2. kapitola – Brána do Země naděje a touhy

Velvrik přímo zářil, když mu řekla, že jde s ním.

„Myslím, že ti po cestě budu muset vysvětlit pár věcí, ale to teď není důležité.

Umíš střílet z luku nebo šermovat?“

„No…tady se zrovna moc mečů nevyskytuje.“

„Jasně, to se všechno naučíš, neboj. Chytej!“ hodil po ní balík v olivově zelené látce.

„Co to je?“

„Přece tvoje oblečení! To si myslíš, že půjdeš v tomhle?“

Odnesla ho do Kailovy malinkaté ložnice a rozvázala provázek. Když se konečně podívala do špinavého zrcadla v koutě, málem sama sebe nepoznala. Látka tuniky a kalhot byla podobná jako ta, ve které byl oblečen Velvrik, ale barvu měla hnědou a házela zlatavé odlesky. Vysoké boty, vyrobené z měkké kůže se jí líbily o trochu míň a když se k tomu přidal plášť z něčeho, co odhadla na samet a jakýsi neforemný šedý vak, připadala si jako prvotřídní maškara.

„Jsou mi trochu velké.“ poznamenala rozpačitě, když vyšla do světla zapadajícího slunce

„Patří mému bratrovi, jenže ten z nich už dávno vyrostl. No, vlastně ne tak dávno…“ zasmál se mladík. Pak jí sbalili vak a dohodli se, že s cestou počkají do druhého dne.

„Nemělo by cenu se někam vydávat teď hned, jsme oba utahaní a za chvíli se bude stmívat.“ prohlásil Velvrik a u toho taky zůstali.

„Pane?“ zašeptal opatrně Degrikův komorník.

„Ano?“

„Máte tady návštěvu, pane.“

„Nemám náladu. Řekni jim, ať jdou pryč.“

„Je to slečna Nilsa.“

Vyskočil z pohovky tak rychle, že komorník ucouvl.

„Já jí zabiju!“ zařval, ale vzápětí si vnutil klid. „Uveď ji…na terasu. Je krásný den, tak proč nebýt venku?“ usmál se na vyplašeného sluhu. Odspěchal napřed na místo, kam za chviličku přivedli i štíhlou osmnáctiletou dívku.

„Nemáš náhodou být stovky mil odtud v bezpečí?“ zeptal se jí.

„Buď od té dobroty a nesnaž se mi zase něco nařizovat. Jako kdyby ještě někde bezpečí bylo.“ začala nevzrušeně trhat květinám suché lístky. Když zachytila jeho nevěřícný pohled, pokračovala.

„Tak se nad tím zamysli! Když vyhraješ, bude to v pořádku a nic se mi tady nestane. A jestli prohraješ…“ hlas se jí maličko zachvěl, „pak už bude jedno, jestli mě zabijou tady, nebo o sto mil dál.“

„Už ví otec, že ses vrátila?“

„Vrátila? Já jsem ani neodjela! Ví to, jistě, že to ví a dokonce se mnou souhlasí!“

„Podívej,…“

„Zůstala jsem kvůli tobě! A ty to víš! A taky víš, co chci!“ začala zvyšovat hlas.

Přistoupil k ní a lehce ji objal.

„Vždyť já chci to samé. Ale prostě to nejde, teď ještě ne. Čeká mě hodně ošklivá zkouška, možná, že i když vyhraju, že nepřežiju. V takovéhle situaci by bylo sobecké k sobě připoutat nějakou dívku. Rozuměj, nechci po sobě nechat vdovu a tím míň sirotka. Jsem rád, žes neodjela.“ usmál se na ni.

„Promiň, nechtěla jsem takhle vystartovat. Jenom…je toho na mě moc. Nemůžu snést pomyšlení, že za měsíc už tu možná nebudeš vůbec.“

„Zbývá třicet dva dní. Pak budeme vědět…“

Přitiskl si ji k sobě ještě pevněji a společně zvedli oči ke slunci.

„Jak je to ještě daleko?“ houkla Lavinie na chlapce pár metrů před ní.

„Už jenom kousek! Támhle nahoře.“ ukázal na kopec tyčící se před nimi.

Povzdychla si a přidala do kroku. Pot se z ní jen lil a upřímně doufala, že v Zemi naděje a touhy bude trochu chladněji. Když konečně vyfuněla na vrchol, zjistila, že tam není nic, co by aspoň vzdáleně připomínalo dveře. Velvrik zatím zápasil s několika velkými kameny.

„Co kdybys tam nečuměla kde co lítá a šla mi pomoct?“ křikl na ni. Beze slov se dala do práce a za chvíli uviděli něco, co vypadalo jako měděný poklop. Chlapec se na ni otočil.

