2. kapitola

Od té doby uplynuly necelé dva měsíce. Laurë měla za úkol vydat se do lidského světa, i když neměla vůbec ponětí, kde přesně je. Ještě teď si pamatuje slova svého učitele:

„…musíš se vydat do lidského světa a najít tu mapu. A nezapomeň! První člověk, kterého potkáš, bude zároveň i ta nejdůležitější osoba v tvém životě.“ Ano…nezapomene. Jenže jak má hledat člověka, když neví, kde je?


Šla tam, kam ji nohy zavedly, a než se nadála, stála na pokraji pro ni neznámého údolí. Chvilku se nejistě rozhlížela, ale pak přece jenom došla k závěru, že pokud tu bude pořád takhle stát, nikdy lidský svět nenajde. Vydala se po mýtince dolů a na zádech měla svoji brašnu, ve které měla ty nejdůležitější věci, co na cestu potřebuje.

Cesta, ač se to Laurë nezdálo, ubíhala velmi rychle. Než se nadála, jasný sluneční den se přetáhl v chladný podvečer. Trochu se oklepala při náhlé změně počasí, ale to jí nebránilo stále v jejím dlouhém putování. Vítr si pohrával s jejími vlasy a pár neposedných pramínku jí spadalo do očí. Naštvaně je rukou zastrčila na místo, kam patří, a opět pokračovala v cestě. Něco ji však přimělo stát. Zahlédla v dáli cosi, co mohlo připomínat rozzuřeného tvora.

„Co to…?“ nestačila dokončit větu a ihned se k tomu místu rozeběhla. Něco jí říkalo, ať si pospíší. Jinak bude pozdě. Ani na chvíli se nezastavila, běžela pořád a když spadla, znovu se zvedla a utíkala.

„Už tam skoro budu!“ mumlala si neustále pro sebe a oči přimhouřila, jak se snažila zaostřit na svůj cíl. Zbývalo už jen pár metrů. Z hrůzou se zastavila a na chvíli zatajila dech. Všude kolem byly nepatrné stopy od krve a sem tam nějaký zlámaný kus dřeva nebo nějaká odtržená látka. V zemi byly hluboké rýhy od kopyt. Když se k nim přiblížila, pořádně si je prohlédla, zjistila, že jsou pravděpodobně od kentaura, který tu ještě před chvilkou stoprocentně byl.

„Nejspíše utekl,“ pomyslela si, ale její pozornost upoutalo něco jiného. Kousek od ní leželo nehybně tělo nějakého mladíka. Opatrně se k němu přiblížila a pozorně si ho prohlédla. Na hlavě měl ránu, ze které se linul nepatrný slabý potůček rudé tekutiny. Hodnou chvíli si ho takto ještě prohlížela, než jí došlo, že je to člověk. Překvapeně od něj kousek odstoupila. Poté si k němu zase klekla, vytáhla ze své brašny obvazy a nějaké lahvičky s obsahem nejrůznějších barev. Začala ho pečlivě léčit. Jakmile svoji práci dokončila, pokusila se ho zvednou a odvést ho i sebe do nějakého bezpečného úkrytu, kde by mohli přečkat noc.

Redakční úpravy provedla Janel Weil.