se a ochraptělým hlasem jsem šeptl.

„Dá se s tím něco udělat?“ Štkala čím dál hlasitěji. Vyskočila ze své židle a já cítil, jak mne objímá, ale nyní… nyní zde byla jiná realita. Realita mne a té černé bestie za mými zády. Zavřel jsem oči a vymanil se z té myšlenky a pevně jsem ji objal.

„Bude to dobrý, vím to.“

„Ano, ano,“ potáhla a držíce mne za ramena sťukla naše čela dohromady, „přesně tak, Shi, nás nic přece nerozdělí, slíbila jsem to.“

„Vůbec nic,“ usmál jsem se nejistě. „Máš tady ten dopis?“opáčil jsem. Ann vytála z kabelky ušmudlanou obálku nadepsanou modrým inkoustem. Uvnitř byly dva listy papíru se slovy beroucími dech. Každé slovo, každičké písmenko mělo tendenci brát naději.

„Zhoubný nádor,“četl jsem. „Bez další možné léčby.“ Pokýval jsem hlavou a kousal jsem se do rtu. „Takže do mě nacpou morfium a budu mít skvělou bezbolestnou smrt na drogách?“

Nevěděla co říct.

„Koukej, kdy jsme se seznámili? Nevíš přesné datum?“

„Jasně, že vím. 23.5.2002.“

„Díky.“ Vstal jsem a políbil jsem ji na čelo. Věnovala mi nechápavý pohled.

„Zavolám ti, ahoj,“ vyběhl jsem dveřmi ven do ulice.

„Moc lidí.. moc lidí..“ šeptal jsem udýchaně, než jsem zaběhl do temnější uličky. To bylo o dost lepší. Ani živáčka, naprosto otevřené možnosti.

„Prosím, ať to vyjde..“ zavřel jsem oči a začal pociťovat to známé šimrání. Cosi mě zavřelo do příliš malé krabice a začal se mnou točit tak divoce, až se mi, jako obvykle, začalo dělat nevolno. Jakási energie kolem mne, šimrala mne.

Těsno náhle zmizelo. Zhroutil jsem se na tvrdou zem a snažil se vydýchat. Párkrát jsem zamrkal očima a snažil se zaostřit.

Byl jsem v té samé uličce. Chladné a tvrdé, plné rozházených odpadků z popelnic. Rukama jsem se přichytil cihel domu a opíraje se o stěnu jsem vyšel na světlo ulice. Spousta lidí si jen tak pochodovala s nákupními taškami kolem mne. Jen jeden se zastavil.

„Pane, jste v pořádku?“ tázal se.

„Jo, jo!“ snažil jsem se popadnout dech, „jsem docela v pohodě, jen jsem teď chvíli….spěchal.“

„Nepotřebujete pomoc nebo něco?“ zamračil se.

„Ne, to je dobrý. Nemohl byste mi jen říct, co je za den?“ Ten pán se na mě podíval opravdu divně a se zdviženým obočím mi odpověděl.

„Středa 23. května.“

„A rok?“

„2002.“

Bylo to ono. Byl jsem přesně tam, kde jsem být chtěl, po čem jsem v daném okamžiku toužil nejvíce. Motlitba za rozhřešení mi dávala cestu, ostatně jako pokaždé. V kouři a mlze nesmělého váhání a hlavně strachu z věcí budoucích jsem ještě na chvíli poklesl v kolenou a zády sjel po stěně až k betonové zemi, která svým chladem utvrzovala mé pocity o vnímání reality.

Jakmile se mi konečně dech ustálil, opět jsem pomalu vstal a nervózně se podíval na hodinky, bylo přesně poledne. Hodiny na místní radnici začaly hlučně odbíjet, až se holubi a vlaštovky líně vznesli ze svých stanovisek na střechách. Slunce pražilo kolmo na zem, až jsem byl nucen nasadit si sluneční brýle. Z kapsy jsem vytáhl mobil a chvíli se hrabal v seznamu jmen. Nakonec jsem našel, co jsem hledal, a totiž své vlastní staré telefonní číslo.
S třasem v prstech jsem klikl na zelené sluchátko a přiložil si telefon k pravému uchu.

