Vzpomínka na mě – I.

Když se Alex Cooperová po návratu z večírku na oslavu narozenin své „přítelkyně“ probudila ráno ve své posteli, rodiče a bratr se chovali, jako kdyby neexistovala.
Neslyšeli co říká, neviděli ji. Pak zazvonil telefon. Volala nemocnice. Všichni zvážněli.
Alex je mrtvá. Vrátila se však jako duch, aby vyšetřila svou vlastní smrt. Byla to nehoda? Nebo vražda?

Spousta lidí by mě pravděpodobně nazvala duchem. Koneckonců jsem opravdu mrtvá. Ale sama o sobě tak neuvažuji. Víte, není to tak dávno, co jsem byla naživu. Bylo mi pouhých sedmnáct let. Jak by každý řekl, měla jsem před sebou celý život. Já teď řeknu, že mám před sebou celou věčnost. Ironie. Ovšem nejsem si jistá, co všechno to znamená. Mám však dlouhou dobu na přemýšlení.

Stejně jsem zvědavá, jak bych naložila se svým životem. Kdo jsem mohla být. To, co mě nejvíce rmoutí je lehký zádrhel okolo mé smrti. No, lehký možná ne. Ten zádrhel, který už nikdy nerozpletu.

Jmenuji se Alex. Vlastně jsem užívala jméno Alex Cooperová. Mohla bych vám říci, že vypadám dobře, ale protože už nežiju, bylo by to naprosté mrhání časem. Nemám totiž tělo. Jsem jakési nic pohybující se s každým závanem větru. Mohu tancovat na měsíčních paprscích a přimět hvězdu, aby zablikala. Ale když jsem ještě žila, vypadala jsem dobře…Velmi dobře.

Měla jsem dlouhé hnědé vlasy, nezkrotné vlny rámovaly můj podlouhlý obličej a dodávaly mu jistou plnost. Někdo by řekl, že mé vlasy mají kaštanovou barvu. Pro mě byly vždy čokoládové. Jako horká čokoláda, kterou jsem nadevše milovala. O mé ofině maminka říkala, že je příliš dlouhá, protože mi neustále padala do očí. Do mých jasně zelených očí. Bratr stále tvrdil, že jsou hnědé, ale byly zelené. Jednoznačně zelené jako smaragd.

Teď si mohu nechat dlouhou ofinu a neviditelné vlasy mi mohou proklouznout mezi dlouhými upravenými avšak neviditelnými prsty. Smutně se usměju. Vzpomínám, jak se nad mým úsměvem každý rozplýval. Jenže teď už jej nikdo neuvidí.

Je to báječná věc být naživu. Svou smrt jsem jaksi neplánovala.

Je to historka, kterou vám musím vylíčit…Jak se to stalo a hlavně… Proč se to stalo. Nechci se ale vracet k úplnému začátku. Mně by to možná ukrátilo ten čas tady, v té nicotě. Ale vám by to nejspíš zabralo zbytek života. Přeci jen sedmnáct let… Začnu od konce, nocí na večírku. Nocí, kdy jsem zemřela. Začnu… snem.

Nebyl to můj sen, ale sen mého bratra Davida. Byla jsem to prý já, kdo mu ho přivolal. Milovala jsem bratra více než noční oblohu. Než slunce… než hvězdy, než celou naši galaxii. Byl skoro o dva roky starší než já, ale minimálně desetkrát hezčí. Byl to můj anděl.

Pamatuji si datum svého narození, ale den, kdy jsem zemřela, si nemohu přesně vybavit. Byl pátek? Sobota? Ale jistě se blížil konec května.

Léto se chystalo vystřídat jaro, jakožto každým rokem touhle dobou. Jediné, na co jsem v té době myslela, byla úspěšná maturita a povalování se s přítelem na pláži.

Každý o mně říkal, že jsem náročná mladá dáma. Profesoři, přátelé, rodina… vlastně všichni lidé kolem mě. Přišla jsem na to, že když jste jednou mrtví, má význam pouze váš vlastní názor. A já jsem přesvědčená o tom, že jsem byla naprosto povrchní a rozmazlená.
Velmi často se stávalo, že se David vydával v noci na procházku. Odjakživa byl totiž náměsíčný.

