S tancem jedno

Umění, které se bojí ukázat se… Dokáže mladá Izabela přemoci sama sebe?

Hudba zněla místností a já se jí nechala zcela unášet. Na jejích křídlech jsem letěla vstříc všem svým představám a snům. Při všech skocích jsem měla pocit, že nedopadnu a začnu se vznášet. Různé otočky a piruety mi nedělaly problém otočit i třikrát. Své ruce jsem ani necítila. Prostě si dělaly, co chtěly.

Typická hudba passo doble vrcholila. A s ní i můj tanec. Naplno jsem se ponořila do děje. Slunné Španělsko a vedle mě krásný taneční partner, který byl zároveň i životním.

Vtom hudba ustala. Udiveně jsem se rozhlédla a vrátila se tak do reality. Ve dveřích pokoje stál můj bratr a v ruce škodolibě svíral ovladač. No jasně! To jsem si mohla myslet.
„Co děláš, ty bezmozkový tvore?!“ zaječela jsem na něho.

„Jako, ségra, promiň, ale to se nedá poslouchat,“ a zapnul si svůj příšerný rap. Dlouze jsem si ho změřila. Vytáhlý, hubený, navlečený do věcí, do kterých by se vešel ještě nejmíň třikrát. A skoro celý obličej mu zakrývaly obří muší sluneční brýle. A na tu svoji „hudbu“ dělal různé akrobatické kousky.

Nijak extra se mi to nelíbí, ale obdivuju ho, že to dokáže.

Chvíli jsem na něj udiveně civěla, pak jsem si vzpomněla, co před chvílí udělal a nakvašeně jsem odešla do svého pokoje. Ten byl docela velký s modrými zdmi a nějakým tím bílým nábytkem. Provokativně jsem si zapnula nějakou hudbu, romantické duo kytary a příčné flétny připomínající bublavý potůček. Volume bylo na maximum. Jsem zvědavá, co Michal řekne na tohle.

Hned nato mi to nedalo a já se do hudby zase úplně ponořila. Byla jsem vodní víla, která se pečlivě stará o své potůčky. Různé otočky střídaly hrudní a boční vlny, s každým skokem jsem svou nohou rozvířila imaginární hladinu vody.

Ve svém rozčilení jsem však udělala osudovou chybu. Nezavřela jsem dveře. Je to možná hloupé, ale mně prostě vadí, když se na mě při tanci někdo dívá. Tanec je taková věc, ve které nějakým způsobem ze sebe vypouštím své myšlenky. Jako když si jiní lidé vedou deníky.

Hudba se pomalu ztrácela a s nimi i vodní víla. Nakonec jsem zůstala stát, zabalená v klubku. Pak jsem se probrala ze své zasněnosti. A málem jsem dostala šok. Ve dveřích mého pokoje stáli všichni obyvatelé našeho domu. Taťka s mamkou, babička s dědou a samozřejmě Michal, který na mě teď zíral s otevřenou pusou. Nakonec ji přece jenom sklapl a pak se zmohl jen na trapné:

„No teda ségra…“ Sklopila jsem zrak. Bylo mi trapně. Právě jsem těm lidem ukázala kousek mého já, toho, o které se nehodlám s nikým dělit. Ta zákoutí mé duše, o kterých jsem věděla jenom já.

„Izabelo… nevěděla jsem, že umíš tak krásně tančit.“ Ironické. Matka nezná svoji dceru.
„Proč jsi nám to nikdy neřekla? Určitě bys tu schopnost uplatnila.“ No jasně. Praktická babička. Všechny schopnosti, i které nemám, by zužitkovala pro všeobecné blaho.

„Nechtěla jsem…“ odpověděla jsem jí rozpačitě.

„A proč ne?“ ptal se nechápavě otec. Pokrčila jsem rameny. Zase jsem byla ta tichá, klidná a hodná Izabela. Všichni ještě chvíli civěli a pak si odešli za svou prací. Všichni, až na Michala.