„Jo?“ozvalo se mé minulé já, až se mi rozbušilo srdce. Ušklíbl jsem se té vzpomínce.

„Čus kápo, hele vole, co bys řekl na jednoho práska za pět minut u mě?“ nasadil jsem starý tón.

„No tak jasný hele, ale jako odkuď mě znáš?!“ zavrčel nadřízeně.

„Přes Akeho, ne? On ti o mně neříkal? Jsem dealer v tý nový čtvrti, kapišto?“

„Kapim kapim. Takže seš kde?“

„Na rohu Chikágské,“ opáčil jsem.

„Jo, super, tak za pět minut tam,“ ukončil hovor a já se začal obávat, co ten starej magor asi udělá, když zjistí, že žádnýho jointa u sebe nemám. Aby bylo jasno, tenhle japonskej týpek, o kterém si teď čtete, ten v drahým kvádru oblečenej, brzo ženatej týpek, JÁ, já jsem před sedmi roky byl pořádnej magor.

Spát jsem chodíval kolem páté ráno a vstával v šest. Hip hop byl můj styl a i vlastně celej život, jak už to u Battlenightovýho rappera bývá. A nečekaně, ve trávě jsem přímo plaval. A jako zhulené zelené osminohé prasátko jsem byl zvyklý pobíhat nahý po městě od domu k domu s nadějí, že se ‚Ňáká buchta chytne‘. A pokaždé se ňáká chytla. Hned dvě, tři za večer…

<>A už jsem ho viděl, sestřih podezřele krátký, schovaný pod šátkem, jehož cípy spadaly až k ramenům, na očích drahé mega brýle, povolné padající teploše a bílé triko s nápisem velikosti XXL. V uších měl sluchátka, která uličkou rozeznívala odporné Duc duc duc. Nemluvě o jeho připitoměle autoritativním (=zhuleným) výrazu. Bylo mi ze sebe upřímně na blití.

„Seš to ty?“ ozvalo se při výbuchu žvýkačkové bubliny. Jen jsem pokýval na souhlas, nějak sem neměl sílu na hlasitou odpověď. Byl jsem takovej ubožák, hlupák a samotář snažící se schovat za slávu… Byl jsem vlastně strašně smutná bytost.

„Co máš za zboží?“ zdvihl bradu.

„Sorry, právě to skoupil Akesh, byl rychlejší.“

„Zmetek!“ odflusl si.

„Hele, uklidni hormony, jo?“ praštil jsem ho do ramena, jak bylo tehdá mezi ‚mýma‘ zvykem, „nejseš už zhulenej dost?“

„No jo..“ ušklíbl se, „mám přece rande, že jo..“

„S kým?“

„S jednou hoperkou, Ann, ja to pěkná kost,“ vítězoslavně se usmál a já jen zavřel oči.

„Koukej, přišel jsem za tebou z nějakého důvodu. Mám jednu radu.“

„Co mi ty chceš radit?“

„Prostě poslouchej. Za sedm let umřeš, jo? Takže hned zítra jdi k doktorovi a tak jako tak si co nejvíc užij života, jasný? Žádný ‚nechám si to na později‘ ANO?“ křičel jsem.

„Teď zas drž hubu ty,“ praštil mě zase on do ramene, „trapnej pověrčivče..“ Nemohl jsem ho nechat odejít a tak jsem práskl do bot, když se na mě díval. Už to určitě jen tak nezapomněl. A já sám se tomu musel smát. Jakmile jsem opět dopadl na zem v roce 2009, téměř ihned jsem volal Ann.

„Ano prosím?“ ozvalo se.

