Z deníku prvačky 2

Cesta MHD, aneb, jak to vidí puberťačka…

Nastupuji do přeplněného autobusu.

Dveře se zavírají, autobus se pomalu začíná rozjíždět. Čas se neskutečně táhne, neboť město je plné aut, která se vracejí z práce. Navíc autobus se začíná postupně naplňovat a začíná v něm být nedýchatelně. Jak já nesnáším být odkázaná na MHD. Smířená se svým osudem hypnotizuji vteřinovou ručičku svých hodinek.

Snažím se zabavit sledováním lidí kolem sebe. Nevím proč, ale vážně teď nedokážu na nich vidět nic zajímavého.

Proč mi to jen nejde…?! Že by sen ten čas konečně trochu poposunul?

Právě totiž dojíždím tam, kam chci. Ačkoli jdu svým způsobem velmi pomalu, čas se prostě nehýbe.

Ačkoli žádné auto nejede a všichni přechází, já se stejně zastavuji u přechodu. Vlastně ani nevím proč.

Že bych měla tak vštěpené, že se chodí jen na zelenou…? Asi jo.

Po chvíli, kterou odhaduji alespoň na pět minut (ve skutečnosti to je ale pouhých 10 vteřin) se vedle mě objevuje jakási holka, která se na přechodu zastavuje. Nevypadá ale na to, že by ji vážně zajímalo, jestli je červená nebo zelená. Vlastně celým svým zevnějškem působí docela ledabyle. V puse má zapálenou cigaretu. Zápach téhle cigarety mi ale není neznámý. Ne, že bych to zkoušela sama, ale už jsem měla tu čest načichnout se jí od jednoho partnera v tanečních.

Konečně se rozsvěcí zelená. “Známě načichlá neznámá“ tam však stojí dál.

Zajímavé, co dokáže tráva.

Konečně se pomalu ale jistě dostávám do té přírodnější části své cesty. Pozoruji padající, různě barevné, listí a nasávám vůni přírody, ano právě procházím Štěpánkou. Můj cíl nekonečné cesty se konečně blíží.

Už slyším ten štěkot psů, dříve jsem tenhle babičky rajon nazývala “Štěkotova ulice,“ čemuž se mí prarodiče vždycky smáli.

Dnes už tohle místo nazývám tak jako ostatní Marokem, i když si stejně pořád stojím za tím, že pro Podchlumí by se spíše hodil můj název. Procházím dvorkem na němž mě nevítají jako všude jen psi, ale i volně pobíhající králík, ne opravdu neutekl.

Vklouznu do domu a můj pohled se zastaví na hodinách. Uběhly neuvěřitelné tři hodiny od té doby, co jsem nastoupila do autobusu.

Nasupeně se podívám na své zpožděné hodinky. Bože, ten čas ale letí!