3. díl: Strážce

Zarazila se. Co to ten chlap mele?

„Proč by to nešlo?“ zeptala se.

„Tenhle úkol je už zadaný,“ odtušil Stařec.

„Ale, ale! A kdopak?“

„Já.“

„A proč vy a ne já?“

„Vy jste moc impulsivní, příliš emotivní. Jste mladá a nezkušená. Pro mne to bude vyvrcholení celoživotního díla, kterému jsem obětoval všechno. Znám toho protivníka, už jsem se s ním utkal.“

„Já taky!“ skočila mu do řeči.

„Ale neporazila jste ho.“

„A vy snad ano?“

„Ano.“

„Asi ne dost, když nás tu ještě obtěžuje!“ vyjela už napůl nepříčetně.

„Nezničil jsem ho, jen porazil. Pořád jsem ale udělal víc než vy.“
Lhostejnost, se kterou to říkal, ji doháněla k šílenství. Nadechovala se, aby mu něco pěkně od plic odpověděla, když zasáhl Khol:
„Tak dost!“ zaburácel, „Ty se uklidni, Lavinie, tohle řešte někde jinde, kde nebudete zdržovat dalších šest lidí od jejich práce. Ještě je tu jeden problém, který musíme vyřešit.“

„Jaký?“ zeptal se Podskalský.

„Lidé, kteří se chtějí dostat do Laviniina světa.“

„Pochytat a vsadit do vězení,“ navrhl Erlis.

„Na tohle je jenom jedno řešení,“ řekl Stařec.

„Ano?“ zavrčela Lavinie.

„Uvědomit strážce průchodu a pak ho zničit.“
Lavinie se neovládla a vykřikla. Pokud ten průchod zničí…Dean, Kail, táta…už nikdy…
Neschopna souvislé myšlenky vrtěla hlavou.

„Ne, to nemůžete…ten průchod existuje už staletí…“

„To je omyl. Vznikl sotva před třiceti lety. To strážce ho vytvořil, on a tady Flis,“ ukázal na Podskalského.

Lavinii už to nedokázalo ohromit. Když sem šla, chovala maličkou naději, že bude moct občas na chvíli zajít za Kailem a Deanem. Moc si to přála, ale pokud průchod zničí, nikdy to nebude možné. Pak si ale vzpomněla na Kholova slova:
Pět, šest lidí je průchod ještě schopen zvládnout, ale kdoví, co by se stalo, kdyby se ve tvém světě objevila stovka lidí od nás.

Musí to být, kvůli oběma světům. Nesmí kvůli sobě zničit bezpečí otcova světa. Spolkla svoji bolest a řekla:
„Půjdu uvědomit strážce.“

„Nic před ním netajte, pověz mu všechno, co víte. Koho si vezmete s sebou?“ zeptal se Stařec.

Rozhlédla se. O Starci nepřemýšlela ani minutu, Khola a Sebonai nemohli v Layhelardu postrádat, Trenu také ne, Podskalský byl na cestu starý, Nilsu s sebou brát nechtěla a tak jí zbyla jediná možnost, která se jí vlastně docela zamlouvala.

„Pokud bude chtít, tak Erlise.“
Všechny pohledy se obrátily k mladíkovi, sedícímu vedle Nilsy.
Erlis se zhluboka nadechl a řekl:
„Půjdu.“

„Dobrá, vyražte okamžitě. A až půjdete zpátky, můžete vzít nějaké jídlo,“ řekl Stařec.

Lavinie vysekla drobnou poklonu a odešla. Erlis šel hned za ní. Jakmile opustili pokoj, mladík se k ní otočil:
„Neříkám, že se moje sestra chová vždycky správně, ale to, co jsi udělala, bylo dost podlé. Nečekal jsem to od tebe, to teda ne. Budu tě chránit, protože ať si Stařec říká co chce, jsi naše naděje, ale Nilsu nech na pokoji!“

„Ona mě obviňuje ze smrti mého přítele, ale já za ní nemůžu! Chápeš to? Jak by ti bylo na mém místě? Já vím, že ho milovala, ale pro mě to byl po Velvrikově smrti jediný přítel! Nilsu jsem měla vždycky ráda, ale on mi rozuměl a chápal. Byli jsme jen přátelé, ale bez něj nedokážu bojovat. Sama ne. Byl mi oporou a já jemu, bylo to tak snad odjakživa. I když se mnou nebyl, snažila jsem se dokončit úkol kvůli němu! Láska k zemi a lidem přišla až později. Nejdřív jsem šla, protože jsem věděla, že mi důvěřuje. A ona mě viní z jeho smrti! Chápeš to?“ vmetla mu do tváře.
„A co to s tím má co společného?“ zeptal se nechápavě.
Tvář se jí zkřivila napůl hněvem, napůl pláčem. Chvíli to vypadalo, že na něj začne křičet, ale pak ho prudce udeřila do tváře a utekla. Když se k němu otáčela zády, zaslechl přidušený vzlyk.

Druhý den zrána, když odjížděli, zase vypadala, jako kdyby se nic nestalo, snad jen mírně zarudlé oči prozrazovaly, že plakala. Erlise její ledové mlčení zaráželo snad víc, než výbuchy hněvu a pláče. Cítil se jako člověk, který sáhnul do ohně, a zjistil, že je studený. Lavinie téměř nepromluvila, nedívala se na nikoho konkrétního, prostě prošla chodby a namířila si to ve stopách jejich výpravy. Erlis šel za ní a chvílemi jí sotva stačil.

