Zlatý drak

O podivném přátelství. Dívka, kterou všichni opovrhují, a drak, který se podobá stvořením, která napadají vesnici.

I těch pár stromů na Slomonské louce už dostávalo žluto-červený kabát. Po cestě do hor běžela postava, tak malá ve srovnání s okolními štíty tyčícími se snad až k samotnému slunci a staletým lesem, který ony horské štíty lemoval jako náhrdelník krásné ženy.

Maroon ale okolní podzimní krásu nevnímala. Přes závoj slz pořádně ani neviděla na cestu. Přesto klopýtala dál. Zastavila se až v nejhlubší části lesa, která teď celá zářila zlatými listy. Dívka si sedla na velký kámen a konečně dala průchod slzám a pláči. Proč jsou na ni všichni takoví? Ona přece za nájezdy těch divných barbarů na dracích nemůže!

Už odmala byla terčem posměchu pro svůj netradiční zjev. Její kaštanová kůže, černé vlasy a tmavě hnědé, skoro černé oči, byli pěstí na oko. Ona mezi samými bledými lidmi s bledýma očima a plavými vlasy. Nevěděla, proč je taková, matka zemřela po porodu, otce neměla. Tak se jí to alespoň tvrdilo. Prý ji našli jako uřvaný uzlíček někde v těchto místech. Sice si ji vzali k sobě a vychovali ji, ale kde se něco semlelo, tak za všechno mohla ona. Stala se proto obětí mnoha křivd a bezpráví. Ale obvinit ji, že barbary do jejich vesnice zavedla, to už je moc.

„Já přece za nic nemůžu!“ zakřičela z plna hrdla. Listy a stromy přece jenom výkřik trochu ztlumily, přesto Maroon slyšela ze všech stran: „Nemůžu…nemůžu…nemůžu…“

Znovu se rozbrečela. Ve svém smutku však nepostřehla stín, který přistál kousek od ní. Přistál a měkce zašustil. Potom se potichu, aby dívku nevylekal, kradl, pokud to při jeho velikosti jde, k Maroon. Chvíli tak stál, jakoby nevěděl, co má dělat. Potom položil pracku na její rameno.

Maroon sebou trhla a otočila se a v jejích očích se bleskurychle vystřídala sklíčenost s nefalšovaným děsem. Dívala se na draka, dvakrát nebo dokonce třikrát větší než byla ona. Už chtěla zakřičet a utíkat pryč, ale v hlavě se jí ozval sametově jemný hlas:

„Počkej, nelekej se mě.“ Zmateně se dívala, odkud hlas vychází, jako sova, která se nedopatřením probudí ve dne. „Jsem přímo před tebou,“ ozval se hlas, zjevně pobavený Marooniným zmatením. A dívka si uvědomila, že na ni mluví ten drak. Přestože byla přesvědčena, že nikdo s tak krásným hlasem jí nemůže ublížit, ostražitě si draka prohlédla. Jeho zlaté šupiny zářily v paprscích odpoledního slunce. Drápy, stejně jako oči, které se na ni tak laskavě dívaly, měly barvu čerstvé krve. „Jak se jmenuješ?“ otázal se drak.

„Maroon de Vale,“ představila se. „A ty?“ Hned vzápětí si uvědomila, co vlastně řekla. Nerozzlobí se na ni teď drak? Má vůbec právo klást otázky?
Drak ale zůstal klidný.

„Jsem Auros. Máš zvláštní jméno, jako nějaká šlechtična nebo dokonce královna…“

„Já vím,“ odvětila Maroon. A potom začala vyprávět o sobě, jak ji našli a vychovali a nezapomněla taky na to, jak se k ní ti lidé chovají. Ani nezatajila svou touhu vědět, kdo vlastně je. Celých osmnáct let ji krmili řečmi, že nikdo. Teď má ale pochybnosti. Ani nevěděla, proč to vlastně všechno řekla. Snad ji k tomu donutil Aurosův pohled?

„O tvé minulosti sice nic nevím, ale mohu ti dát budoucnost. Já se teď do své vlasti vrátit nemůžu, proč, to je moc složité. Říkala jsi, že vás napadají barbaři sedící na dracích. Chtěla bys je z mého hřbetu zahnat pryč tak, aby se nevrátili?“ Maroon vyvalila oči.

„Ty jsi jen jeden. Jich je nejmíň padesát,“ namítla.

„Mám schopnosti, které oni nemají,“ odpověděl jí tajemně.

„Udělám všechno pro to, aby se už nevrátili,“ prohlásila rozhodně.

