3. kapitola: Příbuzní

Prázdniny se krátily a přišel 20. srpen, den jeho narozenin. Ráno se probudil a šel na snídani. Všichni ještě spali, probudil se totiž už v sedm ráno, což u něj nebylo obvyklé. Šel tedy do kuchyně a udělal k snídani nějaký obložené chleby. Chtěl se právě zakousnout do prvního, když vešla do kuchyně Elena.


„Co tu děláš tak brzo?“ podivila se.

„Nemohl jsem spát a tak jsem udělal snídani.“

„Vždyť je sobota,“ divila se dál. „Běž si ještě lehnout.“

„Já už bych neusnul,“ postěžoval si.

Najednou zazvonil zvonek. Oba se lekli, protože netušili, kdo může tak brzo ráno zvonit u nich. Elena šla otevřít a Alex šel pomalu za ní.

„Ahoj Elen,“ řekl návštěvník, Alex se na něj podíval a poznal v něm jednoho z fotky.

„Ahoj Adame,“ začervenala se Elena.

„Pořád ti to sluší,“ pochválil jí. „Ahoj Alexi,“ všiml si Alexe, který šel blíž, aby si ho pořádně prohlédl.

„Dobrý den,“ pozdravil a prohlížel si ho dál.

„Můžu jít dál?“ zeptal se Adam.

„Jo, jistě,“ vzpamatovala se Elena a zavedla ho do obýváku. „Proč jsi přišel?“

„Kvůli jednomu slibu.“

„Jakému?“ zeptal se Alex.

„Kdysi jsem dal tvé matce slib,“ řekl Adam. „Že jestli se jí a Jakešovi něco stane, tak v den tvých patnáctých narozenin tě někam vezmu.“

„A kam?“

Uslyšeli někoho scházet po schodech a tak se ohlédli, kdo to je. Byl to Jirka.

„Co tu chcete?“ obrátil se na Adama.

„Adam West,“ představil se, „jsem bratr Jess, Sašovi matky.“

„A co tu chcete?“ zeptal se znovu a začínal být hodně naštvaný.

„Přišel jsem pro Sašu,“ řekl a přeměnil si Jirku, potom se obrátil na Elenu a zeptal se jí: „Tak jeho sis vzala?“

„Jo,“ řekla Elena.

„Tak to sis hodně pohoršila,“ řekl smutně.

„Přestaňte mě urážet,“ řekl Jirka, „Alex s vámi nikam nepojede.

„Myslím, že jsem dost starej na to, abych se rozhodl, jestli někam pojedu,“ řekl Alex.

„Já tě s ním nikam nepustím, vždyť ho ani neznáš,“ smlouval Jirka.

„Viděl jsem ho na fotce s rodičemi a Elena ho zná,“ stál si Alex za svým.

„Pojedeme?“ podíval se Adam na svého synovce.

„Jen si vezmu s sebou jednu věc.“

„Spíš si zabal kufr, do konce prázdnin budeš u nás,“ řekl a když se na něj Alex podíval překvapeně, tak dodal: „Je hodně věcí, co ti musím ukázat a vezmi si ten dopis, co ti přišel ze školy.“

„Jak to víte?“ podivil se Alex.

„Přišel každému v rodině, když byl v tvým věku, tak musel přijít i tobě,“ usmál se.

„Za chvíli jsem zpátky,“ řekl Alex a běžel nahoru si sbalit. Elena mu přinesla kufr a pomohla mu balit. Když chtěla kufr poloprázdný zavřít, tak se ozval: „Počkej, musím tam dát ještě něco,“ řekl a vyndal krabici z pod postele a celý obsah dal úhledně do kufru.

„Teď už je to všechno,“ řekl a sám kufr zavřel.

„Hotovo,“ řekl, když byl dole.

„Dobře.“

„Měj se tam hezky a až budeš ve škole, tak mi napiš,“ poručila mu Elena.

„Ahoj,“ řekl Jirka.

„Půjdu se rozloučit se Sárou,“ řekl Alex a šel nahoru za malou Sárou, ležela ještě v posteli, ale už byla vzhůru a měla puštěnou televizi.

„Ahoj Sáro, jdu se rozloučit,“ řekl a objal Sáru.

„Kdy pžijedeš?“ zašišlala.

„O prázdninách,“ usmál se, „ale budu ti psát.“

„Ahoj,“ řekla a zase se věnovala televizi. Alex se usmál a šel zpátky dolu.

„Tak ahoj,“ řekl Eleně a Jirkovi. Adam vzal jeho kufr a odnesl ho do auta.

„Pojedeme?“ zeptal se Adam a Alex přikývl.