Jak na narkomana – I.

Seděla jsem na lavičce vedle mámy. To bylo před sedmi lety. Připadalo mi to skvělé – rodinný výlet – ale mamce asi nebylo dobře. Netrpělivě cvakala propiskou a nohama houpala, div že nespadla. Rozhlížela jsem se místností a hledala jsem původ její netrpělivosti, ale obyčejná nemocniční chodba mi nepřipadala ničím zvláštní.

Otevřely se dveře a bílý pán s malým úzkým knírkem naznačil mámě, že ho má následovat, ale když jsem chtěla jít za ní, zastavil mě ostrým gestem a oba se ke mně otočili zády. Dveře ještě nestačily ani prásknout, když jsem na ně prvně přilepila ucho.

Taky aby ne, vždyť mám právo to vědět.

Hlasy byly jiné, než jaké jsem předpokládala, že budou. Moje vyšetření bylo sice divné, přesto jsem očekávala obvyklé plačtivé a smutné hlasy, ale doktor zněl, jako by byl plný absolutní pokory. Proč?

„Co jí je?“ ptala se máma se strachem na jazyku.

„Nic,“ přiznal naoplátku lékař a z pouhého zvuku jsem vytušila, že zrovna přechází po své pracovně a zabavuje nervózní ruce zbytečnou činností. „Právě naopak,“ dodal ještě. Teď asi máma zrovna zdvihla obočí.

„Zbila spolužáka. Něco s ní musí být špatně. Nějaká porucha, to by nebylo neobvyklé.“

„Ne. Je naprosto normální – tedy, chci tím říct, že není nijak nemocná – po psychické stránce. Ona…“

„Hmm?“

„Ona má největší IQ co jsem kdy ve své praxi naměřil. Je génius.“

„Génius? Ale vždyť,..“ koktala překvapeně.

„To, co provedla… určitě to byl nějaký úlet. Bylo jí nevolno, vyprovokovali ji… Měla by mít extrémní smysl pro sebekontrolu. Někdo takový nebývá obyčejně…“ Vůbec jsem tenkrát nechápala, o čem se baví.

„Zlomila mu ruku,“ zašeptala máma.

„Mohla to být nehoda, paní Sachrová.“

„…na sedmi místech.“

Lékař se zajíkl a chvíli jsem neslyšela vůbec nic. Jako by máma řekla něco děsivého, ale mně to ani moc děsivé nepřišlo.

„Víte, s podobně komplikovanými případy jsem se ještě moc nesetkal, ale jedno je jisté. Agáta je nadprůměrně inteligentní dítě. Pokud se v té třídě něco takového stalo, věřím, že to byla nehoda. I to se stává. Je maličká a u šestiletého dítěte se není proč obávat násilí. Vždyť kde by se to naučila!“ Máma si hlasitě odkašlala a začala hrkat židlí, jak z ní spěšně vyskočila, pravděpodobně celá rudá jako rak.

„Stačí, když ji budete hlídat a zabráníte tak nehodám. Možná by pomohly tyhle prášky..“

Víc už jsem nezachytila, protože jsem se musela vrátit na své místo, když jsem uslyšela dva páry nohou blížících se ke dveřím. Jakmile se otevřely, vycenila jsem na oba všechny zuby, které mi už narostly v puse, v úsměvu a převzala jsem od mámy krabičku.

Na cedulce stálo podivné slovo… Ritalin.

(pozn. Ritalin je lék proti hyperaktivitě)