5 kapitola: To se mi líbí

„Ahoj,“ pozdravil onu dívku. Pozorně si ji prohlédl, byla to blondýnka, štíhlé postavy asi v jeho věku.

„Ahoj,“ podívala se jeho směrem a taky si ho pořádně prohlédla. Když si ho tak prohlížela, tak si všiml, že má pomněnkově modré oči a že se jí na krku blyští řetízek s písmenem M. Vypadal opravdu půvabně. Trochu se na ni usmál a ona mu jeho úsměv opětovala.

„Na chvilku si sem sedni,“ ukázala majitelka na křeslo, „jen dodělám hábit téhle mladé slečně.“
Alex se posadil a koukal se, jak slečna Rehingtonová pracuje.

Dívčin hábit vypadal zajímavě, nikdy něco takového neviděl. Nejdřív jí vyměřila míry na halenku v jemně oranžové barvě, potom jí naměřila míry na tmavě modrou sukýnku, která byla těšně pod kolena a potom jí celou změřila, aby jí udělala plášť, který sahal skoro až na zem. Ten se zapínal pod krkem, ale byl udělat tak výtečně, že neškrtil. Pokaždé, když chtěla majitelka něco změřit, tak jen prstem ukázala na metr a ten už věděl, co má dělat a to Alexe fascinovalo ještě víc.
Výsledek byl opravdu neuvěřitelný a dívce to v tomto hábitu nádherně slušelo.

„Tak hotovo,“ usmála se majitelka, „až budeš vědět do které koleje budeš chodit, tak ti pošlu školní hábity, jasné? A nemusíš se bát, že by to dlouho trvalo, než půjdeš spát, tak ho budeš mít v pokoji. O to se postará tvoje sova, nebo některá ze školních,“ usmála se na ni.

„Děkuju,“ řekla dívka, usmála se na Alexe a vydala se do převlékárny, kde si vzala své věci a vydala se ven dveřmi, kterými Alex vstoupil spolu s majitelkou za zády.

Alex na minutku osaměl, ale majitelka tu byla hned a poručila mu, aby se postavil na stoličku a látka se kolem něj začala točit, změřila ho stejně jako dívku před ním a látka se kolem něj začala obepínat a tvořit jednotlivé věci. Košili měl ve světle modré barvě a kalhoty mu vykouzlila ve stejné barvě jako dívce sukni, potom mu udělala plášť, který se zapínal pod krkem a jeho rukávy mu byli akorát, musel uznat, že to vypadá dobře, až později si uvědomil, že takový hábit bude mít každý.

„Spokojený?“ usmála se na něj slečna Rehingtonová.

„Vypadá to dobře,“ řekl po pravdě.

„Takže, platí to samé, co jsem říkala té mladé dámě,“ řekla mu, „nemusím to opakovat, že ne?“

„Ne, to je dobré?“ ujistil ji Alex.

„Tak mladý pane,“ oslovila ho,“ támhle sundejte ten hábit a potom vám ho zabalím.“

Alex si rychle svlékl hábit a pochodoval za slečnou Rehingtonovou zpět do první části jejího obchůdku.

„Tak pane Weste,“ oslovila Adama,“ jsme hotovi. Kolik těch hábitů mu mám udělat?“

„No, jestli bude jako jeho otec,“ usmál se, „tak aspoň ještě dva.“

„Dobře, zítra vám je pošlu na vaši adresu,“ usmála se a něco si zapsala do bloku společně s
Alexovými mírami. Alex jí pak podal hábit, ta ho kouzlem narovnala a potom dalším kouzlem úhledně srovnala, všechna kouzla dělala pomocí ruky. Potom zaplatili a vyšli ven.

V lékárně potom koupili všechny potřeby na lektvary a potom se vydali do obchůdku s názvem: Filsonova kouzelná zvířata. Vevnitř se to hemžilo lidmi, ale byly zde i sovy, žáby, kočky a další kouzelná zvířata. Alexovi se hned zalíbila jedna sova, byl to puštík, ještě byl malinký, ale Alexe úplně očaroval, šel k němu blíž a pozorně si prohlížel jeho šedivou srst.

„Líbí se ti?“ zeptal se ho strýc.

„Je nádherný.“

„Koho si budete přát?“ zeptal se jich pan Filson, když se k nim prodral mezi lidmi.