„Ann, lásko, kolik je hodin, nevíš? Už jsme byli v kavárně? Přišly výsledky?“

„Pane, nevím, co po mně chcete, to je asi omyl, promiňte.“

„Ale není to omyl,“ zasmál jsem se, „To jsem já, Shi, pamatuješ?“

„Neznám žádného Shi, sbohem.“ Zavěsila.

–

Jako naprostý hlupák jsem upustil mobil. Jasné, změny jsem pokaždé způsobil a převrátil jsem zásahem spoustu věcí, ale nikdy by mě nenapadlo, že provedu něco takhle bolestného. Bylo to ryzí sobectví? Bylo to vůbec nějaké dobro, co jsem prováděl? A co bylo lepší, osobní prospěch, nebo všichni ostatní?

Jako hlupák, jako idiot, jako zrůda jsem sobecky začal hlasitě štkát. Ach, kluci přece nebrečí. Ale to rozhodnutí, k tomuto okraji jsem spěl celou dobu. Věděl jsem to, že něco takového jednou přijde.

Kolik lidí a kolik knih mne varovalo… I Luisa ve své knize naznačuje, že změny v minulosti se nesmí dělat, že zásahy nejsou možné a vše se obrátí proti mně po návratu zase do svého času.

A já hlupák, já magor…

„SHI!!“ Otočil jsem hlavou k původci toho hluku.

„Akeshi? Co tu děláš?“ zdvihl jsem překvapeně obočí.

„Nesu zboží, jak jsme se domluvili, máš už ten mozek dočista vyhulenej?“ řekl můj přítel.

Ne. To nebyl můj přítel. Ne takový jakého jsem ho pamatoval. Byl jako vystřižený z doby před sedmi lety.

„Ake, co je za rok?“

„Tobě snad hrabe? 2009, 23. května!“

„A teď si děláš srandu, prosím, přiznej to.“ Akesh mě praštil pěstí do ramena.

„Nech toho nebo se fakt naseru. Tady, vem si práska,“ nabízel mi pečlivě smotaného jointa.

„Ake, co se stalo, můžeš mi to prosím povědět? Kde je Ann?“ zavřel jsem oči.

„Myslíš tu kočku, kterous nikdy neviděl?“

„Cože?“

„No měls s ní rande, ale prej ti ňákej dědek řekl ať si užíváš života, takžes místo na rande šel zhulenej do bordelu, vzpomínáš? A já šel za ní, aby neměla pak kecy. Řeknu ti, to byl teda kus. Nikdy jsem lepší holku neviděl, měla takovej smysl pro humor a krásně bílý zuby. A teda ten matroš! Pěkně jsme si rozmixovali kebule spolu.“

„Já za ní nepřišel?!“

„Ne! Ale teda jsem ti za to vděčnej. Byli jsme spolu pár tejdnů jako ratlíci. No a pak se to posralo,“ rozesmutněl se.

„Ježišmarjá co jsi udělal?“ položil jsem si dlaň na čelo.

„No ona otěhotněla a my se pohádali a už jsem ji nikdy neviděl. A kurva neptej se, víš, že to je blbý téma,“ zapálil si.

„Jo, takže konečný výsledek je ten, že já ji nikdy neviděl, ona má dítě a je sama. A ty ji miluješ?“

„Tohle slovo neznám, a ty to víš.“

„No jo, já zapomněl.“

„CO to je?“ otočil se záhy Ake, „fízlové?“

„Ne, to je sanitka…“ zbystřil jsem a pomalu směřoval zase do ulice.

„Co by se tak mohlo stát za dne, kdo by zajížděl lidi..za dne?“

„No třeba se někomu udělalo blbě z toho tepla, je poledne.“ Ale na chodníku jsme spatřili něco, co dávalo docela smysl, ač bolestný. Z toho pohledu jsem spadl na kolena, řval jsem, až se všichni ohlíželi. A Ake se rozběhl na pomoc tomu stvoření, které zjevně nemohlo přežít. Na chodníku ležela ženská postava, černé kudrnaté vlasy byly slepené krví, končetiny v nepřirozeném úhlu rozhozené do všech světových stran. Byla to moje životní láska s dítětem v náručí.