Měl také cukrovku, ale nevypadal jako nemocný, spíše naopak. Na rozdíl ode mě nikdy netrpěl takovými malichernými chorobami jako je rýma a nachlazení. Jeho jediné omezení byl jídelníček. Zabíjel ho cukr.

Ten večer, kdy jsem zemřela, jsem stála ve své ložnici před zrcadlem a připravovala se na narozeninový večírek u Jane Palmoneové.

Jane byla jedna z mých známých, příležitostná kamarádka a nenapravitelná potvora, která se mi neustále pokoušela přebrat kluka. Vždycky se usmívala a snažila se mi vlichotit. Nikdy jsem ovšem nedůvěřovala takovým lidem, jako byla ona. Moje nelepší přítelkyně Joan Foultonová pro ni vymyslela přezdívku Velká Jane. Vzhledem k jejímu poprsí to docela sedělo.

Dole v hale se ozvaly hlasy. Paní Parishová s dcerou Amandou. Paní Parishová u nás pracovala na poloviční úvazek jako hospodyně. Ani jsem se nemusela jít podívat, protože chvíli před tím telefonovala a ptala se, jestli může přijít uklidit, a jestli by mohla Amanda jít se mnou na večírek. Souhlasila jsem a řekla jí, aby si otevřely samy. Paní Parishová měla od domu klíč.

Než jsem se vplížila k Davidovi do pokoje pro kartáč na vlasy, zavolala jsem na ně seshora:

„Jsem dole v minutě, můžete se dát do práce!“

Zaslechla jsem, jak se paní Parishová zasmála a letmo jsem zahlédla její šedou hlavu, když vcházela do obývacího pokoje se žlutým kbelíkem, plným čistících prostředků. Milovala jsem ji. Navzdory těžkému životu vypadala vždy tak šťastně. Její manžel spáchal před lety po propuštění z práce sebevraždu.

Amandu jsem nejdřív ani neviděla, ani neslyšela. Myslím, že jsem se domnívala, že změnila názor a rozhodla se nejít. Uvažovala jsem, zda mám vzbudit Davida. Je to vlastně ještě její přítel?

Přítel… a přítelkyně?

David chodil s Amandou tři měsíce, když jsem zemřela. Byla jsem to já, kdo je seznámil při oslavě mých sedmnáctin. Ti dva se nikdy předtím nesešli, protože David studoval na jiné střední škole.

Amanda nepatřila k mým nejlepším přítelkyním, znala jsem se s ní přes její matku. Ale měla jsem ji svým způsobem ráda. Mnohem radši než Jane. Byla krásná. Má nejlepší kamarádka Jo jednou ve svém básnickém rozpoložení podotkla, že Amanda má oči šedé jako chladný den plný mraků a úsměv vřelý jako časné jaro. Hodilo se to k ní. Šířila kolem sebe cosi tajemného. Měla neuvěřitelně dlouhé černé vlasy. Vždy jsem si představovala, jak do nich bratr schovává obličej a nechává v nich rozplynout celý okolní svět. Musím se Vám přiznat, trochu jsem žárlila.

Amanda mi k narozeninám věnovala dárek. Trochu mě to vyvedlo z míry. Ona měla narozeniny den před mými a já celý večer marně přemýšlela, čím bych ji měla potěšit. Nakonec jsem se rozhodla. Dám jí svého bratra. Přesvědčila jsem ho, aby se s ní seznámil. Bylo to naposledy, kdy jsem ho ten večer viděla.

Byla to láska na první pohled. Od toho večera po následujících několik týdnů jsem si myslela, že ho Amanda také miluje. Byli nerozluční. Ale pak, bez zcela očividného důvodu, se Amanda začala chovat nepřístupně až odmítavě a Davidovi se z toho udělaly pupínky. Nikdy jsem moc nevěřila na ostýchavost, ale jsem přesvědčená, že na vině byla jeho nezdravá přemíra citů vůči ní. Byl jako posedlý.

Ale to jsem odbočila. Když jsem zavolala na paní Parishovou, vplížila jsem se do Davidova pokoje. Kromě zeleně svítící obrazovky počítače, kterou měl pouštěnou ze zvyku, tam byla tma. David s kouzelným výrazem ve tváři ležel na posteli jako mrtvý. Pod tenkou přikrývkou se rýsovalo jeho mohutné tělo. Ale o chvilku později, když jsem si chtěla vzít kartáč na vlasy, vstal a zamířil ke dveřím.

