Za ledovýma očima

Modré oči, tichý smích psi ji táhnou na saních. Není krásná, není zlá jenom strašně ledová Stál až na samém okraji skalnatého ostrohu, okolo hlavy mu svištěl vítr a hrál si s jeho vlasy nezvykle spletenými do drobných copánků. Dole, tam dole, kam nemohl dohlédnout, tušil zasněženou pláň a někde ještě dál možná moře. Vítr zesílil, ale to mu nevadilo. Vzpomněl si na hlas tolik podobný šeptání větru a na ty modré oči, ledové a přece teplé. „Seekena,“ zvolal a důkladně to slovo protahoval, až splynulo s větrem. * Začínal mít všeho dost. Co tu dělá? Proč sem vlastně lezl? Nemohl si vzpomenout. Jediné, co chtěl, byl odpočinek. Jenže, kde najít úkryt na holé skále. Mladý muž s havraními vlasy si odplivnul. V temných očích mu blesklo poznání… Už ví, co...