Za ledovýma očima

Stál až na samém okraji skalnatého ostrohu, okolo hlavy mu svištěl vítr a hrál si s jeho vlasy nezvykle spletenými do drobných copánků. Dole, tam dole, kam nemohl dohlédnout, tušil zasněženou pláň a někde ještě dál možná moře. Vítr zesílil, ale to mu nevadilo. Vzpomněl si na hlas tolik podobný šeptání větru a na ty modré oči, ledové a přece teplé.
„Seekena,“ zvolal a důkladně to slovo protahoval, až splynulo s větrem.

Začínal mít všeho dost. Co tu dělá? Proč sem vlastně lezl? Nemohl si vzpomenout. Jediné, co chtěl, byl odpočinek. Jenže, kde najít úkryt na holé skále. Mladý muž s havraními vlasy si odplivnul. V temných očích mu blesklo poznání… Už ví, co tu chce. Za měsíc to bude půl roku, co odešel ze Stínu, svého domova. Vydal se z Jihu přes Zubaté pobřeží dál na Sever. Na mapách, které mu půjčili v knihovně v Městě Devíti Chrámů, bylo území, kde se nyní nacházel, označeno jako Pronárody Severu. Nevěděl, co si pod tím představit. Ale sotva opustil Zlatou Záři, poslední město Zubatého pobřeží a strážní pevnost severu, dostal se do tajgy, zpočátku byla alespoň obydlená. Později ji vystřídala pustina. Právě ta, kterou se teď plahočil se za něčím, co nejspíš neexistuje.

Pomalu už netušil, jak k té říkance přišel. Vypadla na něho z rodinné kroniky. Kde se vzal v Kronice rodiny Hadrianů ten kousek tulení kůže, na které byla napsána, nevěděl. Jeho domovina – Stín – ležela na Jihu, sníh viděli Stíňané jen ve dvou zimních měsících a tuleně neviděli nikdy. Táhlo ho zjistit, kdo z jeho předků překonal Zubaté pobřeží a byl tak daleko na Severu. Kronika mu žádnou odpověď nedala, a tak se tady teď drápe přes hory. Dolů to jde ještě hůř než nahoru, pokud se nechce dole rozmáznout.

Zpočátku byla jeho cesta snadná, prošel Jih, svůj rodný kraj. Přes ten se mu necestovalo špatně, protože jejich rodina byla dobře známá a vážená. Když se po měsíci dostal do Brasku, prvního města Zubatého pobřeží, jeho tempo se poněkud zpomalilo. Obyvatelé Pobřeží mluvili poněkud odlišným jazykem než jeho jižní krajané a navíc se dívali na tmavého cizince s nedůvěrou.

Z Brasku se rozhodl cestovat lodí, protože to byla možnost nejrychlejšího spojení mezi městskými státy na Pobřeží. Jenže plavba mu neděla moc dobře. Poté, co strávil celých 9 dní buď ohnutý přes zábradlí, kde zvracel, nebo v modlitbách, aby hrozná plavba skončila, rozhodl se cestovat radši po souši. Pobřežané, kteří se snad ve vodě narodili, se mu za to smáli.

Po souši se dostal až do Vestry – Města Devíti Chrámů, kde mu bylo dovoleno prohlédnout ty nejpřesnější mapy Severu. Jen blázen se může vydat mezi Pronárody, přesně to prohlásil kněz, když ukládal mapy zpátky na své místo. Možná měl pravdu. Kopce a lesy a sníh, všude sníh.

Konečně klesání zmírnilo. Objevují se první stromy a za chvíli stojí v jedlovém lese.

„Stůj!“ ozve se ostře. Ruka mu sjede k jílci…

„Na to ani nemysli! Míříme přesně. Sundej kápi, ať vidím, co jsi zač!“ velí hlas. Nezbývá mu než poslechnout. Nejspíš ho zabijou. Já blbec, proč jsem se nechal unést tím, že jsem v lese, nadává si v duchu. Sundá kápi a čeká, co jeho kat.

„Dobrý, chlapi, to neni Tyrkyn,“ volá hlas někam dál do lesa. „Hej, ty, nemusíš se bát, nezabíjíme cizince, jen Tyrkyny,“ pokračuje hlas a ze stínu vystupuje jeho majitel. Hele, oni mě nezabijou, není mu dovoleno přemýšlet dál. Přistoupí k němu neznámý a s úsměvem ho poplácává po rameni.

„Jmenuju se Huri. Kousek odtud máme vesnici, dlouho jsme neviděli cizince, jen samé Tyrkyny,“ mele dál neznámý. Nechápe to, neorientuje se. Nejspíš by ho zabili, kdyby jim připadal jako Tyrkyn. Asi tak nevypadá, a tak je jim volný. Během cesty na Sever neslyšel o žádném konfliktu mezi Pronárody a těmi… Tyrkyny. Ani neví, kdo Tyrkyni jsou.

