7. kapitola: Narozeniny

„Jé, díky,“ rozzářil se Alex, když uviděl, kolik jich tam je a jak je to tam nádherně ozdobeno.
Místnost byla přeplněna lidmi a jenom pár židlí bylo volných.

Alexovi se zaleskli slzy v očích, když viděl, kolik lidí kvůli němu přijelo oslavit jeho narozeniny a kolik dárků bylo na stolku pod oknem. Pomalu už padali dolů na zem a pár jich bylo opatrně dáno pod stolem.

„Tak všechno nejlepší,“ popřála mu babička a donesla spolu s nějakou ženou obrovský dort.
„Tak a odkroj kousek, je to jen tvoje čest.“

Alex uchopil nůž a zařízl ho do dortu, chvilku na to se začal dort rozdělovat sám a přistával na talířkách. Byl to velmi výtečný dort, hrála jim k tomu nádherná hudba a Alex se poprvé v životě cítil doma.

Po jídle ho vzali ke stolu a řekli mu, že má otevřít libovolné tři dárky. Bylo to strašně obtížné vybrat si z těch padesáti jen tři, ale nakonec vzal jeden pod stolem, který malinko houkal a podíval se na přáníčko: Pro Sašu od strýce Billa a rodiny. Pomalu rozbaloval klec, aby se sově vevnitř nic nestalo a úžasem oněměl. Byla v něm ta sovička, co si ji tak zamiloval.

„Jak se bude jmenovat?“ usmál se strýc Bill.

„Nikol, po mámě,“ usmál se Alex.

„Měla přesně takovou,“ rozzářil se Bill, „proto sem ti ji taky koupil.“

„Díky,“ usmál se Alex a pošimral sovičku na bříšku přes klec a potom ji opatrně položil na jídelní stůl a znovu si prohlídl dárky. Do oka mu padl ten balíček, co nesl Adam z obchoďáku. Vzal ho do ruky a že byl křehký, tak ho pomalu rozbaloval a dával pozor, aby nic nevypadlo, konečně ho otevřel a vevnitř byli ty nejkrásnější šperky, co v životě viděl, ale nejvíc se mu líbil stříbrný náhrdelník. Podobný viděl v pánu prstenů a obdivoval ho.

„Jsou moc nádherný,“ usmíval se Alex.

„Patřili tvé matce,“ usmál se Adam.

„Já myslela, že jim je někdo ukradl,“ podivila se babča.

„Jo, to je pravda,“ vysvětloval Adam, „ale potom jsem je viděl, když jsme byli s Alexem koupit věci do školy a musel sem tam jít.“

„Díky, moc si toto vážím.“

„Svou sestru jsem miloval a tebe mám taky rád, tak proč bych to pro tebe neudělal?“

„A poslední dárek,“ usmála se babička, „který to bude?“

„Je jich tady ještě tolik, opravdu nevím, který si vzít,“ pousmál se Alex na ně.

„No myslím, že těch dárků už bylo dost,“ promluvil děda, „běž a užij si narozeniny, my ti ty dárky dáme do pokoje.“

„Díky,“ vzal si ten náhrdelník, co se mu tak líbil a sovičce otevřel klec, ta vylítla ven a posadila se mu na záda.

„Půjdu se projít,“ řekl jim a vyšel ven z kuchyně a zamířil k zadním dveřím, které vedli ven. Otevřel dveře a nechal letět Nikol na lov, sám se pak vydal ke stromu, který byl nedaleko.

Přišel k němu a prohlížel si ho, najednou na něj někdo promluvil: „To je rodinný strom.“