Důvod byl prostý: Lavinie mu vylila svoje srdce, čekala, že ji pochopí a podpoří ji, že jí pomůže obnovit její přátelství s Nilsou, ale on ji nepochopil. Vůbec mu nedošlo, co se mu snaží říct. Byl jí sympatický, hledala v něm náhradu za Degrika, přítele, podporu, pomoc a on ji zklamal. Už nechtěla další bolest a proto se uzavřela do sebe. Pokud se k ní nikdo nedostane, tak ji nezraní. Jiné východisko neviděla. Snad k sobě jednou někoho pustí, ale bude to až za dlouho. Teď je sama, má jen sebe. Zase si vzpomněla na Velvrika. Kéž by byl s ní!
Jenže tu není! okřikla se. Musíš si poradit sama. Jímala ji hrůza při pomyšlení, kolik toho bude muset zvládnout bez pomoci. Až se vypořádá s Nilsiným nepřátelstvím, Erlisovým nepříliš vstřícným přístupem a Starcovou nedůvěrou a umíněností, čeká ji Nesvětlo, jako temný útes, o který se roztříští plavci, kteří přežili rozbouřené moře.

Proto byla tak tichá a smutná, vždyť kdo by nebyl? Ale daleko horší než všechny její problémy bylo vědomí, že nemá nikoho, komu by se mohla svěřit, nikoho, kdo by ji utěšil a pomohl jí. Jistě, byl tu Podskalský, ale ten pro ni byl příliš vzdálený, příliš nadřazený. Potřebovala někoho bližšího…někoho jako Erlise…
Bylo kolem poledne, když dorazili k průchodu.

„Tak poslouchej, budeme muset kus plavat pod vodou. Máš lano? Výborně, tak si ho uvaž kolem pasu, já tě povedu. Připraven? Skvěle, nadechni se a jedem.“
Proplout známou cestou nebyl problém, ani vylézt na místě, kam myslela, že se už nepodívá. Slyšela Erlise užasle vydechnout, ale nevšímala si toho. Zamířila rovnou do Kailovy pastušky. Ovčáka nezastihli, ale setkali se s Deanem.

„Lavinie! Co tu děláš?“ užasl mladík.

„Přináším zlé zprávy,“ odpověděla.

Začala mu vyprávět, co všechno se v Zemi naděje a touhy stalo, ale po chvíli přišel Kail a tak musela začít od začátku, ještě jim představil Erlise a pak mluvila o celé situaci, o Starci, Kholovi, Sebonai, Nilse, Podskalském a Treně.
Když zmínila léčitelku, Kail se usmál:
„Ach Trena! Víš, ona bývala zamilovaná do Starce a stále ho má ráda, jako jediná. I on ji kdysi miloval, když to ještě uměl. Ale pak se z něj stalo, co se z něj stalo a jejich láska byla zmařena. Smutný příběh a asi bych vám ho neměl říkat, ale myslím, že to mnohé vysvětlí.“

„Je to zvláštní, že ho někdo může mít rád a ještě zvláštnější je, že on taky kdysi miloval,“ řekla pomalu Lavinie.

„Ale ještě jsme neřekli to hlavní,“ ozval se Erlis. Od chvíle, co vstoupil do Laviniina světa, promluvil poprvé, snad se cítil příliš cize, nebo měl prostě co dělat, aby se vyrovnal se všemi těmi dojmy.

„Ano, jistě,“ odpověděla Lavinie a cítila, jak se jí do očí hrnou slzy, „Kaile, Deane, musíme zničit průchody.“
Dean vykřikl a vyskočil. Kail jenom sklonil hlavu. Tahle pokorná, smutná reakce byla svým způsobem horší.

„Dva ze tří už zanikly, nikdo je nikdy nepoužil. Jak chcete zničit ten třetí?“ řekl starý ovčák potichu.

„Z druhé strany zavalit,“ odpověděla Lavinie.

„Dobrá a já z této strany zničím magickou podstatu, aby ho nemohl použít někdo, kdo by odstranil zával.“

„Díky, Kaile,“ řekla a objala ho.

„Už běžte!“ vybídl ji jemně, „Nezdržujte se tu.“
Náhle Dean přešel ke skříňce, kde uchovávali cennosti a peníze a něco odtud vyndal.

„Tohle jsi tu zapomněla,“ řekl.

Byl to řetízek s přívěškem ve tvaru bílé hvězdy, který kdysi dávno dostala od Vládce Slunce za zahnání Nesvětla. Jeho největším kladem bylo, že když ho měla na krku, nedokázala propadnout zoufalství. Vděčně se na něj podívala a ani nemusela děkovat slovy. Pochopil a smutně se na ni usmál.

„A pokud můžete, řekněte tátovi, co jsem musela udělat a proč,“ požádala je ještě, než společně s Erlisem odešla. Navždy.

Nikdo si neokáže představit nesmírné úsilí, se kterým přemohla svoji bolest a opustila otcovu zemi. V jeskyni řekla Erlisovi:

„Běž o kus dál a schovej se!“

„Proč?“

„Uvidíš. Běž, ať se ti nic nestane.“

Když se ujistila, že je mladík v bezpečí, zvedla ruku a vytrysklo z ní světlo. Prozařovalo celou její postavu a vybuchovalo kolem zvednuté ruky ve zlatých krůpějích. Vzápětí se strop jeskyně s rachotem zřítil. Erlis vykřikl a chtěl běžet k ní, ale uvolněné balvany se kutálely proti němu a musel se schovat. Když se konečně zase narovnal, viděl, že kameny padaly kolem ní a ona sama je netknutá. Seděla mezi sutinami s hlavou v dlaních a otřásala se tichými vzlyky. Na víc se nezmohla.