„Ségra…“ začal opatrně. „Víš, on se koná takový festival… tady kousek… budou tam spíš hip-hopové a raperské skupiny… ale taky nějaký ten scénický tanec… to je něco takového, co jsi před chvílí dělala ty… bude tam taky pár významných lidí… tak jestli bys nechtěla… totiž… nechceš tam něco takového zatančit?“ Vykulila jsem na něj oči. Co to po mně vlastně chce?! Já a tancovat před tolika lidmi? Nechápavě jsem na něj hleděla. Asi si můj výraz vyložil špatně a začal vysvětlovat:

„Lidi, pódium, světla, hudba, tanec, chápeš?“ ptal se mě jako pětileté.

„Tak nevím, kdo tady víc postrádá mozek,“ poznamenal posměšně.

„Ne, já to chápu!“ bránila jsem se. „Jenom nevím… nevím, jestli to zvládnu. Já pokaždé tančila jen pro sebe. Nenávidím, když na mě někdo civí, když tančím.“

„To snad nemyslíš vážně!? Tomu, co v sobě máš, se říká talent. A ty jej máš víc, než je běžné! Vůbec netrénuješ a podívej, co umíš!!“ Málem na mě řval.

„A kdy to teda bude?“ zeptala jsem se smířlivě.

„Za tři měsíce. My tam s kámošema taky vystupujem,“ řekl a udělal takové ty pohyby, které mají všichni rapeři stejné.

„Budu přemýšlet,“dala jsem mu falešnou naději. Stejně nikam nepůjdu.

Po jeho odchodu jsem se podívala do zrcadla. Co je na mě tak zvláštního? Asi metr šedesát vysoká, na svých devatenáct let příliš hubená postava, bledá pokožka, překvapivě bez boláků na obličeji. Nikdy se mi žádné nedělaly a všichni mi to doteď závidí. Tmavě hnědé, skoro černé vlasy po lopatky, světlé rty a tyrkysové oči posazené lehce došikma. Ale jenom lehce.

Vzpažila jsem ruku a pomalu jsem s ní sjela dolů kolem obličeje. Byl v ní takový zvláštní půvab… Zvláštní, nikdy jsem si toho nevšimla…

***

Čas ubíhal a já jsem byla pořád rozhodnutá na ten festival nejít. Ale každý den na mě klepal Michal s tím, jestli tedy půjdu nebo ne. A já mu pokaždé řekla „nevím“. Prostě jsem mu to „ne“, to obyčejné slůvko nedokázala říct.

Jednou ale přišel, ani se neodvažoval zaklepat, vtrhnul ke mně a řekl:

„Tak, sestřičko, čas vypršel. Uběhly už dva měsíce a já pokaždé dostávám stejnou odpověď. Takže teď hned mi řekni, jestli tam jdeš nebo ne. Dneska mám odevzdat seznam účinkujících z naší čtvrti.“ To ze sebe vychrlil rychlostí blesku a čekal na odpověď. Bezradně jsem se na něj podívala. Nechci tam jít, ale když řeknu ne… Slyšela jsem sama sebe, jak říkám:

„Tak tam teda půjdu.“

„Jsi úžasná, Izabelo,“ řekl a málem mě i objal, ale na poslední chvílí se zarazil. Bylo by to pod jeho úroveň.

***

Nejdřív jsem začala chystat choreografii. Vůbec mi to nešlo, každý pohyb mi připadal hloupý, jen co jsem ho udělala. Navíc teď u mě sedával brácha a díval se, jak se marně lopotím s choreografií na hudbu z baletu Ritual Fair Dance od Manuella la Falle.

„Ségra, ty na to deš úplně blbě!“ řekl mi jednou Michal, když už se na tu moji beznaděj nemohl dívat.

„Tak co mám jako dělat?! Asi ses ve mně spletl. Vůbec mi to nejde.“

„A víš proč?“ A jéje. Zase začíná dělat chytrého.

„To teda ne.“

„Ty si ty pohyby děláš tak, aby se líbily ostatním. To je ale obrovská chyba, protože v týhle branži je nejlepší to, co se líbí tobě a co se tobě dělá dobře. Tančíš to ty, ne já.“ Podívala jsem se po něm. Něco v tom opravdu je, on nebude tak blbý, jak vypadá…

„A jak to mám udělat, když se to nelíbí ani mně?“ zeptala jsem se. Byla to pravda. Ta hudba byla úžasná, ale já se v ní cítila jako dřevo. Asi to bude tím, že přemýšlím o tom, co dělám. Ale jak si to mám pamatovat, když nad tím nebudu přemýšlet? Ale to už se brácha vrátil s videokamerou. Zvláštní, neviděla jsem ho odejít.