Čas ubíhal a Auros učil Maroon jak zacházet s mečem, lukem a šípy a jak vrhat oštěpy, nejdřív ze země, potom i ze svého hřbetu. Byly to snad nejlepší chvíle Maroonina života. Poprvé ji nikdo neshazoval a nesnažil se jí dokázat, že je k ničemu. Do vesnice se ten týden už nevrátila.

„Máš opravdu talent,“ pochválil ji Auros. „Teď probereme taktiku útoku, popřípadě obrany.“

„Vždyť cvičím jenom týden, nemůžu být tak dobrá,“ divila se.

„Ano, máš ještě co vylepšovat, ale i tak už jsi vysoko nad úrovní těch lidí, alespoň podle toho, jak jsi mi je popsala.“ No nevadí, pomyslela si Maroon, co mě tu ještě drží? Neexistuje nic lepšího, než plánovaná sebevražda. „Já nehodlám zabít sebe ani tebe, Maroon,“ řekl zlatý drak.

„Jak víš, co si myslím?“ zeptala se udivená dívka.

„Já k tobě promlouvám svými myšlenkami. Ty můžeš dělat totéž.“

„Aha.“ Na nic víc se nezmohla. Bylo toho na ni najednou moc. Ještě před týdnem byla odstrkovaný exot. To je teď možná taky, ale už se tak necítí. Alespoň jednomu tvorovi na ní záleží. „Tak je nějak porazíme?“ prohlásila nakonec.

„Tak se mi líbíš, Maroon, tak se mi líbíš,“ odpověděl spokojeně Auros. A začaly přípravy na bitvu.

O pár dní později…

„Jak víš, že přijedou zrovna dneska?“ vyzvídala Maroon. Na dračím hřbetě se už cítila jako doma. Auros jí dnes řekl:

„Dnes si své schopnosti můžeš poprvé vyzkoušet.“ To znamenalo: „Dnes je nájezd.“ A tak hlídkovali nad vesnicí vysoko v mracích, aby je vesničané nepostřehli. To by se vylekali a o Maroon by si ještě mysleli, že obávané nájezdníky dokonce vede. Ona je ale chce přesvědčit o opaku. Jak o tom přemýšlela, ozval se jí v hlavě Aurosův hlas: „Už jsou tady, připrav se.“
Těch pět slov najednou probudilo v Maroon strašnou nervozitu. Jak to všechno dopadne? „Neboj se,“ uklidňoval ji drak. Vypadal klidně, jakoby potyčky padesáti ku jedné patřily k jeho dennímu chlebu.

Jak uslyšeli první výkřiky vesničanů, Auros zahájil „rychlý sestup“. Stáhl křídla a jako balvan klesal k zemi. A Maroon byla na vrcholu blaha. Milovala chvíle na Aurosově hřbetě. V těch chvílích z nich byla jedna bytost.

Vnímala ještě, jak Auros roztáhl křídla, která se zaleskla v podzimním slunci. Slyšela ještě dole překvapené výkřiky vesničanů. A pak se všechno odehrávalo jako ve snu. Auros vletěl přímo do středu nepřátel. Divoce se rozhlédl kolem sebe a zařval. Jeho řev se nesl ozvěnou k lesu, hoře a zase zpátky, takže byl mnohem hlasitější než doopravdy. Maroon se oháněla mečem do všech stran. Muži na dracích zdáli se být překvapeni, proto asi v takových počtech padali bez života na zem. Draci se zdáli být ochromení Aurosovým zařváním, otáčeli se a odlétali bez zájmu o své ztracené jezdce. Za chvíli bylo po všem. Maroon se překvapeně rozhlížela. Opravdu to s Aurosem zvládli sami?

Očekávala, že je lidé budou oslavovat, že je zachránili. Ale to se mýlila. Tihle lidé už nešli změnit. Strach z draků je zaslepil, že už nepoznali, co je pro ně dobré a co naopak nebezpečné. A než se Maroon a Aurosem uvědomili, co se děje, už se k nim hrnul zástup vesničanů ozbrojených kosami a vidlemi.
„Pryč!“
„Nechceme vás tu!“
„Žádní draci!“ a podobné výkřiky se nesli podzimním vzduchem.

Auros se tedy pokojně zvedl a majestátně odletěl do lesů s Maroon na hřbetě. Poznal, kdy jeho přítomnosti není třeba, už to dokonce několikrát zažil. V lesích bude žít a objeví se kdykoli bude hrozit nějaké nebezpečí. A i ti nejzatvrzelejší se za nimi okouzleně dívali, dokud dívka tmavé pleti a zlatý drak nezmizeli ve sluneční záři, která dokonale kryje místo přistání těch dvou přátel.

Redakční úpravy provedla Janel Weil.