5. kapitola – O krvi a jiných věcech

„Ty, Velvriku, co je to ta Jiskra Slunce?“
Jeli už několik hodin, ale zatím od té chvíle, co léčitelka dokončila portrét její matky, nepadlo ani slovo.


„Je to dlouhý příběh…“
„Času dost.“
„Tak dobře. Před mnoha a mnoha lety začalo Nesvětlo sílit. Lidé zapomínali na Vládce Slunce i na jeho Otce a Nesvětlo a jeho služebníci vládli zemí. A v těch zlých a temných dobách žila dívka jménem Esigne. Nebyla ani urozená, ani výjimečná, takových jsou tisíce. Až na to, že byla vyvolena k záchraně země. Vládce Slunce jí přikázal, aby putovala sedm dní na východ od Slunečního paláce, tam že najde bílý dům. Poslechla ho a vstoupila do toho domu. V poslední místnosti našla Jiskru Slunce. Nepovím ti, co to je, protože to nikdo kromě těch, co ji dostali, neví. Jiskra Esigne každopádně velice změnila. Dala jí novou, velkou sílu, se kterou nakonec porazila Nesvětlo a vrátila zemi mír. Pak se stáhla do ústraní, provdala se a když její nejstarší dcera dosáhla šestnácti let, Jiskru jí předala. A tak to šlo od těch dnů napořád. Jiskra přecházela z matky na dceru a jen jedenkrát se stalo, že ji zdědil chlapec. Až…“
„…přišla máma.“ dokončila za něj větu.
„Jo. Ty jsi zmizela když ti byl rok a nikdo nevěděl kam. No, a před pěti lety Risidana zemřela. Co se stalo s Jiskrou, nikdo neví, ale obecně se předpokládá, že se vrátila do toho domu, odkud ji Esigne vzala. Nejspíš nás tam pro ní pošlou, jen co se dostaneme k Degrikovi.“
„A co tehdy dělal královský rod?“
Velvrik vzdychl.
„Nemysli si, že mě to nějak těší, ale pravdou je, že nedělal nic. Prostě jen sledoval, jak se zlo šíří zemí.“
Zase jeli mlčky. Lavinie nevěděla, co říct, a její společník nechtěl nic říkat. Snad neměl rád kapitolu historie, která ukazovala jeho rod ve špatném světle. Nebo naopak záviděl lesku jejích předků.



„Khole, co je pravdy na tom, že Coynten umí používat magii?“

„To jsou lži. Takovou moc nemáme, ale dokážeme bojovat i jinými zbraněmi, než jenom mečem a lukem.“

„A můžu se to naučit?“

„Já nevím…Je to těžké…Nemáme moc času…“

„Prosím vás!“

„Víš co? Tykej mi!“

„Děkuji, ale co s těmi lekcemi?“

„No, myslím, že nějaké základy bych ti mohl říct.“

„Teď?“

„Nejdřív dokončíme naše cvičení.“

Ačkoliv se Degrik poctivě snažil, nedokázal se soustředit. Nakonec Khol prohlásil, že to stejně nemá cenu, a že přistoupí ke slíbené lekci.

„Hlavně musíš pochopit, že abys něco dokázal, musíš mít velkou důvěru ve Vládce Slunce.“

„No, myslím, že to bych měl.“

„A potom musíš zahodit všechny ohledy a pokusit se nepřítele utopit v jeho vlastním strachu.“

„Jak to myslíš?“

„Slyšel jsi někdy o Soutěsce hrůzy?“

„Něco málo.“

„Je to jediná cesta k branám do jiného světa. Vede tudy cesta, díky které běsi, kteří tam žijí, nemají moc nad tělem člověka, který na ní stojí. Ale mohou vycítit jeho nejhlubší obavy a přání a podle nich se zařídí tak, aby měli co největší pravděpodobnost dostat ho ze stezky. Takovým způsobem funguje boj na mentální rovině. Samozřejmě panují velice přísná pravidla pro jeho používání. Například ho nikdo nepoužívá proti lidem.“

„A proti komu tedy?“ přerušil ho Degrik.