„Tak, já teď pustím tu hudbu a ty tanči. Nad ničím nepřemýšlej, jako bych tu ani nebyl. Tančíš pro sebe.“ A pustil hudbu.

Počáteční jiskřičky se rozhořely naplno a já jsem opět cítila ten úžasný pocit propojení s hudbou. Byla jsem její součástí, pohyblivý obraz, který ji dotváří. Ty čtyři minuty mi připadaly jako pár vteřin, až jsem se divila, jak mohu být za tak krátkou chvíli zadýchaná. Pomalu jsem se vrátila do reality. Michal zrovna zapojoval kameru do televize. On mě natáčel!

„Právě sis vymyslela choreografii,“ oznámil mi a odešel. To znamenalo: „Už jsem ti pomohl dost a v tomhle se nevyznám. Jdu poslouchat svůj kravál.“ A já jsem se začala učit tu slavnou choreografii. Bylo to těžké. Pořád mi připadalo, že je to strašné a neuměla jsem si představit, že bych tohle dělala před lidmi.

***

O dva týdny později

To chce klid. Zhluboka dýchat. Do čeho já jsem to zas vlezla? To je tou mojí děsnou nesmělostí a mojí povahou vůbec.

Stála jsem v provizorní šatně, vlasy svázané do pevného uzlu ozdobené rudozlatou květinou. Vlastně celá jsem byla v rudozlaté… a měla jsem dojem, že v šatech po kolena a obličejem zvýrazněným líčením vypadám docela dobře.

Podívala jsem se na hodinky. Za pět minut vystupuju! Na okamžik se mě zmocnila panika, že zmeškám svůj výstup, na který jsem se ani trochu netěšila. Tušila jsem, že něco zkazím, že se ztrapním. Ale už jsem tady, aspoň to zkusím. Vydala jsem se k jevišti. Právě tam ukazovali svoji sestavu nějací hip-hopeři. Trochu jsem nakrčila nos. I když jejich „gumovitost“ obdivuju, nechápu lidi v tanečních filmech, co odhodí svůj sen, kvůli kterému se celý život dřeli a jdou dělat na ulici hip-hop nebo něco podobného.

Postavila jsem se za jeviště, kde stál nachystaný muž, celý v černém a ověšený řetězy.

„Izabela Běláková? Máš hezkej kostým.“ Zmohla jsem se jenom na přikývnutí. Byla jsem celá bledá a do zvracení jsem neměla daleko. Ten chlápek, asi uvaděč, si toho všiml.

„To bude dobrý, uvidíš. Jenom se tam postav, ignoruj, že se na tebe někdo dívá, hudba pak udělá svý. Znám to z vlastní zkušenosti, taky jsem jednou začínal,“ a přátelsky mě poklepal po ramenou, tak přátelsky, až se mi z toho málem podlomila kolena. Cítila jsem se strašně zranitelná.

Uvaděč si mě přestal všímat a pozoroval skupinu na jevišti. Musí to mít tak dlouhé? Netrpělivě jsem přešlapovala. Ve skutečnosti jsem se však své nohy pokoušela uklidnit a bránila jim v útěku.

Hudba dozněla, rozlehl se potlesk a pár sekund nato se z pódia vyřítila skupina uřícených hip-hopáků. Uvaděč mě znova popleskal s ohromující silou a vyskočil na pódium.

„Dámy a pánové… nyní nastoupí slečna Izabela Běláková se svým Ohňovým tancem. Ne, její jméno vám ani nemůže být povědomé, je tu totiž poprvé. Tak, Izabelo, ukaž, co v tobě je!“ a odběhl zpátky. Já se vydala na pódium.

