3. kapitola – Sítě se stahují

Zase si užíval jednu z těch vzácných chvilek štěstí s Nilsou. A byli netaktně vyrušeni.

Lavinie a Velvrik stanuli před vstupem do úzké soutěsky, když se na ni otočil.
„Teď mě dobře poslouchej. Tady v tom kaňonu žijí služebníci Nesvětla – běsi. Snaží se tě svést z cesty, v normálním životě obrazně, ale tady je to až moc konkrétní. Musíš tudy projít sama, nemůžeme jít dohromady, ale pamatuj, ať se děje, co se děje, nesmíš opustit stezku! Důvěřuj Vládci Slunce a za nic na světě nelez do skal!“

„Co se mi může stát?“

„Můžou tě zabít.“

Nasucho polkla a s roztřesenými koleny vykročila. Žaludek se jí samovolně stáhnul a udělalo se jí špatně. Přesto šla, protože doufala, že to bude mít rychle za sebou. Po pár krocích nastala úplná tma, jenom pěšina před ní matně svítila. A pak se podívala vlevo a srdce se jí málem zastavilo. Nějaké obludy tam pár kroků od ní bily jejího otce! Málem se mu vrhla na pomoc, ale najednou si vzpomněla na Velvrikova slova: ať se děje, co se děje, nesmíš opustit stezku. Bylo jí najednou jasné, že to není táta ale nějaký běs, který se za něj vydává a, silně otřesená, šla dál. Narazila na moře ohně. Jediné, co přes něj vedlo, byla uzoučká lávka, na kterou vstupovala cesta, ale o kousek dál se třpytil pěkný pevný násep, po kterém by se dalo bezpečně přejít. Jenže aby se na něj dostala, musela by sejít z cesty. Po chvíli uvažování položila opatrně nohu na lávku. Ta se nebezpečně zakývala. Lavinie zaváhala, ale pak si na lávku stoupla oběma nohama, a v tu chvíli se celé moře ohně rozplynulo jako sen a před ní se vinula matně svítící cesta. Dál skoro běžela. Nepřála si nic víc, než být z tohohle údolí pryč, zmizet, už nezažít nic. A pak dorazila na rozcestí. Na jedné z cest stál…Dean! Kluk z farmy v údolí, velice pohledný a milý, do kterého byla zamilovaná.

„Deane! Co ty tu děláš?“

„Poslali mě sem nedávno, abych ti pomohl. Tahle cesta,“ ukázal na stezku, která šla ve stejném směru, kterého se zatím držela, „vede do ještě horších pokušení a hrůzyplnějších zážitků. Pokud ale odbočíš a vezmeš to touhle zkratkou přes skály, budeš venku natotata. A já…já zůstanu s tebou. Už navždycky, miláčku.“

Něco jí tu nehrálo, ale co? Nakonec ale zvítězila touha dostat se odtamtud. Jenže nějakým nevysvětlitelným způsobem na rovné cestě zakopla a kotníkem jí vystřelila náhlá bolest.

„Asi jsem si podvrkla nohu. Pomůžeš mi prosím vstát?“ zakňourala směrem k Deanovi. Natáhl k ní ruce, ale ve chvíli, kdy se ocitly nad stezkou, jako by se obalily slizem a zestárly o sto let. Takové ruce se po nás natahují v těch nejhorších nočních můrách, kdy křičíme ze spaní, probouzíme se zalití potem a ještě dlouho se třeseme ve tmě a bojíme se usnout, aby se ten sen nevrátil. Zaječela a odtáhla se až k druhému okraji stezky. Slzy čiré hrůzy si razily cestu z jejích očí a stékaly po tvářích.

„Běž pryč!“ zaprosila zoufale, a kupodivu ji poslechl. Zmizel jako mávnutím kouzelného proutku. Vyskočila na nohy a rozeběhla se pryč, bolest nebolest. Nedívala se ani vpravo, ani vlevo, letěla kupředu, očekávajíc další hrůzy, když se najednou ocitla na skalní plošině ozářené slunečním světlem. Jindy by jí to připadlo jako dost nehostinné místo, ale teď ho považovala za nekrásnější kousek všech světů. Schoulila se a rozplakala naplno. Když o půl hodiny později přispěchal Velvrik, bledý a rozklepaný, padli si do náruče a dlouho tam jen seděli a slzy jim tekly proudem.