„Proti běsům a služebníkům Nesvětla.“

„Ale to jsou hrozně silní protivníci!“

„To jsou. Ale dají se porazit. Ovšem pro netrénované je lepší naučit se držet si je pěkně od těla.“

„Naučíš mě to?“

„Možná někdy.“

„Mohl bys třeba zjistit, na co teď myslím?“

„Teoreticky ano, ale nikdy to neudělám.“

„Proč ne?“

„Pochop, i kdybys člověku zabodával do těla rozžhavené nože, nezpůsobil bys mu takové utrpení, jako když ho budeš věznit v jeho vlastním strachu. Když vydržíš dost dlouho, začnou se mu jeho představy zdát reálné. Bude si myslet, že se to skutečně děje. Nakonec z toho zešílí. Sice málokdo má dost síly na to dohnat někoho k šílenství, ale najdou se takoví. Ale žádný muž, ani žena ani dítě, byť sebehorší, si nezaslouží něco takového. Pravda, jsou i lidé, kteří pravidla porušují, ale ani proti takovým nesmíš zavést protiútok, jen se bránit.“

„Jak se můžu bránit?“

„Musíš se upnout na osobu, kterou miluješ. Také hodně pomáhá představit si ji ve společnosti Vládce Slunce a myslet jen na tu představu.“

„A dá se jim nějak zabránit, aby mě vůbec začali děsit?“

„Ale jistě! Nejlepší způsob je, jakmile pocítíš první známky strachu, začít si zpívat.“

Degrik vytřeštil oči:

„Ty si děláš srandu!“

Khol se zasmál, ale jeho veselí platilo mladíkově překvapenému obličeji.

„Vážně, nedělám. Nejvhodnější jsou písně o Slunci.“

Degrik zvedl obočí, zjevně nepříliš přesvědčený, ale přesto položil poslední otázku:

„A za třetí: jak můžu útočit?“

„Povím ti to, ale nesmíš to zneužívat. Poškodilo by to i tebe. Musíš skutečně chtít svého protivníka zničit, nesmí tě zajímat, že trpí, musíš se ztotožnit se svou nenávistí a pak se ponořit do mysli svého nepřítele. Nejdřív narazíš na vrstvu nenávisti, a v tu chvíli jsi nejzranitelnější. Tehdy není těžké tě zahnat. Ale musíš jít ještě dál, hlouběji. A tam, pod nenávistí a pod hněvem najdeš strach a hrůzu. Tu musíš chytit a vyvléct na povrch vědomí. Cestou neuvidíš žádnou lásku, cit, nic kladného, ale pokud se snažíš zničit člověka, je to jen proto, že pokud ses nechal správně naplnit nenávistí, nejsi schopen něco takového vidět. Právě z toho důvodu se nedoporučuje vyhledávat tento způsob boje, protože po nějaké době začneš ztrácet schopnost milovat. Nakonec ztratíš všechny city kromě nenávisti. Běsům je to jedno, ti lásku neznají a proto jsou tak nebezpeční.“

„Takže nemůžeš ublížit nikomu koho miluješ?“

„Zpočátku ne. Ale když získáš trochu cviku, nepotřebuješ tolik nenávisti, abys mohl zranit. Pokud bude tvůj zájem o toto odvětví setrvávat, můžeme cvičit. Ale troufnu si říct, že tě mám rád, a proto tě nikdy nebudu schopen přivézt ani do stádia, kdy si myslíš, že jsou tvé představy skutečné. Proto se nikdy nesnaž bojovat s běsy, nic tě na to nedokáže připravit. Kdyby byl čas, vzal bych tě ke Starci. Ten ztratil všechny city už dávno a je jediný, kdo dokáže zaútočit a dovést i lidi, kteří jsou s ním na stejné lodi, k šílenství. Kdysi bojoval s Nesvětlem a nechybělo mnoho a vyhrál by.“

„A ty Khole? Vyzval jsi na souboj nějakou mocnost Nesvětla?“

„Ano, ale o je už dávno.“ odsekl nečekaně chladně a pak bez varování změnil téma:

„Ještě jsi mi neukázal, jak umíš střílet z luku.“

Zmínka o téhle zbrani přivolala maratón vzpomínek na Velvrika. Kdepak asi teď je? A co asi dělá?