7. kapitola – Setkání

„Za touhle zatáčkou už je Sluneční palác.“ řekl Velvrik.
Lavinie, která jela o tři kroky napřed, se otočila a zachvěla se hrůzou.
„Utíkej!“ zařvala.

Velvrik se také otočil. Tryskem se k nim blížilo několik jezdců s
tasenými meči. Pobídli koně do trysku a začal závod o život. Jiskra i
Hvězda běžely čumák na čumáku, ale únava z dlouhé cesty vykonala svoje
dílo. Slyšeli za sebou údery kopyt, když vtom projeli zatáčkou.
Otevřela se před nimi planina s malým vrškem, na kterém stál zářivý
zámek. Jenže jejich pronásledovatelé byli rychlí, příliš rychlí. Bylo
jasné, že k bráně nedojedou včas.
Pak uslyšela zvuk, který jí připadal podivně známý. Drnčení tětiv.
Instinktivně se shýbla, když jim nad hlavou přeletěla salva a výkřiky
zezadu oznámily, že aspoň některé střely našly svůj cíl. Posledních pár
metrů doslova prolétli. Zastavili na vnějším nádvoří, kde také
seskočili.
„Fawy, vezměte nám prosím ty koně a postarejte se o ně.“ řekl Velvrik
jednomu z přihlížejících. Pak prošli na hlavní nádvoří a ocitli se
přímo proti velikému schodišti. Po něm trochu ztuhle sbíhal zlatovlasý
mladík.
Doběhl až k nim a pevně objal Velvrika.
„Že sis ale dal na čas, brácho.“ řekl, když ho konečně pustil. Brácho! Takže tohle byl Degrik, princ Slunce.
„Dělal jsem co jsem mohl!“ zasmál se Velvrik. Pak pohybem ruky přivolal Lavinii.
„Tohle je Dědička Jiskry.“
Degrik předvedl prvotřídní úklonu a Lavinie ji poměrně neohrabaně opětovala.
„Pojďte, sloužící vám ukáží vaše pokoje. Určitě se chcete umýt a najíst.“ usmál se na ně.

Seděl
a přemýšlel o Lavinii. Když jí poprvé uviděl, skoro se jí lekl. Jako
kdyby z oka vypadla Risidanině portrétu v galerii. Ale je taková
neohrabaná, neotesaná, zřejmě se jí nikdy nedostalo dvorského
vychování. Přesto mu byla sympatická, protože i když o tom možná ještě
neví, ponese podobné břemen jako on. Břemeno osudu celé země. Díky tomu
se s ní cítil tak nějak spojený. Velvrik byl jeho brácha, vyrůstali
spolu a byli nejlepší kamarádi. Nilsu zase miloval víc než cokoliv na
světě. Ale ani jeden z nich nechápal a nemohl chápat tíhu jeho
zodpovědnosti. Mohli ho podpořit, mohli ho milovat, ale nedokázali
porozumět určitým věcem. Lavinie jim sice ještě taky nerozumí, ale
nebude to trvat dlouho a setká se s odpovědností za druhé. A pak se
stane nejlepší spolubojovnicí, jakou si jen může přát.

Lavinie se s Nilsou spřátelila téměř okamžitě. Vyprávěla jí o farmě,
Kailovi, Tonym a hlavně o tátovi. Nilsa jí na oplátku povídala o Zemi
naděje a touhy a o sobě a Degrikovi.
„Pocházím z poměrně staré šlechtické rodiny, ne sice nejvýznamnější,
ale zase žádné nuly. My dvě máme jednu společnou věc: já taky nikdy
nepoznala maminku. Umřela při porodu mého mladšího bratra. Tehdy mi byl
rok. Hodně jsme cestovali po celé zemi, ale byly to hezké roky. No a
před třemi lety jsme se dostali na nějaký ples sem do paláce. A pak
jsme dostali další pozvání a další, až bylo jasné, že se do mě jeden z
princů zamiloval. Dlouho jsem si myslela, že je to Velvrik a tak jsem
se posouvala spíš k Degrikovi. Utíkala jsem k němu tak dlouho, dokud
jsem se do něj nezamilovala. Teprve potom mi řekl, že to byl on, kdo mě
celou dobu zval a že se Velvrik choval tak nápadně byla vlastně válečná
lest.“ zasmála se Nilsa.
Lavinie odpověděla nepřítomným úsměvem. Vzpomněla si totiž na Deana a na Soutěsku hrůzy. A to jí na náladě opravdu nepřidalo.

