18. kapitola – Zármutek

Stáli u čerstvého hrobu na stinném hřbitůvku. Jak by byl šťastný,
kdyby věděl, že se vzali! Nilsa se k němu choulila a on cítil, jak se
otřásá vzlyky.

Co věděla o noci, kdy všichni oslavovali vítězství a ona
přijímala gratulace k sňatku? Co věděla o tom, že seděl s Lavinií v
chladné komnatě u chladného těla vlastního bratra a Zářivá mu vyprávěla
o každém jeho činu od chvíle, kdy ho viděl naposled, o tom, jak
porazili Nesvětlé, jak rozluštili hádanku na bráně, o Petele, o
Drobečkovi a Podskalském, o běsech a o jeho smrti? On už neměl slz,
všechny vyplakal včera, jakoby doufal, že jejich teplo oživí bratra.
Lavinie klečela u náhrobního kamene a opírala se o něj. Věděl, že
nepláče, že se s ním jenom naposledy loučí.
Konečně vstala a řekla:
„Budu
muset odejít. Chci se ještě nakratičko vrátit do země svého otce, než k
vám přijdu a zůstanu s vámi navždycky. Vládce mi to přikázal a také mi
řekl, že mě povolá zpátky až přijde čas.“
„Nebudu tě zdržovat, vím, že musíš jít, i když je mi to líto.“
Otočila se k Nilse:
„Byla jsi mi přítelkyní, na jakou nezapomenu!“
„Chceš nějaký dar, cokoliv, co si chceš vzít s sebou domů?“ zeptal se princ.
„Ano a ty víš, co.“
„Máš to mít,“ odpověděl.

Stála na samém okraji kaňonu, ve kterém byla brána do jejího světa a
naposledy se dívala na milovanou zemi. Po pohřbu zůstala v paláci dva
dny, než se připravila na cestu. Mezitím jmenovali Nilsu princeznou
Měsíce, místo Velvrika. S putováním neměla celkem problémy, Soutěska
hrůz byla opuštěná, nikdo ji nepronásledoval, byl klid. Přesto se jí
ale první cesta těmi kraji líbila víc. Tehdy s ní ještě byl on.
Uviděla pramen, ze kterého poprvé ochutnala vodu Země naděje a touhy.
Naposledy se napila a po krátkém zaváhání si naplnila i čutoru. Pak se
otočila a opustila tu krásnou zem, zem Slunce, Velvrikovu zem, svoji
zem…
Domů se dostala v pořádku, ale už tam nedokázala být šťastná. Stýskalo
se jí po Degrikovi, Nilse a po Velvrikovi – po tom hlavně. Asi po
týdnu, když už myslela, že tu bolest nevydrží, se rozhodla napít se
vody ze Země naděje a touhy, kterou si přinesla s sebou. Jenže když
otevřela čutoru, zjistila, že je voda hnědá a zkažená. Do očí jí
vstoupily slzy a nebýt bílé hvězdičky na krku, byla by propadla
zoufalství. Vtom se za ní ozvalo:
„Neplač, vždyť se tam vrátíš.“
Otočila se. Ve dveřích stál strýc Tony. Posadil se vedle ní a pokračoval:
„Ta voda si nemůže zachovat svoji moc ve světě bez magie, stejně jako to nedokázala tvoje matka. Chápu, že se ti stýská…“
„Nic nechápeš! Nevíš, o čem mluvíš! Nebyl jsi tam!“
„Myslíš?“
Jeho hlas zazněl tvrdě a smutně zároveň. Tázavě se na něj podívala. Tony upřel pohled někam před sebe a začal vyprávět:
„Bylo mi něco málo přes dvacet, když mě tam Kail vzal. To on celou tu
dobu udržoval spojení mezi světy a nemůžu říkat, že mě nevaroval.
Setkal jsem se s Risidanou, byla mladá a toužila po dobrodružství, tak
jsem ji vzal s sebou. Jenže se zamilovala do Paula, ne do mne, jak jsem
doufal. Když zmizela, šel jsem za ní a ona mě poslala pryč. Vládce mi
pak řekl, že už se nikdy nevrátím. S Risidanou jsem se pak setkal ještě
jedinkrát a to když přinesla tebe. Když odcházela, plakala. Snad
tušila, že už nikdy nikoho z nás neuvidí.“
Po tváři sklouzla slza. Lavinie ho objala. Smutně se na ni usmál a řekl:
„Tak a teď mi pověz o všem, co jsi tam dělala.“