2. kapitola: Krabice na vzpomínky

Ráno se probudil celý zničený. Omyl si obličej, usušil a šel na snídani.

„Dobrý ráno,“ pozdravil přítomné. V místnosti byla Elena a Sára.

„Tady je ten dopis,“ pošeptala mu Elena. „Pojď se mnou.“

Šel za ní do obýváku, kde mu řekla: „Musíš ho schovat, on to nemá rád.“

„A co nemá rád?“ zeptal se Alex.

„Sašo, to, co jsi včera udělal, bylo kouzlo,“ zašeptala mu.

„Kouzlo?“ podivil se.

„Ano,“ potvrdila mu, “ tvoje matka a otec byli kouzelníci a moc dobří a ty budeš taky. Ten dopis schovej, je pro tebe moc důležitý.“

„Moc díky,“ objal ji.

„Musíme se vrátit, nebo tam bude Jirka dřív a bude se divit, co jsme tu dělali.“

Šli do kuchyně, Alex se posadil ke stolu a když mu Elena dávala vajíčka na talíř, tak se ve dveřích objevil Jirka.

„Už ses uklidnil,“ zle si ho prohlížel.

„Jo.“

„Zlato, dej mi něco k jídlu, za chvíli budu muset běžet,“ promluvil na Elenu. Nandala mu vajíčka a sama se posadila a dala do jídla. Jirka se najedl a sebral svoji pracovní tašku.

„Pojď Sáro, půjdeme do školky,“ promluvila na čtyřletou Sáru. „Potom si promluvíme,“ mrkla na Alexe. Ten se sebral a šel do svého pokoje. Tam si lehl na postel a přečetl si obálku dopisu, kde bylo napsáno:

Pan Alexander Sen

Horní pokoj vlevo

Psí ulice 7

Cvalíkov

„Pane jo, oni ví, v jakým jsem pokoji,“ podivil se a otevřel dopis. Byly tam dva papíry, na tom prvním bylo:

Vážený pane Alexandre Jamesi Sene,

máme tu čest Vám oznámit, že bychom byli velice rádi, kdybyste dne 1. září začal chodit do naší školy pro nadané. Naše škola Vás tímto prosí, abyste do dvou dnů nám dal vědět, zda nastoupíte do Manfiské střední školy pro nadané studenty. Těmto lidem říkáme silou nadaní a Vy jste jedním z nich.

S pozdravem

Olivie Hesliová

zástupce školy

„No teda,“ podivil se Alex. „Tohle jsem nečekal.“

Čekal u okna snad půl hodiny, než se Elena vrátila zpátky.

„Eleno, podívej,“ strčil jí dopis do ruky.

„No ano,“ usmála se. „Čekala jsem, jestli ti přijde, ale po včerejšku jsem nepochybovala. Pojď se mnou, něco jsem ti schovala,“ řekla a zamířila na půdu. Na půdě bylo plno starého nábytku a hodně krabic, ale jinak by to byl velmi nádherný pokoj, kdyby se vymaloval a uklidil.

„Eleno, proč tady není nějaký pokoj,“ podivil se. „Vypadá to tu nádherně.“

„Nikdo tu pokoj nechtěl,“ odpověděla.

„Mě by se tu líbilo,“ řekl.

„Možná bych mohla zařídit, aby bylo do příštího léta všechno přestavený, ale musela bych si promluvit s Jirkou, což by byl problém. Promluvím si s ním, á tady je ta krabice,“ vyndala středně velkou krabici až ze spodu.

„Tady to máš,“ podala mu ji.

„Díky,“ řekl a šel do svého pokoje podívat se, co tam je.

„Jsou tam nějaké věci po tvých rodičích,“ řekla mu než odešel. Usmál se a odešel.

V pokoji se posadil na postel a rozlepil krabici. Pečlivě si jí prohlédl a našel hned na vrchu album. Otevřel ho a našel tam tři fotky. Na první byl velmi sympatický pár, který se na něj usmíval. Byli oblečeni velmi pečlivě a vypadali velmi šťastně. Na druhé našel ten samý pár a malé miminko.

To musím být já, uvědomil si. Máma byla překrásná.

Alex si dlouho prohlížel fotku, ale až po hodině otočil list a podíval se na poslední fotografii. Bylo na ní asi deset lidí velmi draze oblečených. Mezi nimi viděl i své rodiče. Bylo kolem nich pár lidí, kteří jim bylo podobných. Asi to budou příbuzní. Ale počkat, tohohle chlapa já už viděl. podíval se na jednoho chlapa, který vypadal jako jeho otec, jen asi o dvacet let starší.

Zavřel album a podíval se znova do krabice. Bylo tam plno dalších věcí, o kterých ani nevěděl, co to je. Našel tam nějaký deník. Ze zadu na něj bylo zlatě napsáno:

James Eliot Sen

To muselo být mého otce. pomyslel si. Otevřel deník a podíval se tam. Ze začátku nic neviděl, ale potom se písmenka začala objevovat a potom písmenka zmizela a objevil se obraz, jako kdyby koukal na televizi, ale tenhle byl dělaný propiskou a nebyl vybarvený. Ukazovalo se mu vše, co si jeho otec myslel, stačilo vždy jen otočit stránku a pokračovat dál.

„Sašo,“ zavolala Elena. Alex zavřel krabici a schoval ji pod postel, kde ji zakryl jinými věcmi. Sešel dolu do kuchyně, kde ho čekala Elena s obědem.