„Pojď, představím tě Kholovi!“ vedl Degrik bratra jednou z palácových chodeb.
„Kholovi? To jako Kholovi ze Severu?“ žasl Velvrik.
„Jo, je to můj učitel.“
Mladší z bratrů vyvalil oči.
Vtom přispěchal Degrikův komorník.
„Pane, pan Khol pro vás posílá.“
Už
byli v Slunečním paláci dva dny a stále nevěděli, co má Lavinie udělat.
Degrik tajně doufal, že mu s tím Khol pomůže. Jenže válečník nebyl v
pokoji sám.
Jeho společnice byla vysoká žena s propadlými
tvářemi. Hnědé vlasy, místy propletené stříbrem, spadaly naprosto volně
až do půli zad. Byla oblečena v černém.
„Vítám vás, princové.“ řekl Khol.
„Tohle je můj bratr Velvrik, Velvriku, tohle je Khol ze Severu.“
Kývli si na pozdrav a válečník se zase ujal slova.
„Já
jsem vám přišel představit svou sestru. Toto je Sebonai, někteří jí
říkají Sebonai ze Severu, jiní zase Sebonai Vědma, ale jen málokdo jí
zná.“
Princové se po sobě podívali a pokrčili rameny. Ani jeden o ní nikdy předtím neslyšel.
„Je
to jediná žena přijatá mezi Coynten, byť jenom jako čestná členka. Má
dar porozumět lidským osudům natolik, že může předpovědět, co hrozí.“
„Ale
ne co přijde. Svůj osud si každý volí sám. Neovlivníme okolnosti, ani
lidi kolem nás, ale máme svobodu rozhodnutí. Mohu říct, že někomu hrozí
smrt, ale ta stojí jen na některých cestách a záleží na něm, jestli
jimi půjde. Bohužel, nejde to vždycky. Někdy cítím, co čeká na člověka
se kterým právě mluvím a někdy na to zase nemůžu vůbec přijít.
Ale…počkejte…Velvriku!“
Otočila se k němu, oči doširoka rozevřené a planoucí.
„Velvriku!“ zavolala znovu. Hlas měla úplně jiný, zněl trochu jako hodně vzdálená hudba. Pak vstala ze židle.
„Velvriku!“
zavolala potřetí, „tobě hrozí smrt. Stojí před tebou jako upír,
čekající na tvou krev. Stojí a je jen jediná cesta, jak se jí vyhnout.
Čel jí jako muž a pamatuj: volba je vždycky tvá.“
Škubla
sebou, jako kdyby se probudila z nějakého snu. Prudce oddychovala a
dívala se na Velvrika. Ten byl bledý, hrozně bledý. Bledý jako smrt.

„Cože? A vy jí věříte?“ vykřikla Lavinie.
Velvrik seděl zhrouceně v jejím pokoji, Degrik ho držel kolem ramen a Nilsa si v koutě kousala pěsti.
„Tys tam nebyla. To byla pravda, ošklivá, syrová pravda.“
„V mém světě,“ položila důraz na slovo mém, „nikdo nevěří na předpovídání budoucnosti.“
„V tvém světě,“ položil Degrik důraz na slovo tvém, „to taky možná
nefunguje. Ale budeš se muset smířit s tím, že tady platí trochu jiné
zákony.“
„Já tomu od-mí-tám uvěřit!“
„To je potom tvůj problém, ale máme ti od Sebonai vzkázat, že máš za ní přijít už zítra.“
„Ráda. Moc ráda se s ní seznámím.“
Najednou se potichu ozvala Nilsa:
„Jestli jsem dobře poslouchala, pak je jedna cesta, na které smrt
nečíhá, nebo ne? Když bude Velvrik opatrný, tak se mu nemusí vůbec nic
stát.“
„To je pravda. Hlavu vzhůru, ještě není nic ztraceno.“
Velvrik zvedl hlavu. Rozhlédl se kolem sebe pohledem štvaného zvířete.
„Já umřu.“ řekl tiše a pak se zase schoulil do svého těsného klubíčka.
„Jestli tomu budu moct zabránit, pak neumřeš.“ řekla Lavinie důrazně.
Podívala se na Degrika. V jeho očích se zračila jakási nevyslovitelná
vděčnost a ona si uvědomila, že to, co teď řekla, nebyla jen nějaká
planá útěcha. Byl to slib.