„Jsem Yosh Hadrian, přišel jsem ze Stínu,“ představuje se radši, aby si to Huri ještě nerozmyslel a neodpravil ho.

„Stín… kde to u všech bohů je?“

„Dole na Jihu, za Zubatým pobřežím.“

„A co hledáš tady? Tak daleko na Severu?“ podivuje se Huri. „Aha, chceš si ulovit nějakýho Tyrkyna nebo snad samičku od něj, že mám pravdu,“ pochechtává se.

„Tyrkyn? Co je to?“

„Jó, jo chlapče to je škodná, co zamořuje naší zemi. Odkud se vzali, nikdo neví, ale odnepaměti nám znepříjemňujou život. Si snad myslí, že jim to tu patří,“ rozohňuje se Huri. Yoshovi to pořád není jasné, nedokáže si je představit, nikdy o nich neslyšel. Možná se jedná o nějaký druh elfů, co žije tak daleko na Severu. Asi je to na něm vidět, že neví o čem je řeč.

„Možná znáš tuhle říkačku, třeba se donesla i k vám na Jih.“

„Tak to jsou Tyrkynové, škodná v lidskym těle. Jestli si chceš nějakýho střelit, tak za čtrnáct dnů bude lov. Musíme je vrátit zpátky do jejich mezí, aby nám nepřerostli přes hlavu,“ pokračuje zvesela Huri.

Pořádají hony na lidi… Na ty, které hledám… Zabíjejí… Ta žena z té básně… Ty svině! Nechutní bastardi! Nemůže dát najevo, co si o nich myslí, protože by ho připravili o život.

„To je dobrý, pár dní bych zůstal a půjdu si svou cestou,“ křečovitě se usmívá Yosh.

„Kam bys chodil! Necháš si ujít tu nejlepší zábavu na Severu?“ diví se Huri. „Co tu vlastně chceš, když ne lovit?“ ptá se s kapkou podezření v hlase.

„Víš, my ze Stínu musíme vykonat Cestu, jsem právě na Cestě. Víc ti říct nemůžu,“ lže Yosh, Cestu už vykonal před dvěma roky.

„Cestu? Myslíš jako zkoušku dospělosti,“ pozvedne Huri obočí „ To u nás musí zase každý ulovit Tyrkyna. Nemůžem tě zdržovat, ale klidně si u nás chvíli odpočiň.“

Mezi řečí přišli do osady. Nespořádaný shluk chalup, nad každou střechou vlají jako prapor bíle žíně, jak si Yosh myslel.

„Vidíš. To jsou vlasy Tyrkynů, všichni maj bílý,“ zubí se Huri.

V osadě strávil dva dny. Po dlouhé době se dobře vyspal a najedl. Dostal dokonce nové boty. Huriho lidé byli přátelští, srdeční, milí. Pokaždé, když uviděl trofeje třepotající se ve větru, vrátil se do reality. Chtěl odtud vypadnout co nejdřív, a tak třetí den ráno odešel. Nikdo si ho nevšímal, všichni se připravovali na velkou společenskou událost – na lov. Když oznámil Hurimu, že odchází, jen spěšně pokýval hlavou.

Z osady odešel východním směrem, později se stejně stočí k severu. Musí najít Tyrkyny, musí je varovat, chce vidět tu ženu z básně. Je tak zaujat svými myšlenkami, že ani nedává pozor, kam šlape. A to se nevyplácí. Padá, kutálí se, sdírá se mu z kůže ze zad, rukou, obličeje. Snaží se někde zachytit. Marně. Řítí se kamsi do horoucích pekel. Od chvíle, kdy jsem překročil hranici Jihu, jde to se mnou od desíti k pěti. Za chyby se platí, vzdychne si a propadá se do modravé tmy bezvědomí.

Slyší šumění větru, který ho zvedá ze skály a bere do své náruče. Je mu jako v bavlnce, vítr zpívá cosi uklidňujícího. Tak takhle to vypadá na druhé straně…

Zavrtí se, otevře oči. Leží na vrstvě kožešin v jakési chýši s klenutým stropem. Vítr nepřestává šeptat. Co se to sním děje? Nechápe.

Jeho smysly se zbystřují. Ne, to není vítr, to je něčí hlas. Pomalu pootočí hlavu… Dívá se do modrých očí. Ty oči jsou ledové a přece ne. Obličej jí rámují vlasy tak bílé jako hvězdný třpyt. Jsou nezvykle spletené do copánků. Pozoruje ho. Něco mu říká, nerozumí, její hlas tolik připomíná vítr.

