Lovkyně

Může upír milovat? Vysoká, štíhlá postava splývající s temnotou okolo pozorovala nedaleký altán, z něhož se ozývala hudba, zpěv a řev opilců. Ti mladí, pomyslela si postava, nic je nepoučí. To je skoro nemožné, jak je tady lehké sehnat jídlo. A dál se nevzrušeně opírala o vzrostlý strom. Čekala. Za ta léta se naučila trpělivosti. Dovede čekat skoro celou noc, to by jiní nevydrželi. Ti by to vyřešili po půl hodince, pomyslela si postava pohrdlivě a vyčkávala dál. Náhle se z davu rozjuchaných Španělů oddělil nějaký mladík. I když vypadal jako ostatní, Lorenzo poznal, že je to Ital. Mladík potácivě klopýtal blíž a blíž k Lorenzovi a ztěžka oddychoval. Tak, to bude dneska jednoduché, pomyslel si Lorenzo a vystoupil ze stínu stromu. „Zdravím,“ řekl...

Autor : dne 04/25/2009 | Hororové | 0 komentářů

Papír

Duše jejich (Kdo v ně věří?) jako listy nepopsané leží. Hledají inkoust, brk, nastavují krk hrdlu masožravému, světu celému. Pro slovo, slovíčko, prodali by sluníčko. Jen aby mohli říci, jsem ten co má víc. Co na tom všichni vidí? Jsou to vůbec ještě lidi? Ten papír co mám uvnitř je plný vět a škrtanic. Protože jsem vyšla z davu, prokoukla zdi klamu. Kráčím sama uličkou, která zapisuje propiskou na papír slova další, co dělají ten život těžší. Jsem totiž plná předsudků, lží a popisků. Kterých se nelze zbavit, o kterých se nelze bavit. Další krok a rozcestí, ten papír mi cestu snad proklestí. Ptáte se, co se stalo? Co mi možnost dalo tohle psát? A na pohřeb se smát? Kdo ví. Ať poví. Protože s tím by život nebyl stín. Zatím je načase opustit, už zase, dav a čekat,...

Autor : dne 04/25/2009 | Z Vergiliova stolu | 0 komentářů

Holá kamélie

Povídka o kamélii, jež chtěla znovu žít… Bylo to jednou v zimě. Děti odešly domů a mateřská škola naráz ztichla. Do zahrady přiletěl malý vrabčák. Přilétal sem vždycky k večeru, usadil se na větvi santálového stromu a díval se na červánky. Když pohlédl dolů do zahrady potopené do fialového stínu, spatřil v rohu malý stromek. Stojí tam už dlouho? Podivil se, že si ho dříve nevšiml, roztáhl křidélka a rozletěl se k němu. Stromek byl malý a holý; jak na něj vrabčák usedl, celý se roztřásl. „Dobrý den, ty jsi suchý strom?“ zaštěbetal vrabec. „Kdepak, já jsem živý,“ odpověděl stromek. „Aha. A jakpak se jmenuješ?“ „Kamélie.“ „Nelži, já přece vím, jak vypadá kamélie.“ „Já jsem opravdu...

Autor : dne 04/25/2009 | Pohádkové | 0 komentářů