„Tohohle puštíka,“ prohlásil Adam.

„Ano, ale zrovna tenhle už je zamluven,“ omlouval se prodavač, „ale máme spoustu jiných.“

„Hm, to je dobrý,“ pousmál se Alex. Ta malá sovička se mu neuvěřitelně líbila.

„Vybereš si jinou?“ zeptal se strýc.

„Myslím, že ne. Co ještě musíme koupit?“ snažil se zakrýt zklamání. Omluvili se prodavači a vyrazili k východu z obchodního domu.

„Už máme všechno,“ řekl jeho strýc, „tak, co kdybys tady počkal a já skočím ještě něco koupit.“

„Jasně,“ usmál se Alex, „budu čekat támhle na lavičce,“ ukázal na blízkou lavičku a vydal se k ní sednout.

Adam se vydal opačným směrem a vydal se do obchodu s kouzelnými šperky. Před 13. lety, když jeho sestra umřela, tak jí někdo ukradl šperky, její a i ty Eliotovy. A Adam je teď viděl tom obchodě. Musel je získat pro Sašu, bylo to to jediné, co mohl po rodičích zdědit. Vešel tedy do obchodu a začal se domlouvat s obchodníkem. Nakonec tyto šperky dostal, ale lacině to nebylo.
Adamova rodina měla dost peněz, ale rozhazovat nechtěli, kupovali většinou jenom to, co potřebovali, ale na komfortu si taky zakládali. Za 20 minut už stál před Alexem s balíčkem, který byl pro Alexe záhadou. Strýc si ho totiž nechal zabalit, aby měl pro Alexe překvapení.

„Tak tady jsme skončili,“ pousmál se šťastně Alexův strýc, „konečně můžeme jet.“

Alex se taky usmál, mrzelo ho hodně, že nemá tu přenádhernou sovičku, která ho tak učarovala, ale nemohl pro ni truchlit dlouho, protože se hodně těšil až pozná příbuzné, o kterých nikdy nevěděl, že existují. Pomalu došli k autu a vydali se na cestu opačným směrem než přijeli.

Po hodině a půl už přijížděli do městečka Brix, kde se skoro až na konci nacházel přenádherný dům jeho pravé rodiny. Čím blíž byli, tím víc si mohl prohlédnout dům. Byl to velmi nádherný dům bílé barvy a všude kolem rozlehlé pozemky. Dům červenou střechu. Byl veliký, ne jako normální dům, tenhle vypadal jako větší vilka, Alexovi se zdál jako palác. Byl postaven ve slohu baroka, takže byl hodně podobný známým palácům. Alexovi přecházel dech z té krásy.

„Líbí?“ usmál se jeho strýc.

„Je to nádhera,“ vydechl Alex. Vystoupil a vzal si všechny svoje věci, už se nemohl dočkat, až uvidí, jak to vypadá vevnitř. Chtěl si vzít svůj kufr, ale když se ohlédl, tak vyděl, že mu ho strýc nese a povzbuzuje ho, aby šel do domu.

Alex pomalu šel k dubovým dveřím, zatajil dech a pomalu stiskl kliku, která se snadno posunula směrem k zemi a dveře se otevřeli. Alex teď stál v prostorné hale, všude byl klid, jen z jedné místnosti se ozývaly hlasy lidí. Šel tedy do místnosti odkud slyšel hlasy, opatrně otevřel dveře a rozhlédl se kolem.

Byla to kuchyně, nádherná a přepychová, o které se Alexovi nikdy nesnilo. Všude byli skříňky s nádobím, některé bylo normální, jiné porcelánové a další bylo slavnostní. Ve prostřed místnosti byl velký stůl pro nejméně dvacet lidí a sedělo u něj pět lidí a chystalo se zrovna poobědvat. Byli velice zaujati hovorem a tak si Alexe nevšimli, zato on si je pečlivě prohlédl. Pár jich znal z fotografie.

„Ahoj,“ promluvil Alex nesměle a všichni se na něj otočili a rozlil se jim úsměv na tváři.

Nejstarší z nich, Alexův děda vstal a promluvil na něj: „Ahoj Sašo,“ usmál se ještě víc, než na začátku, „čekáme tu na tebe.“