Věčnost

Tato povídka je o lásce, kterou předčasně ukončila smrt. V době, kdy jsem ji psala, jsem přemýšlela o věčnosti, o nesmrtelných tvorech a o tom, jak oni můžou chápat lásku, jak dokážou být štastni a milovat věčně jen jednu osobu. Tohle není o nesmrtelném tvorovi, ale o lásce, která se lehce změní v nenávist, když jeden člověk jde bezmezně přes mrtvoly, jen aby dokázal, že pro druhého udělá opravdu cokoli.

Výbuch světla oslnil její oči, tak intenzivní světlo nikdy dříve neviděla.

„Rosalie?“ Hlas volající její jméno přicházel z velké dálky. Konečně se odvážila oči otevřít. Nacházela se v místnosti s prázdnými bílými stěnami a jen jediným oknem. Všude bylo světlo, které ale odnikud nevycházelo. Jen tam bylo.

„Rosalie, slyšíš mě?“ zopakoval hlas. Najednou jí připadal známý, už ho někdy slyšela. Byla si tím jistá, jen si nemohla vzpomenout, kdy to bylo. Otočila se a podívala se do bledé, ale neuvěřitelně krásné tváře mladíka, rámované černými vlasy. Usmál se na ni. Jeho úsměv opětovala, pak si ale všimla slzy, stékající mu po tváři.

„Co se vám stalo, pane?“ zeptala se, ze spousty otázek o tomto místě a o tom, jak se sem dostala, položila jako první právě tuto. Muž se pousmál.

„Je to tu znovu, má drahá.“ Nechápavě se na něj podívala.

„Znovu? Já… nevím o čem to mluvíte.“

„Jak bys mohla. Nikdy si to nepamatuješ, hlupáčku,“ odvětil. Ten naprosto klidný, nevzrušený hlas muže jí začínal lézt na nervy.

„Tak řeknete mi konečně co se děje? Kde to jsem a odkud znáte mé jméno?“ neudržela se a zvýšila hlas.

„Znám nejen tvé jméno, znám tebe celou. Víc než kdokoli jiný.“ Jeho hlas se nezměnil. Pozvedl ruku, ve které svíral sošku andělíčka. Barva na něm byla oprýskaná a chyběl mu kus křídla, vypadal staře. „Dala jsi mi ho.“ Žena uchopila andělíčka opatrně do roztřesených rukou a konečně si vzpomněla. Zalapala po dechu.
„To… nemůže být možné,“ vzhlédla muži do tmavých očí a odmítavě zakroutila hlavou. „To nejde, vždyť…“

„Ano, zemřel jsem už dávno,“ řekl, jakoby to bylo něco naprosto normálního, jakoby se to dělo denně. „Místo tebe.“ Jeho slova jí zděsila.

„Místo mě? Jak to myslíš? Co se to děje, Victore?“ Jeho jméno vyslovila tak nejistě, stále nemohla uvěřit, s kým to mluví. Pousmál se.

„Pamatuješ si alespoň mé jméno.“

„Jak bych mohla zapomenout.“ Postoupila o krok dopředu a chtěla ho pohladit po tváři, dotknout se ho a vrhnout se mu kolem krku. Nikdy, nikdy ho nepustit, jejího Victora. On však ucukl.

„Tenkrát, byla to naše noc. Procházeli jsme se po ulici blízko Davyeho knihkupectví. Pamatuješ?“ začal mluvit, jakoby si jejího zoufalého pohledu nevšiml. Přikývla.

„Naše poslední noc. Ten grázl tě zastřelil.“ Slovo ‚grázl‘ vyslovil s tak nepředstavitelným odporem, jak se zahojená rána znovu otevřela a začala krvácet.

„Ten grázl chtěl jen tvou kabelku. Jenže vždy jsi říkala, že sníš o rytíři. O muži, se kterým se nebudeš muset bát, který tě přede vším ochrání, svou paní a princeznu. Před drakem, stejně jako před ubohým zlodějíčkem. Chtěl jsem ti dokázat svou lásku, proto jsem se na něj vrhl. A on zpanikařil a vystřelil.“ Rosaliny oči se zamlžili slzami. Tolik mu chtěla říct, jak ho milovala. Jak je jí líto, že jen její naivní, idealistická představa prince ho zabila.

„Já, já vím. Ale policie ho dopadla, zaplatil za svůj zločin.“ řekla jen. Stále nechápala, kam tím míří.

„Nevystřelil po mně, ale po tobě. Možná mu omylem ujela ruka, možná schválně, ale trefil tebe.“ Žena zalapala po dechu. Tohle bylo příliš, to není možné. Než však stačila promluvit, muž pokračoval. „Přestal jsem se o toho muže zajímat a vrhl se k tobě. Viděl jsem, jak z tvých očí vyprchává život… a přitom jsi byla tak krásná, nezasloužila sis zemřít.“ Odmlčel se, jen na chvíli, aby se nadechl a setřel z tváře další slzu. „A pak přišla ona. Celá v černém, nádherná a krutá. Smrt. Přišla si pro tebe, odvést tě do věčnosti, pryč z tohoto pozemského života. Prosil jsem, aby tě neodváděla, aby ti dala ještě jednu šanci. Nebo aby mě vzala sebou, Bez tebe můj život nadále neměl smysl. Byla však neoblomná. Až potom, v poslední chvíli se otočila a na tváři jí zářil pobavený úsměv. Nabídla mi obchod, tvůj život za můj. Nechá tě žít, pokud já zemřu a budu jí sto let pomáhat doprovázet zemřelé na cestě z tohoto světa.“ Rosalie se nebyla schopna pohnout, stále tomu nemohla uvěřit. Vždyť viděla tu kulku, jak zasáhla Victorovu hruď a vraha jak utíká pryč. Najednou nad tím však začala pochybovat. Možná to byla jen její fantasie, která tak živě vyobrazovala Victorovo vyprávění, anebo vzpomínka, zapomenutá a ukrytá v nejzadnějším koutě její mysli.

