Tajemství opuštěného domu

Zábava. Teplo. Opalování. To si každý představí pod slovem letní prázdniny. Jenže já jedu na Slovensko, kde jsou jen samé hory a zima. Pojednou se přede mnou objevil úžasný pohled. Až na to, že mně v tu chvíli úžasný nepřipadal.

Tak takhle začínaly mé prázdniny. Jenže teď už je celý týden pryč a já se na ně dívám úplně jinak. Našla jsem si také slovenskou kamarádku Sissi.

Jednou jsme se rozhodly, že se půjdeme podívat na jednu zapadlou část Tater. Jen jsme tam dojely, zjistily jsme, proč tam není ani živáčka. Výhled nebyl uchvacující jako na přední straně hor a byla tu jen jedna chalupa, vypadající, jako by ji obývala čarodějnice. Sissi vykročila k domu a otevřela polorozpadlé dveře.

Za dveřmi se nacházela kniha. Pomalu jsme k ní došly a já se podívala na její ohořelý obal. Ve čtyřech jamkách tam zely čtyři barevné kameny. Měly modrou, zelenou, černou a ohnivě rudou barvu. A pod nimi byly jednotlivé nápisy: aqua, nemus, palus a incendium, což znamená voda, lesy, bažiny a oheň. Kniha vysílala k našim očím podivnou záři vycházející zevnitř. S odvahou a chtíčem po dobrodružství jsem knihu otevřela…

Najednou vidím, že jsem jinde, než-li v domě. Nechápavě jsem se podívala po místnosti a Sissi udělala totéž. Prostředí místnosti osvětlovala záře vycházející z „portálu“ ve středu místnosti. Když jsem se zahleděla na jeho okraj, uviděla jsem čtyři kruhy stejných barev i nápisů jako kameny na knize. Při bližším průzkumu jsem zjistila, že se dají zacvaknout. Užuž jsem se chystala udělat to, když vtom se ze stěn ozval hlas, ale jeho majitel nikde.
Zaposlouchala jsem se tedy do jeho vyprávění:

Otevři svou mysl a pohleď v dáli,

tam čeká tě jen utajený svět.

Někteří lidé by se této volby báli,

a proto ty do budoucnosti hleď.

Vybereš-li si jeden kámen,

otevře se ti jeden svět.

Možná je to tvůj utajený sen,

avšak nebude tato volba žádný med.

Pokud zalíbí se ti více kamenů,

tvá volba bude jak ve jménu božím.

Otevře se ti svět pramenů,

i ten, kde oheň jen hoří.

Dále pak budeš moct do světa zeleně,

kde vše jen jasně svítí,

patřilo to kdysi vládkyni Eleně,

co vypadala jak svěží kvítí.

Také tě cesta zavede do posledního světa,

kde hnijící bažina je dále od světla!

Ve všech těchto světech zvířata jsou metla,

a každá rostlina aby tam jen kvetla!

Proto dobře svou volbu zvaž,

je velice složitá!

Pak do ohně se skočit odvaž,

až ohněm budeš zalita,

představ si, kolik toho před sebou máš,

ať si pak nepřipadáš jako smůlou politá!

Nastalo napjaté ticho a já horečně přemýšlela. Vybrat si jeden svět a bojovat za něj nebo jeden a žít v míru? Ať už jsme tam stály pět minut nebo hodinu, nakonec jsme se rozhodly. Společně se Sissi jsem zamáčkly všechny kameny a skočily do ohně. Vel,mi mne překvapilo, že oheň vůbec nepálí. Jen co jsem se z ohně vymotala a stála na pevné zemi, rozhlédla jsem se. Všude bylo pusto a prázdno. Až najednou… „Aaaar!“

Otočím se po zvuku a zpozoruji velkého medvěda. Instinktivně se skrčím a čekám ránu. Ale nic se neděje.