Vykoukla jsem zpoza závěsu… a hned mi bylo jasné, že tu nemám co dělat. Hlediště bylo přecpané. Doslova. Tipla bych okolo tisíce lidí. To nedám! byla moje první myšlenka a okamžitě jsem couvla. Chtělo se mi zvracet. To bylo na mě moc. Do očí mi vyhrkly slzy a já svým nohám dala konečně volnost. Rozběhly se pryč. Pryč od lidí, co mě chtějí přinutit, abych jim ukázala něco, o čem vím jenom já, něco, co je tak intimní, že se o to nedá dělit. Utíkala jsem a myslela si, že hned, jak přijdu domů, vyházím všechna cédéčka, u kterých jsem kdy tancovala.

Zastavila jsem se až v šatně a okamžitě jsem začala zvracet do malého umyvadla v koutě. Po chvilce strávené… eh… vyprazdňováním žaludku jsem si ztrápeně sedla na židli. Seděla jsem tam a na nic jsem nemyslela. Byla jsem úplně prázdná, jako vyfouklé vajíčko. Tomu pocitu bych se oddávala asi hodně dlouho, kdyby nevrzly dveře. Vzhlédla jsem a uviděla Michala. Asi se chystal pořádně mi to vytmavit. Ale když viděl můj stav, jeho výraz se změnil.

„Izabelo, co se stalo?“ zeptal se jemně. Takového jsem ho nikdy nezažila. Sedl si vedle mě a vzal mě za ruku. „Vyklop to, uleví se ti.“ A já jsem cítila, že je čas všechno vyklopit. Popisuje se to těžko, ale… něco se ve mně zlomilo, vymizelo. Možná to zavinila bráchova proměna, možná něco jiného. Každopádně, všechno jsem mu řekla. O tanci, o tom, co cítím, proč jsem od pódia utekla.

„Nesmíš se bát, že tě někdo uvidí tančit. Protože nevidí tančit tu Izabelu, hodnou, milou, tichou holčičku, ale vodní vílu, plamen, nebo co to vlastně tančíš. Ukaž jim ne sebe, ale to, co představuješ.“

„Já zapomněla choreografii,“ uvědomila jsem si.

„No a? Nikdo neví, jak to má vypadat. Běž to aspoň zkusit. Jenom se tam postav, nic nevnímej, jenom tu hudbu, a uvidíš, jak ti to půjde. Navíc jsi mi slíbila, že tu vystoupíš. Tak se přemaluj, za pět minut budeš na pódiu. Budu tam na tebe čekat.“ Povzbudivě se na mě podíval. Usmála jsem se. Vůbec se mi tančit nechtělo, ale ta proměna z drsňáka na starostlivého staršího bratra byla hezká. Chvíli jsem sama seděla a všechno si přehrávala v hlavě. Po třech minutách jsem se rozhodla. Zkusím to. Budu ignorovat tu masu lidí a zkusím to.

Nejrychleji za celý život jsem stihla opravit svou vizáž a přesně za pět minut jsem opět stála za jevištěm. Teď tu ale se mnou stál Michal a držel mě za ruku. Cítila jsem se silnější. Když uvaděč znova uvedl mé jméno, odhodlaně jsem vystoupala po schůdkách nahoru. Do hlediště jsem se ani nepodívala, pro jistotu jsem se obrátila k divákům zády a čekala, až se spustí hudba. Slyšela jsem za zády hukot, ale nevnímala jsem jej. Věděla jsem, že když se budu soustředit na něco jiného než tanec, zase to nedám.

Hudba se rozezněla a s ní i moje tělo. Už jsem se nemusela soustředit, abych tanec vnímala. Já jsem byla tanec. Byla jsem hudba a hudba byla ve mně. Byl to nádherný pocit, a já nechtěla, aby někdy skončil. Ale hudba dozněla a s ní odpluly i moje pocity. Ozval se bouřlivý potlesk a já se s trhnutím vrátila do současnosti. Nevěděla jsem, co se děje, stála jsem tam, ohromená, neschopná se pohnout.

Pak mi došlo, co mám udělat. Uklonit se! Jednoduše jsem sehnula hřbet, narovnala se a odešla. Pod jevištěm na mě čekal Michal, zářící jako vánoční stromeček.

Redakční úpravy provedla Janel Weil.