Lidé kolem ní stáli v hloučku a věděli, že žádní sanitáci už nejsou potřeba. Spíš černý pohřebácký vůz.

Bolest, sobectví, dobro a zlo. Sobectví, prospěch, samota, zlo… Bolest, křik, bolest a prázdno, to všechno mě vrátilo zpět do doby, ze které jsem se před chvílí vrátil. Praštil jsem sebou zase o tu samou betonovou cestu, chytil jsem se těch samých cihel a po té samé stěně jsem se pomalu zdvihl a přidržujíc se za ni se doplazil na světlo v roce 2002. Kolem mě prošel ten samý pán, který se mě opět ptal na to samé.

„Jste v pořádku?“ A já nechtěl lhát, před očima rudo, krev a mrtvé děti, mrtvé životní lásky v kalužích krve. Vlna žárlivosti na přítele, který Ann poznal, když já ne. Který s ní spal a opustil ji. A já ne.

Nemohl jsem odpovědět jinak, než „Ne, nejsem v pořádku.“

Omdlel jsem a upadl v mdlobách na zem, netuše, co se to kurva děje.

–

„Chlape jste v pořádku?!“ slyšel jsem kdesi v dáli, „Haló! Přineste někdo ňákou vodu, něco pod hlavu a tak. Chlape!“ Zatřepal jsem hlavou a pomalu otevíral oči. Stálo nade mnou pár lidí a plácali mě přes tvář. Přestože jsem už byl vzhůru, kdosi na mě vylil petku vody, takže jsem v šoku přímo vyskočil.

„Kde to jsem?“

„Na Chikágské, omdlel jste,“ divně se na mně podíval.

„A rok?“

„2002, jste ok?“

„Jo, jo jsem v pohodě,“ otočil jsem se a bez pozdravu, bez jediného díku jsem běžel za Akem. Musel jsem ho za každou cenu nějak zadržet. Ann byla přece moje! Musel jsem ji zachránit. Už kvůli ní…

Ale ano, bylo to i kvůli mně..

Tak jsem doufal za vysvobození, nohy běžely samy a tělo je zvláštně magicky následovalo.

Ake bydlel jen o čtvrť dál, takže to nebylo ani moc daleko, přesto, mě to připadalo jako věky.

Bylo poledne a já měl možná deset minut na to, než se mé bývalé já potká s Ann a sedm minut do toho, než by mu to Akeshi mohl vymluvit. A zabít ji tak. A zabít mě tak. Jaký to byl šťastný pocit když jsem doběhl k těm známým dveřím, se známým stříbrným klepadlem a veselému balkonu posázenému rostlinkami. Akeshi seděl na schodech před vchodem s ubalencem v ruce. Kšiltovka stylově stranou, jak se to tehdá mezi mejma nosilo.

„Co tu děláš, vypadáš jako bys šel na pohřeb,“ uchechtl se nad mým oblekem.

„Ale to bys asi nepochopil. Potřebuju ti jenom něco říct,“ přisedl jsem si k němu.
Začal mi nabízet kuřivo, ale já se vzdycháním jen odmítal. Dvěma prsty, palcem a ukazováčkem jsem si podepřel čelo a snažil se uklidnit.

„Ty fakt jdeš na pohřeb?“

„Ale jdi s tím už někam. Nejdu. Nepůjdu na ŽÁDNEJ pohřeb.“ Přítel se jen pousmál a zakroutil hlavou, načež se začal dusivě smát. Znal jsem ten druh smíchu, byl to jeho speciální
„Jé klika!“ – smích. Smál se všemu a všem. Hurá.

