6. kapitola: Další příbuzní

Alex se pousmál a hleděl na dědu, jak na obrázek.

„No konečně jste tady,“ usmála se žena, co seděla u stolu, asi stejně stará jako děda. Přišla k němu a objala ho. „Jsi hodně podobný svým rodičům,“ zasmála se se slzami v očích. I Alex se usmál, bylo to poprvé, co slyšel, že je podobný rodičům a hodně ho to těšilo.

„Tak dáš si něco k jídlu?“ zeptala se jeho babička a začala dodělávat jídla a prostírat pro Alexe a Adama.

„Tak se posaď a nestyď se,“ usmál se děda a ukázal mu na jednu židli. „Asi bych ti měl říct, kdo je kdo, tohle,“ ukázal na třicetiletého blondýna, „je tvůj strýc Bill, vedle něj je jeho manželka Emily,“ ukázal na černovlasou okouzlující ženu a potom na asi osmnáctiletou dívku, „a to je tvoje sestřenice Sandra.

Alex se na ně usmál a posadil se, vedle něj se posadil Adam a jeho děda se posadil zpět do čela stolu. Za chvilku se už začalo podávat jídlo, byl nadívaný krocan s dušenou zeleninou a zapékanými brambory. Alex nikdy nejedl něco tak báječného. Jako dezert dostal pořádný kus domácího jablečného koláče.

„Bylo to moc dobrý,“ pochválil jídlo, „ale na dnešek jsem toho moc nenaspal a sem unavený.“

„Odvedu tě do tvého pokoje,“ pousmála se babča a zvedla se od stolu, Alex šel za ní a šli zpět do haly, tu celou prošli až ke schodišti, vyšli po něm až do třetího patra a šli dlouhou chodbou až na konec kolem tolika dveří, že je Alex radši ani nepočítal a zastavili se až úplně vzadu u posledních dveří.

„Tohle byl pokoj tvojí matky,“ pousmála se a otevřela dveře. Alex vešel a užasl. Tenhle dům byl tak nádherný. A pokoj ještě víc. Rozhlédl se kolem. Postel s nebesy ve světle modré barvě, tolik skříní a nádherných věcí, byl tu psaní stůl z ebenového dřeva a všechno vypadalo tak nádherně.
Alex se rozhlížel a až po pěti minutách si všiml, že už je tu jen a jen sám.

Popošel k posteli a všiml si svého kufru, otevřel ho a převlékl se do pyžama. Odestlal postel a lehl si do té měkké a nádherné postele. Hned usnul a prospal skoro zbytek dne. Vzbudil se v osm večer a šel dolu do kuchyně, bylo tam nějak moc živo, to slyšel už pod schody a určitě tam bylo víc lidí než 5. Už byl na konci haly, když do něj někdo vrazil.

„Promiň,“ usmál se na něj kluk, který byl asi o rok starší než on.

„Ahoj,“ zavolal na něj Alex, ale to už ten kluk vybíhal po schodech. Alex teda sám pokračoval dál do kuchyně, odkud slyšel takový hluk, otevřel dveře a oněměl, všude to tam bylo vyzdobeno a nad stolem byl velký transparent: „VŠECHNO NEJLEPŠÍ SAŠO!“