Náměsíčníci chodí zvláštním způsobem. Asi jako oživlá mrtvola v hororových filmech. Vše, co měl David na sobě, byly trenýrky. Musela jsem se smát, když jsem ho viděla jít. Byli jsme v prvním patře, kde byl balkón se zábradlím, přes které mohl teoreticky přepadnout, ale nebála jsem se. Za léta dospívání jsem zjistila, že Bůh bdí nad náměsíčníky ještě pečlivěji než nad opilci. Nebo vzrušenými dospívajícími dívkami…

Nedořeknu to, protože si to nemyslím.

Pak jsem si vzpomněla, že Amanda je možná dole s matkou, a jak hrozně by se David cítil, kdyby se neočekávaně probral v hale zrovna před ní.

Popadla jsem kartáč a vyběhla za ním. Ještě, že jsem to udělala. Když jsem ho chytla, zrovna zápolil s vypínačem u dveří koupelny. Jeho procházky obvykle končily právě zde. Nebyla jsem si jistá, jestli v koupelně někdo není, protože tam svítilo světlo. Věděla jsem zcela určitě, že před pár minutami tam byla ještě tma.

„Davide,“ zašeptala jsem. Otočil se a podíval se na mě s milým, ale neurčitým výrazem.

„Sladká,“ zamumlal.

„Šššš,“ naznačila jsem mu, aby byl zticha a odvedla jsem ho ode dveří. Poslušně mě následoval. Se slovy, že používat koupelnu není moc dobré, jsem ho nasměrovala do ložnice rodičů. Neprobudila jsem ho z jednoho důvodu. Bylo totiž opravdu těžké ho na spících toulkách vyburcovat k vědomí, i když to byl jinak velmi lehký spáč.

Když zmizel v pokoji rodičů, vrátila jsem se a rozsvítila.

„Amando, jsi tu?“ zašeptala jsem. Po chvilce se ozvala.

„Jo. Budu hned venku. Hledala jsem tu nějaké prostředky na mytí nádobí.“

Vypadala překvapeně, když jsem nakoukla dovnitř. Seděla zhroucená před skříňkou na léky malou ledničkou, v ruce držela Davidovu injekční stříkačku a lahvičku s inzulínem. Inzulín se musel uchovávat v chladu, proto David v koupelně instaloval malý chladicí box. Měl pocit, že se tu se svou nemocí lépe skryje před světem. Amanda věděla, že David je diabetik, ale už nevěděla, že potřebuje denní dávky léků. Snažil se to před ní utajit. Smůla, teď se to provalilo. Nejlepší, co mě napadlo, bylo obrátit celou situaci v žert.

„Amando!“ řekla jsem pohoršeně. „Jak jsi mohla mě a své matce takovou věc udělat?“ Celá červená se dívala do země.

„Máma mi řekla, abych se podívala po něčem na nádobí a já…“

„Prostředky na mytí nádobí“ zamumlala jsem nedůvěřivě. „Nejsem včerejší. To, co držíš, jsou drogy. Drogy!“ Dala jsem si ruku před pusu „Oh, bože!“ Herecký výkon jsem zvládla perfektně. Amandě nic nedošlo. Rychle začala vysvětlovat.

„Já jsem nemyslela…“ Zasmála jsem se a popošla do koupelny.

„Vím, že jsi nešmírovala, Amando. Nedělej si s tím starosti. Jenom jsi objevila rodinné tajemství. Tak… jak velký kus jazyka ti uříznem, abys mlčela? Co říkáš?“ Amanda na mě upřela velké šedé oči.

„Alex?“ Vzala jsem jí z ruky lahvičku s inzulínem a injekční stříkačku.

„Určitě sis všimla, jak si David hlídá dietu. I tohle patří k jeho nemoci. Sám o tom nerad hovoří.“ Otevřela jsem skříňku s léky, chladicí box a uložila bratrovy věci. Amanda koukala do prázdna.

„Neřeknu mu nic.“ Vstala a šla dolů.

Vzpomněla jsem si na Davida a rozběhla jsem se za ním k rodičům do ložnice. Právě se probral ze spánku.

„Zase jsem chodil?“ zeptal se.

„Ne, ty si nevzpomínáš? Šel sis lehnout sem,“ zažertovala jsem. „Je tu Amanda,“ dodala jsem po chvíli.