„Koukej, zahoď to na chvíli, jo?“

„Co, pán vyhul bude poučovat?“

„Já to fakt nemám lehký,“ mlátil jsem se pěstí do hlavy. „Koukej, potřebuju ti něco říct a chci abys dával sakra pozor, páč mi to změní život, jo?“

„Á a najednou na mě vytasíš svoje sobectví? Super! Jasné, takže hned poslouchám, zahazuju matroš za nevím kolik set zlatejch a změním TVŮJ život,“ vrčel. Zarazil jsem se. Měl pravdu. Pokaždé jsem měnil svůj život. Sobec sobec sobec…

A dobro a zlo. Co s tím?

„Hele, teď jsem tady abych zachránil sebe, tebe a jednu ženskou.“

„Sebe sebe sebe…“ zpíval.

„Já tě prostě nebudu poslouchat, jasný? Takže až mě příště uvidíš, prostě mě dotáhni k doktorovi, páč mám rakovinu, jasný? Mám malej tumor na mozku, kterej mě jinak zabije.“

„Kurvadrát, teď kecáš!“

„Nekecám. Prostě to udělej, jo? A neřeš, jestli je to sobectví nebo něco jinýho. Jinak by nebyl žádnej další,“ trvalo mi dlouho než jsem to přecedil přes zuby, „..matroš.“

„Kurvadrát!!“ vykřikl, když jsem mu zmizel před očima.

Hahahaha to bylo fakt rychlý. Vyřešilo se to jako lusknutím prstu. Flákl jsem sebou zase o zem, která byla příjemně studená, protože jsem se na ni vysloveně těšil. Skutálel jsem se k popelnici, které se na mě vesele rozsypaly, a já byl přesto spokojený, cítil jsem se naživu, dýchal jsem a ten pocit… bylo to… zdravé…

Můj telefon se rozdrnčel jako divý písničkou I will always love you, kterou jsem měl nastavenou původně.

„Ano zlato?“ řekl jsem příjemným tónem, když jsem zjistil, kdo mi to volal.

„Ahoj Shi, kde seš prosím tě?“

„Cože?“

„No byli jsme přece domluvení, že se sejdeme v kavárně, no ne?“ Nemohl jsem si pomoct a začal se bouřlivě smát.

„Promiň, promiň, hned tam budu, jsem jen kousek za rohem….ujel mi autobus.“

„Dobře, jen tu prosím tě buď se mnou, jo?“ vzlykla.

„Děje se něco?“

„Až přijdeš, ano?“

„Dobrá, pa,“ rozloučil jsem se a pelášil za ní. Došel jsem k velmi dobře známým dveřím kavárny a spěšně jsem k Ann přiklusal a usedl do známé bílé židle k růžově prostřenému bílému stolku. Avšak něco bylo špatně. Koukal jsem se do jejích hlubokých a tak mokrých očích se značnou nejistotou.

Co se to kurva zase dělo?

A zeptal jsem se jí nato, avšak ona nebyla schopná odpovědi. Studánky přetekly a ona se je pokoušela utřít papírovým kapesníčkem. Zdvihala oči k nebi a snažila se přestat a já tam jen tak seděl, vystrašený a nevěděl jsem co říct. Sama ani nejspíš nemohla mluvit, jak vzlykala a snažila se nadechnout.

„Ann, zlato, co se děje?“ chytil jsem ji za ruku, „Pověz mi to, prosím,“ šeptl jsem.
Ann potáhla a pevně mi stiskla ruku. „Mám rakovinu?“ zeptal jsem se s úzkostí.

„Cože? Ne! Ty už to máš vyřešený, zastavili ti ji včas, vzpomínáš?“

„Tak co se děje?“ Ann vytáhla z kabelky dopis nadepsaný modrým inkoustem a předala mi dva listy papíru, které vysunula z obálky. Oči mi těkaly po papíře jako divé a nakonec… jsem nebyl schopen jediného slova. Nádech a výdech se zdál být pomalejší a pomalejší.

„Shi, našli mi nádor. V hlavě,“ vzlykla. „Shi, Shi! Všechno bude v pořádku, ano? Spolu všechno zvládneme, jasný?!“ vzlykala. Zamračil jsem se a ochraptělým hlasem jsem šeptl.

