2. kapitola

Všechno se odvíjelo rychle. Každé ráno jsem vstala a každou noc jsem se snažila usnout. Často se mi to ale podařilo až druhý den, takže fialové kruhy zesilovaly a zesilovaly. Každou minutou jsem přemýšlela, jestli budu mít jednou obličej celý fialový. Opravdu jsem se asi stávala upírem, ta myšlenka mi utkvěla v hlavě. Znělo by to skvěle: Kateřina, krvelačná upírka. Střezte se!

Zahihňala jsem se kapce krve, která mi ze šátku prosákla a začala stékat k ukazováčku mé levé ruky. Zasněně jsem ji sledovala ze sedu na mé posteli. Prodírala si cestičku skrz umělé brázdy, které jsem vytvořila asi před měsícem. Zaujatě jsem se jí dotkla a, kupodivu, ona se ani nehnula. Zvláštní, zasychala rychle, jako beton. Zatřepala jsem hlavou, svoje tajemství jsem schovala, aby ho nikdo neviděl, a otevřela jsem učebnici fyziky. Pokud dostanu ze zkoušení špatnou známku, na vysvědčení bude trojka… a táta má starostí až nad hlavu, takže by zase krabatil čelo. A všichni víme, co to znamená.

Zahleděla jsem se na ty složité vzorce, ale moje naděje, že z nich cokoliv vyčtu, byly mizivé. Zasrané Keplerovy zákony. Kdybych chtěla těleso vyhodit do vzduchu, aby se stalo družicí Země, pravděpodobně bych požádala nějakého doktora z psychiatrie, aby mi to vymluvil.

Sešit jsem držela v pravačce celou cestu do školy, která byla pro změnu stejná jako vždy. Pršelo. Déšť je jako zpověď pro duše, jako byla ta moje, proto mým největším přáním nebylo paraple. Kdybych si mohla vybrat, stala bych se jeho součástí. Byla bych kapkou deště, která nese jeden smutný příběh, který vlastně nemá žádného důvodu. Kapka, která se liší ode všech ostatních. Už dávno jsem přestala věřit ve štěstí a úsměvy jsem jen napodobovala, když bylo třeba, aby se táta nestrachoval o moji náladu. Pořád ale nechápu, proč mi ji nevěřil. Snažila jsem se, co se dalo. Opravdu – dům nikdy nebyl tak čistý a uklizený, jako býval nyní. Nechtěla jsem, aby cokoliv poznal. Na to byl moc bílý, oproti své černé dceři. Upírky, uchichtla jsem se, když jsem dosedala do své lavice skryté co nejvíce vzadu, v pravém rohu učebny. Cítila jsem, jak zase přichází můj obvyklý tik, když jsem vytahovala zavírací špendlík. Ach, asi jsem měla žízeň na hry, ale nakonec jsem jen ostrým hrotem vyřezala do lavice čárku vedle té nekonečné řady čar, které značily dny, které jsem za touhle lavicí strávila. Sama?

Ne. A to bylo ještě horší. Vedle mě seděl Kas.

„Zdar a sílu,“ zašeptala jsem nevrle, když si ke mně přisedl.

„Najdeš v sýru,“doplnil mě. Udělala jsem na něj můj nacvičený úsměv pro jeho vždy veselé poznámky a dále jsem se snažila ignorovat jeho ukecané řeči. „Hádej co!?“ ptal se mě, jako bych mu kdy odpověděla na jakoukoliv jinou větu, než na pozdrav. „Mám práci!“ řekl nadšeně a zase mlel, „budu dělat v restauraci v jednom fast foodu a hádej co?!“

„?“ řekla jsem. Teda, neřekla jsem nic, ale vyznělo to jako otazník.

„Budu pracovat s tebou! To je dobrý, ne?“ energicky nadskočil, jako by dostal ránu elektřinou. Jeho oči mě přímo děsily. Byly tak… prosvětlené. A upíři přece neradi světlo.

„Ne,“ zašeptala jsem tak potichu, aby mě nemohl slyšet. Super. Bude do mě hučet ještě častěji. Vždyť ticho je nejkrásnější věc, uvažovala jsem naštvaně a ignorovala své tiky na levém zápěstí, stehnech, konečcích prstů na nohách a na zádech.

„Proč se tak třepeš?“ zeptal se stejným nadšeným tónem, až jsem si nemohla pomoct od ošklivé grimasy.

„Já se netřepu.“ Neodpověděl. A nepromluvil dalších deset minut, než prořízl moje oblíbené tichoučko, které jsem si začala pěstovat a zrovna jsem jej zalévala vlnou agonie.

„Tys mi odpověděla?“ Zdvihla jsem na něj důkladně obočí. Ten tón byl jiný. Ne jako obvykle, energetický a až snad úchylně veselý hlásek, který mě lechtal v uších. Promluvil tentokrát normálně, jakoby si vyměnil hlas, a právě to mne tolik zarazilo. „Promiň za to, že ze sebe dělám debila, ale ty bys mi jinak nikdy neodpověděla, jednou to muselo přijít. Doufám, že začneš mluvit,“ dloubl do mě loktem a mnou projela příjemná úlevná vlna bolesti.

„Bav se s ostatníma.“

„Ostatní jsou nudní. Všichni jako z kopíráku. Ty seš originál. Chci vědět, proč jseš taková.“

„Aby mě nikdo neotravoval, ty blbče,“odsekla jsem a začala jsem ho litovat. To já kdybych potkala sebe sama, asi bych tu druhou Katku zabila, jak by mě štvala. Zdálo se však, že právě tohle z jeho strany vůbec nehrozilo. Zaujatě sledoval můj bolestný výraz a cukalo mu v koutcích, jako bych řekla snad něco zábavného. S pokrčenými rameny jsem přímo utíkala k tabuli, aby mě už neviděl a já nemusela snášet ty jeho oči, kterými mě propaloval. Bez výsledku. Celé zkoušení na mě zíral.