„Vážně?“ vykulil na mě oči. „Půjdu jí říct ahoj.“ Chystal se vstát.

„Ani nápad, stejně během několika minut odcházíme na večírek,“ zamítla jsem

„No dobře… nebudu jí dnes obtěžovat,“ sklonil hlavu. Pohlédl mi na ruce a všiml si svého kartáče. „Není můj?“

„Jo. Můj má ulámané zuby.“

„Máš jich snad tucet.“

„Všechny jsou zničené a máma by mi svůj nepůjčila ani za nic.“ Ukázala jsem na její toaletní stolek.

Moje matka nevycházela z domu ani na hodinu bez toho, že by se nejdřív neupravila a nenalíčila. Někdo jí mohl nazvat snobem. Já sama jsem ji tak titulovala několikrát, ovšem nikdy v blízkosti otce. S ním jsem si příliš nerozuměla.

Poklepala jsem Davidovi na rameno.

„Jdi do postele.“

Když jsem se vrátila domů, našla jsem Amandu s matkou v kuchyni, kde debatovaly nad tím, jestli mají napůl snědený čokoládový dort nakrájet na kousky, než ho uklidí do přeplněné lednice.

„Proč ho nevyhodíte do koše?“ navrhla jsem. Paní Parishové se můj nápad nezdál. Dokonce se zatvářila nešťastně. Ve všem jsme si rozuměly… až na jednu věc. Nikdy jsem nebyla zbožná. Paní Parishová ano. Jistě, Ježíše jsem měla ráda a do kostela jsem chodila, sice ne každý den, ale chodila. Ale vždycky jsem měla na práci mnohem zajímavější věci, než neustále myslet na Boha. Tak třeba sexuální styk s přítelem, moje nezbytná účast na ohňostroji v Den nezávislosti. Chtěla jsem prožívat neobvyklé věci. Chtěla jsem, aby můj život byl… mimořádný.

Ale už dost emocí a honem zpět k tomu zatracenému dort. Paní Parishová měla pocit, že když ho vyhodíme, bude to plýtvání.

„Alex, co když na něj bude mít tvoje maminka zítra chuť?“ zeptala se.

„Když tu bude, tak ho sní,“ odpověděla jsem. „A pak si bude stěžovat, že porušila dietu.“
Přejela jsem prstem po okraji dortu a ochutnala polevu. „No né! Ochutnej to, Amando. To je odporné.“ Zatvářila se pochybovačně.

„Moc o dorty nestojím.“ Paní Parishová se neočekávaně přiklonila k mému návrhu.

„Možná bychom ho měly vyhodit.“

„Ty nemáš ráda dorty?“ zeptala jsem se Amandy. „Každý má rád dorty.“ Všechny tři jsme ochutnaly a já jsem pak zbytek uložila do lednice.

Zaslechla jsem zvuk motoru. Jimmy je tu.

Jimmy, můj kluk. Můj, ne Jane. Ta si nemohla pomoci a pořád s ním flirtovala. Když jsem je zahlédla spolu, rázovala jsem si to k nim. Jak mě vždycky pozdravila, jako by byla ráda, že mě vidí. Ale jak bylo vidět, Jimmymu to bylo trapné.

„Co si myslíte o Jimmym?“ vybafla jsem zčista jasna na paní Parishovou. Amanda se mezitím kamsi ztratila. Rozzářila se.

„Je velice elegantní.“ Musela jsem se smát. Elegantní. Velkolepé slovo.

„Jo, je kouzelný. Jenže já jsem to vlastně myslela jinak. Jestli ho máte ráda… jako člověka?“ Utřela si ruce do zástěry a podrbala se v šedivé hlavě.

„Vypadá moc pěkně,“ řekla váhavě.

„Pokračujte,“ vyzvala jsem ji.

„Jak se k tobě chová?“

„Dobře. Ale…“

„Ano?“

„Nic…“ odpověděla jsem nejistě. Zvenku se ozvalo troubení auta. To musí být Jimmy. Omluvila jsem se a pospíchala k venkovním dveřím.

Vypadal jako vždy… neodolatelně. Měl skvělou postavu a hebkou, opálenou pleť. Strávili jsme spoustu času u něj doma, kde jsme poslouchali oblíbenou muziku. A pak jednoho žhavého večera, dva týdny před oslavou narozenin Jane, jsme se svlékli a pokusili se o styk. Já jsem milovala vše, co souviselo se sexem. Mohla jsem o něm snít třeba šest hodin denně.