„Dá se s tím něco udělat?“ Začala divoce brečet, vyskočil jsem a pevně ji objal. „Bude to dobrý, vím to,“ řekl jsem. „Miluju tě.“

„Já tě taky miluju, Shi..“

„Tak mě teď pusť, ano?“ prosil jsem a chytil se její dlaně,

„Co děláš?“

„Miluju tě a vždycky budu. Sbohem a neboj, budeš si mě pamatovat, zařídím to.“

„Cože?!“ vykvíkla.

„Sbohem Ann,“ pustil jsem se a zmizel jsem z židle. Nezbyla po mě ani pára. Nic.

Nyní nastává otázka: A co teď?

Co dál psát?

Co popsat, co dopsat, co opravit?

Uchopil jsem ve ‚své‘ milované temné uličce Tvoje pero a do notýsku, kterýs mi dala Ty, jsem začal sepisovat celý dnešní den. Pro tebe jeden krátký den, ale pro mě řada nejhorších věcí, co se mi kdy staly.

…

Nevěděl jsem, co dál připsat.

Raději jsem zavolal Akeshimu a řekl mu, ať jde okamžitě do kavárny a ať použije ochranu. Panebože, asi to vyznělo fakt úchylně, co?

Zavolal jsem Ann, ať se baví a ať trošku víc odpouští a vidí věci kladněji. No, jasný, nepochopila mě, ale já moc dobře vím, že ať řeknu jakoukoliv kravinu někomu, jako je ona, no, ona to prostě vezme a zkusí to už jen ze zvědavosti, ‚co na tom asi je?‘.

…A zavolal jsem taky sám sobě ať si užívám života.

…

Cestování časem má pár nevýhod. Zaprvé všechno vidíš příliš relativní. Všechno, co se pokazí, se dá změnit. Zadruhé, když je všechno relativní, máš tendence všechno změnit ve svůj prospěch. Jak si myslíš, že jsem vyhrál těch pět milionů ve sportce? A zatřetí: Po návratu je všechno stejně na hovno. Všechno se obrátí a pokazí a všechno co ti zbude, je osobní prospěch. A jak se chceš rozhodnout mezi dobrem svým a dobrem pro všechny krom tebe?

Vzdychl jsem a zopakoval si, že kluci nebrečí.

Zjistil jsem, že moje dobro je mi absolutně na nic, když vidím, jak ostatní kolem trpí. Takže co je pro mě lepší? Moje vlastní smrt, nebo tvoje sebevražda, tvoje rakovina?

Nedokážu kvůli sobě zabít Tebe. Proto jsem tady. A v naději, že tenhle krátký a kostrbatý vzkaz nalezneš, připíšu sem pár našich společných zážitků. Abys věděla, že jsme spolu byli šťastní…

…

Bylo těžké popisovat všechny naše radosti, kterých bylo až podezřele mnoho v opozici s těmi zážitky negativními. Temná ulička stále byla temná, přestože jsem ji prosvětloval vlastním smíchem a radostí.

Jen jedna tečka. Velký tlustý černý puntík za celou krásnou kapitolou. Končím, miláčku. Žij krásně a prosím, najdi tohle. Najdi a nezapomeň na mě, dopsal jsem.

Dokončil jsem svoje dílo s rozhodnutím a přesvědčením, že to, co jsem udělal, bylo správné.

Pomodlil jsem se a čekal, jak to přijde. Známé šimrání mě přesunulo k ní do bytu. Na postel jsem položil zápisník a políbil pro mě smutný obrázek ze svatby Ann a Akeho. Šimrání a třepot, bylo na čase.

Vrátil jsem se do temna. Na tvrdém studeném betonu, v roce 2002 padl cestovatel v čase. Král prostoru a času, Tvůj, navždy tvůj, Shi.

Redakční úpravy provedla Janel Weil.