8. kapitola – Rozhodnutí

Degrik se stále nemohl smířit s myšlenkou, že pravděpodobně
přijde o bratra. Snažil sám sebe přesvědčit, že Sebonai lhala, nebo se
aspoň mýlila. Ale v hloubi duše věděl, že to není pravda.

Ona řekla
všechno, co o Velvrikově budoucnosti ví. Opět se cítil o něco bližší
Lavinii. To, co řekla Velvrikovi, že neumře, pokud tomu bude moct
zabránit, ukázalo, že se přiblížila chvíle, kdy převezme Jiskru Slunce.
Už se pro ní začala měnit. Sice jí znal sotva tři dny, ale dlouhodobé
změny vycítil. Snad to bylo proto, že byli spojeni skrz Slunce, nebo
proto, že nebude trvat dlouho a budou bojovat bok po boku.

Zoufale
nyní lpěl na životě. Představa, že ho možná brzy ztratí ho děsila. A
vtom ho napadla jiná myšlenka, hrozivá myšlenka. Třeba bude Velvrikova
smrt následkem jeho prohry. Pokud Nesvětlo vyhraje, pak určitě zemřou
všichni jeho blízcí. Z toho faktu ho mrazilo.

Do souboje zbývalo devatenáct dní.

Lavinie se v nových šatech necítila moc dobře. Prostě na ně nebyla
zvyklá. Maličko si povzdechla, podívala se do zrcadla a zastrčila za
ucho jeden z neposlušných pramínků vlasů. Pak se otočila na Velvrika a
řekla:
„Můžeme jít.“
Princ Měsíce byl klidnější než včera. Přesto kruhy pod očima
prozrazovaly, že v noci moc nespal. Teď byl ještě navrch nervózní,
protože měl dovést Lavinii k Sebonai a bál se dalšího setkání s
věštkyní. Prošli chodbami a stanuli před jejími dveřmi.
Sebonai je už čekala. Usmála se na Velvrika a otočila se k Lavinii.
„Včera se stala velice vzácná věc. Měla jsem vidění.“
Chvíli se odmlčela a pak pokračovala:
„Za svůj život jsem měla vidění jen třikrát. Je to daleko
neodvolatelnější než věštba. To, co jsem viděla skutečně dříve či
později nastane.“
„A co jste viděla?“
„Bílý dům. Zářil ve slunečních paprscích. A z něj vyjížděly dvě
postavy. Byly hodně daleko, ale přesto jsem je poznala. Jeden jezdec
byl Velvrik. Druhá postava byla Risidana.“
„To není možné. Máma je mrtvá.“ zamračila se Lavinie.
„Třeba mohou mrtví znovu vstát,“ zapřemýšlel Velvrik, „víš, že třeba umřu a pak se vrátím i s Risidanou.“
„To je hloupost. Mrtví jsou prostě mrtví, nevrací se na svět.“
„Tak to nebyla Risidana, ale někdo, kdo jí je hodně podobný.“
„Nesmysl,“ ozvala se Sebonai, „nikdo, kdo jí znal by tohle neřekl. Risidaně nebyl nikdo podobný.“
„A máš jiné řešení?“
„Ne. Uvidíme, myslím, že až se vidění naplní, pochopíme,“ odpověděla věštkyně.
„To považuji za samozřejmost,“ odvětila Lavinie.

Degrik
se s Lavinií a Velvrikem setkal až další den, protože musel něco
neodkladně vyřídit. Vyslechl si jejich příběh a zamyslel se.

„Třeba
Risidana není mrtvá. Je možné, že je někde ukrytá a Velvrik jí bude mít
za úkol přivézt. Pak by mohla Lavinii předat Jiskru Slunce a všechno by
do sebe zapadlo.“

Než stačil kdokoliv zareagovat,
místnost naplnilo zvláštní měkké světlo. Srdce se jim zachvěla v
hrudích a oni věděli, že se jim dostalo pocty společnosti Vládce Slunce.

„Ne,
můj milý princi, Risidana je mrtvá a nikdy se na tento svět nevrátí.
Nepřemýšlejte příliš nad tím viděním, pochopíte až přijde čas. A ty,
Lavinie, s tebou se chci setkat. Následuj Esigne, běž za ní a nezdržuj
se. Vyraž hned zítra. Sedm dní na východ a tam uvidíš, co dál.“

Degrik se na dívku podíval. Stála se sklopenou hlavou a zdálo se, že pláče.

„Buď
statečná, dítě. Čeká tě nelehký boj, ale nebudeš sama. Ne, neptej se mě
teď. V bílém domě si pořádně popovídáme.Přijď brzy, čím dřív tím líp.“

A
byl pryč. Jakoby vzduchu najednou něco chybělo. Lavinie se schoulila,
ale nikdo jí nepřišel utěšit. Oba chlapci věděli, že potřebuje být
sama, a tak se vytratili, jako myšky a nechali ji s jejími slzami.

Byla pevně rozhodnutá, musí jít do toho domu. Ale nepůjde sama. Vybere
si společníka, nelepšího přítele a někoho, koho jí za průvodce určil
sám Vládce Slunce. Velvrik půjde s ní, snad aspoň přijde na jiné
myšlenky.
V posledních dnech hodně přemýšlela. Sesypalo se na ní tolik faktů o
její matce a o tom, co jí čeká, že jí z toho šla hlava kolem. A také
její srdce nevědělo, kam dřív skočit. Zamilovala se hlavně do celé té
země, do vzduchu, který dýchala, do země, po které chodila. Milovala
stinné lesy i slunné louky, milovala i déšť a potoky, milovala Sluneční
a Měsíční řeku, milovala palác, ve kterém se narodila (jak podivný
pocit!), milovala svou druhou vlast. Doufala, že se nikdy nevrátí domů.
I když…táta by jí chyběl. Stýskalo by se jí i po Tonym, Kailovi a
Deanovi. Zase na druhou stranu na Deana tu skoro zapomněla. Její
přátelství s Velvrikem skoro až hraničilo s láskou a nejednou měla
pocit, že tu hranici překročila. Ale jak to pozná? Jak zjistit, co je
přátelství a co je láska?

Zase
bude sám. Lavinie odejde a on bude bez pomoci jako dřív. Kdyby Nilsa
znala jeho myšlenky, dozajista by žárlila. Ale on k Lavinii nic
necítil. Jen…mít ji po boku mu dodávalo jistoty. Věděl, že někdo s
ním půjde do posledního boje. A také věděl, že pokud by prohrál,
Lavinie může vzít Velvrika a Nilsu do jejího světa, pryč, daleko od
Nesvětla. Ona je může zachránit. Khol mu sice říkal, že se den ode dne
zlepšuje, ale přesto se mu ještě nikdy nepodařilo zkušeného válečníka
byť jenom na chviličku vyvést z míry. Co ho čeká? Naučil se skrývat své
pocity, hlavně před Nilsou a Velvrikem, ale přesto jeho strach rostl s
každou hodinou, o kterou se souboj přiblížil. S Nesvětlem se zatím
setkal dvakrát, a druhé setkání bylo skutečně děsivé. Jenže podvědomě
cítil, že ještě nevytáhlo všechny zbraně. Byla to ukázka, demonstrace
temných sil a zastrašovací akt. Skutečná síla je daleko hlubší, větší,
hrozivější. Cítil se maličký a ztracený. A bál se. Hrozně se bál.

Redakční úpravy provedla: Eillen McFir