1. kapitola

Přistoupila ke vchodu a lehce zaťukala svou malou ručkou na dveře. Ty se krátce poté s vrznutím otevřely. Opatrně nakoukla hlavou dovnitř. Vypadalo to, že tam nikdo není. Celou vahou těla se opřela o dveře, které na takovou zátěž nebyly zvyklé, a s dalším vrznutím se otevřely dokořán, načež Laurë tohle nečekala a s hlasitým BUM dopadla na zem.

Následně se ozvalo hlasité vzdychnutí, které naznačovalo, že tohle se může stát jen jí. Urychleně se sebrala ze země a mnula si bolestivá místa, na která dopadla. Laurë si až teprve teď všimla, jak místnost vůbec vypadá.

Byl to jakoby jeden velký pokoj, jehož zdi byly laděny do tmavomodré až černé barvy, nemluvě o nábytku, který byl tak zaprášený, jakoby tu už několik let nikdo nebyl. Kromě stolu, jednoho křesla, dvou židlí a knihovny, která byla až v rohu místnosti, tu prakticky nic jiného nebylo.

„Vypadá to, že jsi stále nešikovná jako vždy,“ ozvalo se od schodiště, které se nacházelo na konci místnosti. Stál tam postarší pán v tmavě zeleném kabátě a s černým, prazvláštním kloboukem na hlavě. Na to, že mu mohlo něco přes padesát let, vypadal stále mladě a čile. Úsměv měl od ucha k uchu a laskavé oči se právě upíraly na Laurë. Ta se jen na svého učitele nejistě usmála a zaujala postoj malé stydlivé holčičky.

„Selm mi říkal, že něco potřebujete,“ kuňkla.

„Ach ano.“ Úsměv na jeho tváři po chvíli vystřídal ustaraný výraz. „Je tu jeden vážný problém, který by se měl co nejdříve vyřešit.“

„O jaký problém se jedná?“ V elfčiných očích se objevila značná nervozita.

„Slyšela jsi někdy o Drahokamu Rovnováhy?“ pohlédl na ni s otázkou v očích. Elfka zavrtěla záporně hlavou.

„Legenda vypráví o tom, že kdysi dávno, před tisíci lety, žil mocný mág jménem Hurix. Byl to velmi silný mág, který dokázal udržet rovnováhu mezi dobrem a zlem. Jak však utíkal čas, Hurix začínal pomalu ale jistě stárnout. Dobře vědom si byl, že brzy nadejde jeho čas. Proto veškerou svou moc ukryl do kamene Rovnováhy. Několik let poté, když Zlo zjistilo, jakou moc kámen má, začalo o něj usilovat.“ Elfka poslouchala téměř se zatajeným dechem.

„Takže když bude drahokam rovnováhy zničen… strana zla se dostane do vedení?“ zeptala se trochu nejistě. Odpovědí jí bylo jen kývnutí

„Jak už jsem řekl, strana zla o něj začala usilovat. V té době však žil i Hurixův bratr, který po několika pokusech, kdy se Zlo snažilo získat kámen, ho ukryl do tajné jeskyně. Tam ho následně o několik let později našli luční elfové, kteří si ho odnesli do svého království.
Ale onen drahokam vyzařoval takovou sílu, že se ho poněkud zalekli a vrátili ho na jeho místo. Předtím o něm však řekli jakési čarodějce a ta kolem rozprostřela bludiště z ledu, na jehož konci nechala hlídat ohnivé draky. Od té doby se mnoho lidí snažilo získat onen drahokam. Většinou umrzli v bludišti z ledu a několik z těch, co se dostali dál, bylo spáleno ohněm draků. Říká se, že je téměř nemožné dostat se až k drahokamu. Ale bylo předpovězeno, že člověk, ano, právě člověk, to vše překoná a odnese drahokam do bezpečí.“

„Jaký člověk?“ zeptala se Laurë a zamračeně si prohlížela mistra.

„To právě nikdo neví… od toho tu jsi ty,“ ukázal na ni.

„Já? Proč?“

„Bylo to předpovězeno…“ nasadil starostlivý výraz pan Sorontus, „… že až se elfka poprvé setká s člověkem, bude to právě on.“

„Aha!“ pochopila Laurë. „A kde je vlastně ta jeskyně s draky a tak dále?“ zeptala se zase.
„Existuje mapa, na které je to vše zakresleno. Ta mapa je podle předpovědi ukryta v lidském světě,“ zněla odpověď.