10. kapitola – Začíná nová etapa

Lavinie dotáhla sedlový řemen a pohladila Jiskru po šíji. Strach jí
svíral útroby tak, že se jí zvedal žaludek a třásla se. Podívala se na
Velvrika a ten se na ní pokusil usmát, ale vyšel z toho spíš křečovitý
škleb.

Degrik a Nilsa stáli opodál. Lavinie si pořád nemohla zvyknout,
že spolu chodí. Občas viděla nějaký pár u nich doma a jejich chození se
sestávalo hlavně z fyzického aspektu, zatímco Degrika a Nilsu neviděla
byť se jen držet za ruce. Jen málokdo mimo palác věděl, že jsou
zasnoubeni a z těch, co to nevěděli, jen pár vědělo, že se mají rádi.
Pomalu přešla k Nilse a slyšela, že Velvrik jde za ní. Objala dívku a
zašeptala:
„Byla jsi skvělá kamarádka. Doufám, že se ještě setkáme.“
Nilsa se usmála, ale v očích se jí třpytily slzy. Lavinie přešla k Degrikovi a podala mu ruku.
„Dávej na sebe pozor. A nebuď smutný, běsi se dostanou hůř na kobylku veselým.“
Degrik si jí přitáhl a pevně jí objal. Pak k němu přistoupil jeho bratr.
„Možná je to naposled, co se vidíme, tak bych ti chtěl říct: věř,
doufej a jdi. Věř Vládci Slunce, že se o tebe postará. Doufej v
nejlepší a připravuj se na nejhorší…“
„…a jdi přímou cestou, beze strachu.“ dořekl Degrik, „Vidím, žes poslouchal. To je dobře.“
„A kdybychom se už nesetkali: sbohem, bráško.“
Degrik neodpověděl, protože měl tak stažené hrdlo, že nebyl schopen
vydat hlásku. Jen zvedl ruku k pozdravu. Pak Lavinie a Velvrik nasedli
a vyjeli z brány. Když se otočila, ještě zahlédla dvě postavičky, které
se zřejmě držely za ruce. Degrik a Nilsa konečně ukázali světu, že se
nestydí za to, že patří k sobě.

Degrik
se skutečně lekl, když za ním přišla Sebonai. Kholově sestře se
vyhýbal. Bál se, že předpoví jeho smrt. Když vstoupila do jeho
pracovny, měl pocit, že jeho srdce vynechalo jeden úder.
„Co si přejete?“
„Mohu vidět podepsané podmínky souboje?“
Degrik vytáhla papír ze složky na stole a podal jí ho. Pečlivě ho prostudovala a vrátila mu ho.
„Děkuji. Stojí tam, že Nesvětlo musí mít po celou dobu souboje jednu podobu a to podobu nějakého muže.“
„Ano, to je pravda.“
„Khol mi říkal, že máte problém bránit se před neočekávanými výpady.“
„I to je pravda,“ ošil se Degrik.
„Mám pro Vás nabídku.“
„Jakou?“
„Naučím Vás co nejvíc z toho, co vím o lidské mysli a předpovídání budoucnosti.“
„A
k čemu to bude dobré? Nechci Vás nijak urazit, ale myslím, že
momentálně nemám čas učit se něco, co nebudu potřebovat k souboji.“
„Nechci Vás učit, jak odhadnout, co se stane za dvacet let, ale co ten či onen člověk udělá v příští sekundě.“
„Začínám chápat.“
„Pak už nebudou neočekávané výpady.“
„A co za to chcete?“
„Vaše vítězství. Vy ten souboj musíte vyhrát! Tolik na tom záleží!“
„Mám strach, že Vás neúmyslně zklamu.“
„A
já se obávám, že nevíte, že pro mne to znamená daleko víc. Jestli se
Nesvětlo někým zabývá víc než Vámi, tak jsem to já a Khol. Myslím, že
nás nezabije. To by bylo moc jednoduché. Ne, nejdřív se nás pokusí
dostat na svou stranu po dobrém. Pak nasadí mučení. Jestli ani to
nezabere, skončíme v nějaké kobce na doživotí.“
„To je strašné! Když si uvědomím, že u mě bude stačit jedno bodnutí a bude to za mnou…“
„Proto musíte vyhrát!“
„Nevím o ničem, co bych nenáviděl víc než Nesvětlo.“
„Mentální útoky jsou zakázané a v těch obyčejných to bude spíš na překážku. Ale co, my to dokážeme!“ pokusila se ho povzbudit.
„Snad,“ odpověděl, „snad.“