„Ani na chvíli jsem neváhal. Žádný muž, který tolik miloval dívku, nemohl.“ Rosalie se usmála.

„Děkuji. A teď, teď konečně sis pro mě přišel? Po těch bezmála dvě stě letech?“ V hlase jí zaznívala naděje, tolik toužila po této chvíli, až bude s ním, věčně.

„Tvůj čas se naplnil, ale mám moc vrátit tě zpátky. Žít dál svůj život, za nás oba. Být šťastná a milovat,“ odpověděl s nadšením v hlase. Poznala, že na tuto chvíli čekal, že je to to jediné, co ho v jeho novém přežití naplňuje, to pro co žije.

„Victore, jsem ti vděčná za to, co jsi pro mne udělal i za to, co mi nabízíš, ale já to nechci. Nechci se tam vrátit, tolikrát jsem prosila za smrt, která se mi obloukem vyhýbala. Nechci dále žít, nemám pro koho. Můj muž zemřel již před mnoha lety, mé děti také a jejich děti…“ zarazila se, protože právě v tu chvíli jí to všechno došlo. Proto žila tak dlouho a přitom byla stále mladá, jako v tu noc.

„Po… po kolikáté to dnes je? Slyšíš? Kolikrát jsem již zemřela, ale tys mě násilím vrátil zpět?“ rozkřičela se. Victor se na ni usmál, nepřekvapila ho tahle reakce, byl na ni zvyklý. Celý tento rozhovor byl stále stejný.

„Nevím, nepamatuji si. Nemám tužku, abych si to mohl zapisovat. A každý den vidím umírat tolik lidí, že splynou v jedno. Dříve jsem se snažil vrýt do paměti, jak jsi minule zemřela, abych ti mohl vyprávět. Ale to bylo již dávno,“ odpověděl. Na Rosaliině tváři se objevily slzy.

„Poprvé. Kdy jsem zemřela poprvé, po tom, co jsi mě zachránil?“ Victor se smutně pousmál. Tuhle smrt nemohl zapomenout. Ten okamžik, kdy se musel rozhodnout.

„Autonehoda. Bylo ti sotva třicet, doma na tebe čekal tříletý Daniel. Nemohl jsem tě odvést, potřeboval tě. I nenarozená Verunka. Proto měla tak černé vlasy a oči, bledou pleť. Unikla ze spárů smrti.“

„Tak proč jsi nezachránil i ji? Tenkrát, když byla sama doma a nechala puštěný plyn. Bylo jí jen deset, celý život před sebou, měla větší právo žít než já,“ rozvzlykala se Rosalie, když si vzpomněla na smrt své malé dcerunky.

„Copak to nechápeš? Kolik utrpení mě stojí nechat tě žít? Vždy, když se Smrt dozví, že jsem nechal duši vrátit se, přičte mi k dluhu dalších sto let. Dalších sto let doprovázet mrtvé, poslouchat jejich nářky a žadonění o slitování. Dalších sto let bolesti. Ale vím, že je to správné, jsi žívá a šťastná, to mi dodává sílu. A ty mé dílo ničíš,“ bleskl pohledem k ženině zápěstí, k tenké rudé lince. Rosalie si utřela slzy z tváře, rozhodná bojovat.

„Prosím, snažně tě prosím, nech mě zemřít. Ukonči své trápení, dosluž svůj dluh a přijď za mnou. Nechci dál žít, svět se za ty roky strašlivě změnil. Už to není to místo, které jsem milovala. Pro lásku, kterou ke mně cítíš, nech mě odejít,“ zoufalost ji ovládla, klekla si před ním, byla by ochotna udělat cokoli, jen aby se nemusela vrátit. Victor poklekl na zem vedle ní a vzal do svých její sepnuté ruce. Byli si blízko a hleděli jeden druhému do očí.

„Vůbec nechápeš, před čím tě bráním. Nemáš nejmenší představu, jaké to je po smrti. Kdybys zažila to, co já, nikdy bys o smrt takhle nežebrala. Věř mi, dělám to kvůli tobě, jsi to jediné, co v životě mám. Na zemi a věčně mladá, můžeš si užívat života. Za nás za oba.“ Žena se napřímila. V jejích očích už nebyla bojovná snaha, jen smíření. Věděla, že ho takhle prosila již mnohokrát, ale nikdy ho nepřesvědčila. Nenáviděla ho. V tento krátký okamžik, než se vrátí zpět do světa živých a na vše zapomene. Nenávidí ho, z nejhlubšího srdce, jak ho dříve milovala, ho teď nenávidí.

Výbuch světla oslnil její oči. Ležela na nemocničním lůžku, v pokoji s bílými holými stěnami a jen jedním oknem. Vedle ní stála sestřička, a když si všimla, že je vzhůru, usmála se.

„Tohle už nám nedělejte, Rosalie. Příště byste nemusela mít takové štěstí, váš soused, pan Davidson, vás našel právě včas.“ Rosalie nevěděla, o čem mluví. Ucítila bodavou bolest a sklonila zrak ke svému zápěstí, zavinutém v obvazu. Odmítavě zakroutila hlavou, snažíc se zadržet slzy. Jak jen lidé mohou nenávidět Smrt? Nechápala, jak jí mohla znovu uniknout, nechápala vůbec nic.

Redakční úpravy provedla Janel Weil.