„Ještě lež!“ To mu bere dech, mluví jeho jazykem. Ví, že by mohl patřit k těm, co je loví, a přece ho zachránila. Proč? Jakoby mu četla myšlenky. „Nepatříš k nim, jsi jiný, každý z nás to pozná, Yoshi Hadriane.“

„Odkud znáš mé jméno?!“
Ona jen pokrčí rameny
„Prostě jsou věci, ke kterým jsme vnímavější, a navíc jsi mluvil, když jsi spal.“ Přistoupí blíž k jeho lůžku, podívá se mu přímo do očí, položí mu ruce na prsa. Její oči změní barvu na stříbřitou, vypadá jako by byla v transu. Yosh cítí, jak jeho bolest ustupuje. Věděl, že někteří lidé mohou uzdravit pomocí kouzla, ale až teď toho byl svědkem.

„Proč vás pronásledují?“

„Pro zábavu. Proto, že jsme tu byli dřív. Proto, že jsou silnější a nevzdělaní,“ otáčí se a vychází ven.

Yosh neví, co si myslet. Spadl ze skály, neumřel, zachránili ho, je u Tyrkynů. Tedy tak jim říkají lidé jako Huri. Oni sami si říkají Ledovani nebo Ledoví elfové. Skutečně, jejich uši jsou mírně špičaté, ale ne tak dlouhé jako u jejich soukmenovců žijících jižněji. Také nejsou tak vysocí a hubení, připadali mu spíš podsadití. Viděl tu z básně.

Třeba se mi to všechno jen zdá, myslí si.
„Nezdá,“ vytrhne to z myšlenek jasný hlas. „Snaž se rychle uzdravit, protože my musíme pryč. Ohrožuješ sebe i nás. Jestli tě tu najdou lovci, tak tě zabijí. Pokud se neuzdravíš, nemůžeme odejít a vyhladí nás. Musíme odejít dál na sever, je jich na nás příliš. Tak se snaž, síly máš v sobě dost,“ vchází do chatky ona a další dva Tyrkyni. Všichni jsou si tak podobní – modré oči a jiskřivě bílé copánky vlasů.

„Chtěl jsi nás vidět, to se ti splnilo… Máš něco, co ti nepatří… vrať mi tu tulení kůži,“ slyší její hlas.

„Já…“ ale ona jen zakroutí hlavou, nechce nic slyšet. Z ruky mu bere ten kousek kůže, co za všechno může. Pak se obrací k mužům a diskutují spolu svým jazykem, co zní jako vítr.

Polehává, prochází se po osadě, pozoruje běžný život těchto zimních lidí a jejich psů, kterých je víc než lidí. Zotavuje se, čerpá nové síly, cvičí s lukem.

Jednoho rána ho probouzí hluk. Vylézá z chatky. Lidé nasedají na saně, které táhne okolo deseti psů – také s ledově modrýma očima. Někteří muži a ženy berou do rukou luky.

„Co se děje?“ ptá se jednoho, i když tuší odpověď.

„Lovci!“ odsekne.

Vběhne do chatky, popadne svůj luk, běží ven. Ona stojí na saních a pozoruje ho. V očích jí čte souhlas.

„Díky,“ mrkne na něho.

„Jak se jmenuješ?“

„Sekeena,“ slyší opět ten hlas větru. „Sbohem. Musím vést svůj lid dál. Do bezpečí,“ usměje se smutně. Sedne na saně, křikne na psy a mizí v dáli.

Vyškrabal se spolu s ostatními na skálu, odkud měl dobrý rozhled na osadu Ledovanů. Právě včas. Na prostranství pod ním vbíhají lovci, pálí chatky, ničí vše, co elfové na svých saních nepobrali.

Z jeho tváře sálá soustředění. Vytáhne z toulce šíp, založí ho do luku, a pak další. Tětiva zpívá. Nejlepší luk a nejlepší střelec ze Stínu jsou jako jeden. Lovci jsou překvapeni. Nečekali odpor, vždyť ten Tyrkyni nikdy nekladou, jen tupě umírají. Z nebe prší šípy s rudými pery. Takový šípy měl ten cizinec, vzpomněl si Huri. Kecal nám, a pak se přidal k těm bílejm potvorám! Nebo že by byl jejich mstitel, přemítá Huri. Pak pro jistotu tak jako všichni bere nohy na ramena.

Stál až na samém okraji skalnatého ostrohu, okolo hlavy mu svištěl vítr a hrál si s jeho vlasy nezvykle spletenými do drobných copánků. Dole, tam dole, kam nemohl dohlédnout, tušil zasněženou pláň a někde ještě dál možná moře. Vítr zesílil, ale to mu nevadilo. Vzpomněl si na hlas tolik podobný šeptání větru a na ty modré oči, ledové a přece teplé.
„Seekena,“ zvolal a důkladně to slovo protahoval, až splynulo s větrem.

Redakční úpravy provedla Janel Weil.