11. kapitola – Výčitky svědomí a havran

Sebonai a Khol byli jako tým daleko lepšími učiteli než každý
zvlášť. Degrik se rychle učil odhadnout reakce protivníka a začínal
pomaličku dohánět Khola. A co bylo hlavní, zbavil se strachu ze
Sebonai. Nejčastějším tématem jejich hovoru byly věštby.

„A v žádném případě jste se nemohla mýlit?“
„Ne,
tím jsem si jistá. A ještě jedna věc: není lehké vycítit člověka na
dálku, ale cítím, že Velvrik zrovna o vlásek unikl smrti.“
Degrik se rozzářil.
„To znamená, že se vaše věštba naplnila? Že bude žít?“
Sebonai tiše vzdychla.
„Bohužel
vás musím zklamat, ale unikl jen jedné z cest, které vedou k brzké
smrti. Kolem něj jsou desítky dalších. Ale stále máme naději, není-liž
pravda?“
„Co je naděje? Pochybná náhražka za skutečnou jistotu!“
„Nelžete!
Co nutí muže pracovat, když ne naděje, že dostane jídlo? Co ho nutí
bojovat, když ne naděje na vítězství? Naděje není náhražkou jistoty,
ale jejím předchůdcem.“
„Jenže já jsem v situaci, kdy je špetka jistoty cennější než vůz naděje.“
„Vy to dokážete. Snad se slečna Lavinie vrátí včas a pak vám pomůže ve vašem boji. Pevně v to doufám.“
„Ona neumí bojovat, nemůže mi nijak pomoct.“
„Přiveze Jiskru. To nestačí?“
„Nemyslím
si, že Nesvětlu Jiskra zabrání podříznout mi krk. Koneckonců, když běsi
zabili moji matku, Risidana byla i s Jiskrou nedaleko a jim to bylo
jedno. Ne, v Jiskře útěchu nehledám.“
„Pak stojíte úplně sám,“ zvedla se dotčeně Sebonai a odešla.
Degrik složil hlavu do dlaní a rozplakal se.

Lavinie se probrala až když na ní Velvrik vychrstl plný kotlík vody. Mrtvoly už byly odklizené, za což byla skutečně vděčná.
„Kdo-kdo to byl?“ zeptala se roztřeseně.
„Nesvětlí, elita lidských bojovníků Nesvětla. Pořád se nemůžu srovnat s
tím, že jsme je přemohli. Neslyšel jsem o nikom kromě Coynten, kdo by
přemohl přesilu Nesvětlých.“
Vypadal, jako kdyby z toho byl stále šokovaný. A v tu chvíli Lavinii došlo, co udělala.
„Já jsem zabila člověka!“ vyhrkla a rozplakala se, „Já ho zabila!“
Velvrik jí pevně objal.
„Neměla jsi jinou možnost. Buď bys šla ty, nebo on. Netrap se,“ konejšil ji.
Šíleně se třásla a hlavou jí vířily obrazy muže, který se znovu a znovu
chytal za prsa a v bolestné křeči se sesouval na zem. Jímala ji hrůza
při pomyšlení, že mohla být na jeho místě. A také ji jímala hrůza při
pomyšlení, že ho zabila. Nebyla schopná myslet na nic jiného. Je
vražedkyně. Chladnokrevně zabila člověka. Měla pocit, že žije ve zlém
snu, ze kterého se musí každou chvíli probudit a zároveň věděla, že je
to realita.
Připadala si příliš maličká na příliš velký úkol. Poprvé si uvědomila,
že to je skutečná práce a ne jen projížďka po cizích krajích. A že na
tom záleží osud celé země, kterou měla tak ráda. Přitiskla se k
Velvrikovi ještě pevněji a ucítila, jak na ni skanuly jeho slzy. Byl na
tom úplně stejně jako ona, stejně vyděšený a zmatený, stejně mladý a
nezkušený.
A tak tam seděli, dvě děti ve velkém nepřátelském světě.

Degrik
se procházel s Nilsou v zahradě. Usadili se pod vysokým jeřábem a pes
Hoxar pobíhal kolem nich. Degrik se opřel o kmen stromu a Nilsa si
položil hlavu na jeho rameno. Od chvíle, kdy se v bráně vzali za ruce,
se daleko méně styděli jeden za druhého. Stále si nebyli úplně jistí,
jak k tomu vlastně došlo. Degrik jen věděl, že moc potřeboval dotknout
se jí a ve chvíli, kdy začal tápat po její ruce, narazil na hledající
prsty. Občas se jim to stávalo: naprosto nepochopitelně udělali v tu
samou chvíli stejnou věc, kterou by třeba ani nikdo nečekal, že udělají.
„Miluju tě,“ zašeptal.
„Já tebe taky. A bojím se o tebe,“ odpověděla.
„Prosím tě, nepřipomínej mi to. Nechci na to myslet. Ne teď.“
„A dokážeš na to nemyslet?“
„Snažím se o to. Poslyš, pokud se něco stane…“
„To neříkej!“
„Poslouchej mě! Pokud se mi něco stane, jdi s Lavinií do jejího světa. Tam budeš daleko od Nesvětla, tam ti neublíží. Půjdeš?“
„Tys
neslyšel, co říkala Risidana, když se odtamtud vrátila? Našinec tam
nevydrží. A pokud ty budeš mrtvý a moje země zničená, pro co pak budu
žít? Nikam nepůjdu.“
„Nilso, prosím, chci mít jistotu, že i když umřu, tak ty budeš v pořádku.“
„Jak
bych mohla být? Myslíš si, že jsi jediný, kdo dokáže milovat? Radši
tisíckrát umřu tady, s tebou, než jednou žít někde jinde bez tebe!“
Degrik
chtěl odpovědět, ale přerušilo ho zakrákorání. Na větvi nad nimi seděl
veliký havran. Hoxar přiběhl a začal štěkat. Havran roztáhl křídla a
uletěl.
„To nebyl obyčejný havran,“ řekla Nilsa.
„Ne, to nebyl. Mám nepříjemný pocit, že Nesvětlo naprosto přesně ví, o čem jsme mluvili.“
Přitiskla se k němu tak pevně, jak jen mohla. Nepřítomně ji objal. Zbývalo dvanáct dní nejistoty a strachu. Hlavně strachu.

Přikrčila se pod provizorním přístřeškem z nepromokavé plachty. Venku
lilo jako z konve a oni se utábořili o něco dřív, než původně
zamýšleli. Od jejího snu o Petele jí vrtala hlavou jedna věc:
„Ty Velvriku, co je to to heslo země?“
„Myslíš věř, doufej a jdi?“
„Jo, přesně to.“
„Každý kluk u nás musí to heslo znát. Věř – to znamená věř Vládci
Slunce, aby ti byl oporou ve tvém snažení a pomáhal ti ve všem, co
děláš. Doufej – nikdy neztrácej naději, neklesej na mysli, nikdy není
tak zle, aby se z toho člověk nevyhrabal. A jdi – nenech se přemoct
smutkem a neúspěchem, posouvej se stále kupředu a hlavně se nikdy
nevzdávej bez boje,“ odrecitoval Velvrik.
„Petela o něm mluvila,“ šeptla Lavinie.
„Je to celkem užitečné, když se člověk potřebuje udržet u něčeho obtížného.“
„Jo, to věřím. Snad mi Vládce Slunce odpustí tu vraždu…“
„Už na to nemysli! Nebyla to tvoje vina.“
„A čí asi? Dědy Mráze?“
„Koho?“
„To neřeš!“ odsekla a lehla si na bok zády k němu, aby neviděl, že pláče.