Prolog

Kdysi dávno před tisíci lety žil mocný mág jménem Hurix. Byl to velmi silný mág, který dokázal udržet rovnováhu mezi dobrem a zlem. Jak však čas utíkal, Hurix stárnul, a tak těsně před svojí smrtí ukryl všechnu svou moc do kamene Rovnováhy. Několik let poté, když Zlo zjistilo, jakou moc kámen má, začalo o něj usilovat. V té době však žil i Hurixův bratr, který po několika pokusech, kdy se Zlo snažilo získat kámen, ho ukryl do tajné jeskyně. Tam ho následně o několik let později našli luční elfové, kteří si ho odnesli do svého království. Kámen měl však velikou moc, a protože se ho elfové báli, vrátili ho zpět na své místo. Řekli o něm však jakési Čarodějce, která kolem rozprostřela bludiště z ledu a na jeho konci nechala hlídat ohnivé draky. Mnoho lidí se pokusilo kámen získat, nikdo však neuspěl. Až jednoho dne byla pronesena věštba, která vypráví o elfce jménem Laurë. Ta, pokud se spojí s prvním člověkem, kterého potká, bude mít tu sílu ho získat.

Slunce teprve před chvílí zapadlo a na nebi se začali objevovat hvězdy. Pod oblohou posetou několika malými zářícími světýlky se rozprostírala krásně rozkvetlá louka. Rostly na ní květiny nejrůznějšího druhu, od malých něžných sedmikrásek až po exoticky zbarvené ibišky.

V jasně zelené trávě ležela dívka v krásných bílých šatech. Člověk, který by přišel blíž, by si určitě všimnul, že tato dívka není jen tak obyčejná. Měla totiž uši mnohem delší a na konci špičaté, než je u normálního člověka běžné. Ještě chvíli tam jen tak ležela a pozorovala hvězdy, když v tu chvíli k ní přiběhl malý, asi čtyřletý chlapeček s ušima stejnýma, jako měla dívka.

„Laurë,“ špitl malý klučina a posadil se vedle dívky.

„Ano, Selme?“ promluvila po chvíli dívka se jménem Laurë bez toho, aby odtrhla oči od nebe.

„Pan Sorontur se po tobě shání, máš co nejdříve za ním přijít,“ pohlédl na ni Selmacas svýma pomněnkovýma očima.

„Dobrá,“ přikývla Laurë a pomalu se zvedla k odchodu. Pomalými, ale jistými kroky se vydala k lesu.

„Buď opatrná,“ vyhrkl za ní, ještě než zmizela v lese.

Cesta lesem ubíhala velmi pomalu. Svými bosými nožkami šla zaprášenou cestou a každou chvilku se tam objevil nějaký ten neposedný kamínek, o který zavadila. V tuhle dobu nebylo zrovna bezpečné toulat se po tomto lese. Každou noc tu řádili vlkodlaci a další nebezpečná stvoření. Přesto se Laurë nebála. Byla to přeci zkušená elfská bojovnice a navíc ještě před nedávnem slavila své osmnácté narozeniny. Dlouho takto přemýšlela, jenže ji z přemýšlení vytrhlo neznámé zašustění v křoví nedaleko od ní.

Nastražila své špičaté uši a chvilku tam jen tak stála a poslouchala. Stála tam a nepřetržitě pozorovala křoví, ze kterého vycházely ty divné zvuky. Po chvíli se obluda přece jenom odvážila vyjít z křovisek a ukázat se tak světu.

Byl to… králíček. Malý, roztomile bílý králíček.

Laurë si úlevně oddychla. Takhle se stresovat, to není dobré pro zdraví. Pomalu se tedy vydala zase na cestu. Asi tak po hodině dorazila do zchátralé chatky uprostřed mýtinky. Laurë se oklepala. Nikdy to tu vlastně neměla moc ráda. Aura kolem chatrče působila tajemně a osaměle. Celkově to na ni nedělalo nikdy moc dobrý a bezpečný dojem. Nechápala, proč zrovna její mistr se musel zabydlet na tomto místě. Zhluboka se nadechla a vydechla. Pomalými, ale sebejistými krůčky se vydala vstříc svému mistrovi.