Konec světa

Dívka, která až do téhle chvíle žila naprosto normálním, nudným životem, dostane znenadání vizi, ve které se dozví o hrůzné události, která se má brzo stát.

Předtucha či vize…

První paprsky světla pronikly mezi těžkými závěsy a ohlašovaly příchod nového dne. Už předem jsem mohla říct, jaký bude. Nudný, jednotvárný a zbytečně zdlouhavý. Prostě stejný jako jeden z dalších několika tisíců dnů, které mě ještě čekají. Jak moc bych si přála nějaké oživení, jakékoliv. Že by bylo zrovna tohle přání osudné? Možná jsem všechno způsobila já, ale možná taky ne. V tuhle chvíli jsem samozřejmě ještě nic nevěděla o tom, co mělo přijít. Ale tohle uklidňující nevědění nemělo trvat dlouho…

Jako každé ráno jsem neochotně vylezla z postele a ještě se slepenýma očima jsem se došourala do kuchyně. Na stole už, jako obvykle, stál hrnek s kakaem a vedle něj na talíři trůnil rohlík se sýrem. Ani na tom se nic nezměnilo. Tohle byl prostě zaběhnutý zvyk. Ale mně už to opravdu lezlo krkem. Rohlík jsem zabalila do ubrousku a v další chvíli zmizel v útrobách mé tašky. Rychle jsem vypila kakao a vystartovala do koupelny. Za pár minut už jsem se řítila k domovním dveřím. V košíku jsem popadla jablko a s taškou v druhé ruce jsem nechala dům konečně za zády. Jakmile jsem zašla do parku, zvolnila jsem krok a začala jsem si vesele pískat. Možná to dneska nebude přece jen tak špatné. U přechodu už na mě čekala Elis. Jakmile mě uviděla, zamávala mi a počkala, než k ní dojdu. Pozdravila jsem ji kývnutím hlavy a pak jsme se vydaly k ponuré šedé školní budově, ohraničené vysokým plotem.

Při průchodu dveřmi jsem ucítila zvláštní zamrazení. Jako bych přímo cítila, že se dneska stane něco zvláštního. Koukla jsem se na rozvrh a pak jsem zamířila do učebny na první hodinu. Posadila jsem se na své obvyklé místo a trpělivě čekala na příchod učitele. Prošedivělá dáma vstoupila do dveří, rozhlédla se po místnosti a pak odkráčela ke katedře a začala s výkladem. Pokoušela jsem se ji poslouchat, ale moje myšlenky ubíhaly úplně jiným směrem a tak jsem se jim podvolila.

Najednou jsem byla duchem úplně nepřítomná. Před očima se mi začaly míhat zvláštní obrazy. Pak jsem najednou kráčela šedými ulicemi bez života. I když… kráčela, to by nebylo to správné slovo. Jako bych to sledovala odněkud z boku. Celé město bylo vylidněné.

Vzápětí jsem se dívala na úplně jiné město. Také naprosto neznámé… a přesto stejné. Ani v tomhle městě nebyl jediný člověk. A takhle to pokračovalo. Jedno město za druhým. Po chvíli, nevím jak dlouhé, se mi před očima objevilo mé město, ve kterém jsem prožila celý život, ve kterém jsem vyrůstala.

Dívala jsem se na náš dům. Nemohla jsem se pohnout, ale přesto jsem viděla, že je všechno pryč. Byl tichý, pochmurný a i naši psi zmizeli. Oknem jsem zahlédla prázdnou klec, kterou by správně měl obývat králík. Kam se všichni poděli? Najednou jsem měla děsivý pocit, a pak jsem to všechno pochopila.

„Neee!“ Cukla jsem sebou. Byl to můj výkřik? Zřejmě ano. Všichni na mě zírali. Pak učitelka promluvila.

„Je vám dobře, slečno Moorenová? Nemá vás někdo doprovodit na ošetřovnu?“ dotázala se chladně. Nesnášela, když někdo vyrušoval.

„Ne, děkuji. A omlouvám se,“ zamumlala jsem a začala jsem rudnout. Sklopila jsem oči a snažila jsem se nevnímat pohledy ostatních.

Zbytek vyučování jsem doslova protrpěla. Všichni se na mě zvědavě dívali a vrhali na mě významné pohledy. Nejradši bych byla neviditelná. Jakmile se ozvalo vytoužené zvonění oznamující konec poslední hodiny, vystřelila jsem z té ponuré budovy. Málem jsem se srazila s Elis.

„Jsi v pořádku Jane?“ dotázala se starostlivě.

„Ne, nejsem… asi jsem blázen a snílek.“ Pak jsem jí vypověděla celý svůj podivný „sen“.

„Mno… to je opravdu zvláštní,“ řekla zamyšleně, když jsem skončila. Chvíli přemýšlela. Pak mi pohlédla do očí a v těch jejích se značil strach.

„Co když… to byla vize?“ otázala se vystrašeně. Zděsila jsem se. Co by to mohlo znamenat? A dalo by se „tomu“ nějak zabránit?

„Neboj, to byl určitě jen nějaký sen,“ řekla jsem nepřesvědčivě, jen abych ji uklidnila. Ale věděla jsem, že tomu stejně věřit nebude. Chvíli jsme tiše šly vedle sebe po chodníku. U domu Elisiny rodiny jsme se zastavily.

„Tak ahoj.“ Otočila jsem se k odchodu, ale pak jsem se z náhlého popudu obrátila zpět k Elis a prudce jsem ji objala. Najednou jsem neměla žádnou jistotu, že se vůbec ještě někdy uvidíme.

Šla jsem ulicí a přemýšlela jsem o tom snu, vizi nebo co to vlastně bylo. Dokázala jsem si vybavit všechno až na jediné. Myšlenka, kvůli které jsem vykřikla, mi jaksi unikala. Co mě tak vyděsilo?
Zahlédla jsem hřejivé světlo domova pronikající okny na ulici. Pár kroky jsem překonala pískovou cestu a rozrazila jsem dveře.

„Ahoj, už jsem doma!“ zahalekala jsem vesele, i když jsem se tak zrovna necítila. Ve svém pokoji jsem se svalila do křesla a snažila jsem se soustředit na to, aby mě nepohltila panika.
Dýchej… dýchej… dýchej…

Probudila jsem se. Spánek mě docela uklidnil. Seběhla jsem si pro večeři, pak jsem se vymluvila na únavu, dala jsem dobrou noc rodičům a vrátila jsem se do pokoje. Chvíli jsem zírala na hodinovou ručičku a snažila jsem si vzpomenout na tu zapomenutou myšlenku.

Díra v mé paměti se náhle zacelila, až mě to překvapilo. Ovšem jen na jediný okamžik. Musela jsem si přitisknout obě ruce pevně na ústa, abych nevykřikla.

„Konec světa,“ zašeptala jsem zděšeně. Ano, přesně tohle mi unikalo. Před očima se mi znovu promítly všechny ty obrazy, jeden po druhém v přesném pořadí. Vyskočila jsem na nohy a natáhla se po mobilu. Moje ruka už však pohyb nedokončila.

Najednou všechno jakoby zmrzlo uprostřed pohybu. Za pár vteřin se celý svět propadl do tmy. Napořád…

Redakční úpravy provedla Janel Weil.