Jenže když jsme si tehdy vlezli do postele… nazí… neprobíhalo vše, jak by mělo. Jimmy…nemohl…

Přikročil ke mně a objal mě.

„Ahoj“ řekl.

„Ahoj.“ Políbil mě. Sice to moc neuměl, ale jeho rty byly teplé a v jeho objetí jsem se cítila jako v nebi.

„Ach, promiňte,“ ozvalo se za námi rozpačitě. Jimmy mě pustil a já se otočila. U vrat garáže stála Amanda. Podívala se do země a vykročila zpět k domu.

„Ne, počkej,“ zastavila jsem ji. „Už pojedem. Dojdu se rozloučit s Davidem. Za minutu jsem zpátky,“ pronesla jsem svou oblíbenou větu. Amanda se zarazila.

„Co jsi říkala?“ Uvědomila jsem si, že jsem upozornila na Davida.

„Pokud je ovšem David vzhůru,“ dodala jsem rychle. „Před chvílí ještě spal.“ Amanda na mě zírala. Pak zamumlala:

„Pozdravuj ho ode mne,“ a otočila se ke mně zády. Přikývla jsem, i když mě neviděla.

Když jsem nakoukla do Davidova pokoje, uhodilo mě do očí zelené světlo z obrazovky věčně zapnutého počítače. Byl vzhůru a kývl na mě, abych šla dál a sedla si k němu na postel.

„Proč to nevypneš?“ bradou jsem ukázala na monitor. Nepatrně se usmál. Svalnaté ruce měl složené přes prsa, oči nepřítomně zíraly do prostoru.

„Mám pak ve spánku víc inspirace.“

„Při tvých výletech ve spaní přece nemůžeš mít sny:“

„Než jsem na tebe narazil v hale, snil jsem o tobě.“

„Co? Povíš mi o tom?“ Vstal a otevřel okno nad postelí. Z teplého večera dovnitř zavanul studený větřík.

David zavřel oči a potichu se rozhovořil.

„Byli jsme na neznámém místě. Vypadalo to jako svět uvnitř květiny. Poznal jsem tajemné zvuky, ale nevěděl jsem, jak je popsat. Všechno jen zářilo. Byli jsme v široce otevřeném prostoru. Měla jsi na sobě to samé, co teď, stejné kalhoty a stejnou blůzu. Měla jsi v ruce balón a zkoušela jsi ho hodit. Ne, ty jsi vyhazovala jen část a zbytek jsi chtěla hodit mně. Snažila ses dát mi ho. Svázala jsi všechno provazem dohromady. Jenže já jsem ho nechytil a balón unikl. Dívali jsme se, jak pluje po obloze. Začala jsi plakat,“ dodal smutně.
Zvenku zarachotil startující automobil. Jimmy nerad čekal. Mně se najednou přestalo k Jane chtít. Raději bych tu seděla a povídala si s bratrem.

„Proč jsem brečela?“ zeptala jsem se.

„Protože ten balón ulétl.“

„Jakou měl barvu?“

„Nevím. Myslím, že byl hnědý.“

„Podle tebe je všechno hnědé. Bylo na tom balóně něco zvláštního?“ Otevřel oči a usmál se na mě. Chvíli jsem si myslela, že se mě znovu zeptá na Amandu. Potěšilo mě, že to neudělal.

„Nevím.“ Odmlčel si. Po chvilce dodal „Přijdeš pozdě?“

„Nechtěla bych.“

„Dobře.“

„Stalo se něco?“

„Nic…Jsem unavený. Příjemnou zábavu.“ Naklonila jsem se k němu a políbila ho na čelo.

„Sladké sny, brácho.“

„Dávej na sebe pozor.“ Poslední věta, kterou mi řekl.

Lidé. Když se s nimi loučíte, máte zvláštní pocit, protože nikdy nemůžete stoprocentně říci, že je ještě někdy spatříte. Jimmy zběsile zatroubil.

„Už jdu,“ protočila jsem oči v sloup.

„Dávej na sebe pozor, Alex!“ zavolala za mnou paní Parishová.

„Budu“ slíbila jsem.

To jsem ovšem sama netušila, že lžu.

Redakční úpravy provedla Janel Weil.