Lavinie se rozvalovala na zádech. Jeli teprve třetí den a zrovna si
dali přestávku. Velvrik šel na lov a ona zatím hlídala věci, prostě
idyla. Převalila se na bok a pozorovala Jiskru a Hvězdu, jak se
popásají. Sluníčko se jí opíralo do zad a začaly se jí klížit oči.
Netrvalo dlouho a usnula. Kráčela po měkkém zeleném trávníku a proti ní
šlo děvče. Bylo určitě mladší než ona, ale zase žádné děcko.
„Musíš spěchat,“ řekla tiše.
„Dělám, co můžu,“ ohradila se Lavinie.
„Nezapomínej, Nesvětlo o tobě ví a udělá všechno, aby tě zastavilo.
Každého malého chlapce tu učí heslo země: věř, doufej a jdi. Někdy se
na něj Velvrika zeptej. Teď se ale musíš probudit. Velvrik je v
nebezpečí, běž mu pomoct,“ vybídla ji.
„A kdo jsi ty?“
„Říkají mi Petela Strážkyně. Ale teď už běž!“
S trhnutím se vzbudila. První, co si uvědomila, byl křik. Druhé, že se
na Velvrika řítí pět mužů s tasenými meči. Vyskočila a honem nevěděla,
co udělat. Pak si všimla Velvrikova luku a toulce. První šíp letěl o
skoro pět metrů mimo. Druhý hvízdnul kolem ucha jednoho z nepřátel.
Třetí se mu zabodl do ramene. Slyšela jeho bolestivé zařvání a dalším
šípem ho dorazila. To už se ale dva nepřátelé oddělili a zamířili k ní.
Vytáhla krátkou dýku a přemýšlela, co bude dělat. Pomalu couvala, když
málem zakopla o kameny, které ohraničovaly ohniště. Oheň byl rozdělaný.
Obešla ho a vytáhla jednu doutnající větev. Nepřátelé se zastavili a
ona mohla spatřit vytetované N na jejich čelech. Pak si zřejmě
uvědomili, že proti nim stojí jen děvče a přešli až k ní. Svorně
napřáhli meče k ráně. Lavinie sebou smýkla stranou a vrazila větev
jednom z nich do břicha. Ztratil rovnováhu a spadl do ohniště.
Naneštěstí pro něj byl oblečený v soukenném oděvu chudého rolníka.
Vyschlá přírodní vlákna vzplála jako pochodeň a jeho křik jí pronikal
až do morku kostí. Druhý měl tužší kořínek. Jejich boj se sestával
hlavně z jeho výpadů a jejího uhýbání. Jednou jí meč zasvištěl těsně
kolem hlavy a zachránila jí jen bleskurychlá otočka, při které přišla o
pramen vlasů. Pak se ze strany, kde bojoval Velvrik, ozvalo bolestivé
zařvání a její nepřítel se otočil. Využila pár vteřin nepozornosti a
bodla. Jako ve zpomaleném filmu sledovala, jak se muž prohnul a rukama
sevřel dýku, trčící mu z hrudi, jak zachroptěl a svezl se k zemi, kde
sebou ještě párkrát škubnul a zemřel.
Velvrik ještě bojoval, ale sotva stačila udělat krok, usekl prudkým
obratem protivníkovi hlavu. Pak se po sobě podívali, rozhlédli se po
mrtvolách kolem sebe a Lavinie omdlela.