Podívám se na něj a pošetile (i když vím, že zvířata nemluví) se zeptám: „Ehm… Kde to jsme?“ Medvěd se probral a řekl: „Přece v zemi samotné matky přírody! Jsi uprostřed země, kde najdeš všechny čtyři druhy zemí.“

„Druhy zemí?“ opáčila Sissi, která promluvila poprvé od té doby, co jsme vešly do domu. Medvěd nás odváděl jinam a mezitím nám vysvětlil, že zde jsou země vody, lesů, bažin a ohně a že jsme tu, abychom uchránili tuto zemi před zlým hrabětem Skiwem. Také jsme se dozvěděly, že tu jsou další čtyři dívky a chlapci, kteří jsou zde jen za jednotlivé země.
Mezitím už jsme došli na planinu, kde nás vítala jiná zvířata. Ale to už byl podvečer a my jsme se odebraly, celé unavené, spát.

Druhý den vše následovalo ráz naráz. Ihned po vzbuzení jsme se Sissi vyjely na gepardech do všech čtyřech zemí, kde jsme se setkaly s Michaelem z říše ohně, s Laurou z země vod, se Sandrou a Tomem ze zemí lesů a bažin. Dohodli jsme se se všemi, že sestavíme armádu, která bude připravena, až Skiwo zaútočí.

Jen co jsme se vrátili se všemi členy zpět do říše středu, nic se zatím nedělo. Před jednou světnicí jsme se usadili společně s medvědem a dalšími zvířecími přáteli a popíjeli horký čaj z výtažků z léčivých bylinek. Povídali jsme si o všem, o jejich životě mimo zraky lidí, na jiné planetě, v jiném světě. Počínalo se chýlit k večeru.

Zvířata, která tvořila armádu, si špitala, že již slyší dusot kopyt. A tehdy jsem to zaslechla i já. Dopadla na mne vlna strachu. Pak šlo vše ráz naráz. Tvorové útočili ze všech stran. Nepřítelova armáda nám způsobovala ztráty, ale přesto se naše strana bila jak nejlépe to šlo. Když vtom jsem postřehla, že se na Lauru řítí z jedné strany medúza a z druhé obr.
Popadla jsem ji a stáhla k zemi. Ale nebylo to nutné. Stačila jsem jen postřehnout mihnutí hnědého kožichu a za mnou křídla ptáků. Medvěd, jehož jsem potkala první den, se vrhl na obra a ptáci na medúzu. Na medvěda se řítil odporný tvor, který je nazýván vlkodlakem. Sice jsem ho omráčila, ale on mě na oplátku kousl do ramene. Vzápětí mi stará liška dala protilék na vlkodlačí kousnutí. Vypila jsem posledních pár kapek a v tu ránu jsem usnula.

„Aaau!“ probudila jsem se ze spánku s bolestným výkřikem. Zjistila jsem, co to tak štípe. Fénixovy slzy mi kanuly na rány, které se okamžitě hojily.

„Jak dlouho už spím?“ zeptala jsem se lišky.

„Už tři dny, báli jsme se o tebe…“

Nyní mi přišla na mysl otázka, která mne tížila nejvíce: „Vyhráli jsme?“

V tu ránu v místnosti vypukl jásot, až se zdi otřásaly.

„Vyhráli jsme, vyhráli jsme!“ zpívala Sandra a spolu s Michaelem tančili oslavný tanec. Také jsem se ptala na medvěda, který mne i Lauru zachránil a dostalo se mi odpovědi, že to přežije.

A nadešel čas rozloučení. Medvěd nás obě vzal na místo našeho prvního setkání a oběma dal váček s kamínky, které byly na knize v domě. Rozhlédla jsem se. Toto místo se neskutečně změnilo od naší poslední návštěvy. Všude bylo plno zeleně a stromů. Obrátila jsem se zpět k medvědovi a naposledy ho objala.

Najednou se s námi zatočil svět a já už jen slyšela: „Vstávat! Musím jít do jeskyně Javorinka!“ Otevřela jsem oči a viděla, že jsme zpět na horské chatě. Hlas patřil mamince. Nic nenasvědčovalo tomu, že bych byla včera někde jinde, natož v jiném světě. Zjevně to byl jen sen, pomyslím si a posmutním.

Avšak na krku se mi stále houpal váček s kameny…