„Podívej, tenhle vchod ústí těsně nad hladinou podzemní řeky. Umíš plavat, doufám?“

„Jasně!“ ohradila se.

„Možná by bylo nelepší, abychom se k sobě přivázali.“ navrhl a vytáhl lano. Uvázal si ho kolem pasu a druhý konec podal Lavinii. Honem zašmodrchala smyčku a podívala se na svého společníka.

„Poplavu první a povedu tě. Chvíli to vezmeme rovně a pak přímo nahoru. Neboj, není to daleko.“ usmál se povzbudivě.

„Já se nebojím!“ odtušila vzpurně. Ušklíbl se a otevřel poklop. Sklouzl dolů a zůstal po ramena v tmavé vodě. Dívka následovala jeho příkladu a nechala se obejmout chladivou řekou. Zavřel za nimi poklop a padla tma. Chytil ji za ruku a táhl někam pryč. Za chvíli se oba potopili a začali plavat. Neudělala ani šest temp, když ucítila, jak provaz táhne vzhůru. Zrovna ve chvíli kdy si začala říkat, jak dlouho ještě vydrží s dechem, tah zesílil a vzápětí vystřelila nad hladinu. Velvrik prostě doplaval a rozhodl se ji vytáhnout nahoru. Seděli v nějaké tmavé jeskyni. Ze stropu i z podlahy trčely krápníky a vchodem dovnitř dopadalo sluneční světlo.

Zastavil se v galerii před obrazem mladé ženy. Byla vlastně docela hezká. Hlavně zvláštní, ano ten obličej byl…zvláštní. Světlounce žluté, dlouhé, husté vlasy, narůžovělá pokožka, neobvyklé zelené oči…jakoby to už někde viděl, ale ne úplně stejné. Kdo to asi je? Pohled mu sklouzl na popisku a strnul. Risidana?! Tohle má být Risidana?

Pamatoval si ji, ale ne takovou. Ne takhle nevýraznou, nezajímavou. Pro něj, pro všechny, byla zářivou osobností, krásnou, kromobyčejnou, milovanou. Už jenom ty vlasy a oči, to nebyla ona! To nebyla Zlatá paní, jak jí říkali právě pro kvůli její lesklé syté hřívě! Kdy to malovali? Bylo jí šestnáct. O deset let později se vrátila s tím dítětem a on si ji pamatoval o dalších deset let starší. Je možné, že by se za tu dobu takhle změnila? Nebo jen malíř nedokázal zachytit její osobnost? Ale houby, copak může jen osobnost zkreslit vzhled? Ne, to je skutečně Risidana, tak jak vypadala v šestnácti. Co se s ní stalo, co jí takhle změnilo? Že by to byla Jiskra Slunce…?

Kaňon, do kterého vylezli nebyl zrovna přívětivý, ale mírně zalesněná, zvlněná krajina v dálce za ním se Lavinii zalíbila okamžitě. Velvrik se rozesmál a řekl:
„Představuju ti Zemi naději a touhy.“

„Je nádherná!“ vydechla dívka.

„To je první dojem, ten samý jsem měl z tvých hor. Pojď se napít.“

„Já mám vody dost.“

„Tohle je něco jiného, pojď honem.“ odtáhl ji se smíchem k malému pramínku, vyvěrajícímu ze skály. Sotva polkla první doušek, zatočila se jí hlava. Měla pocit, že pije tekutou sílu, nebo něco podobného. Zdálo se jí, že našla odvahu, že je daleko silnější, že je úplně jiná. Podívala se a svého společníka a uviděla někoho zcela změněného. Vypadal jako člověk, kterému najednou vstříkli do žil život. Oči se mu rozzářily, i pohyby nabyly jiný ráz, pohyboval se elegantněji, ale zároveň energičtěji. A v tu chvíli pochopila, proč matka nevydržela v jejím světě. Ten, kdo od narození pije tuhle vodu nemůže dost dobře žít někde, kde ji nedostane. Pokud se někdy bude muset vrátit domů, jakože se jí tam ani za mák nechtělo, vždycky jí bude provázet vzpomínka na pramen naděje a touhy.

„Za jak dlouho se dostaneme k Degrikovi?“ zeptala se nakonec.

„Aspoň deset dní, když půjdeme rychle. Snad to nebude moc pozdě.“

„A co ta temnota?“

„Jaká temnota? Ty myslíš Nesvětlo?“

„Není to jedno?“

„Ne, to tedy není! Temnota je pouhá nepřítomnost světla, ale Nesvětlo je jeho opakem. Nic zlého nežije ve Světle, stejně jako nic dobrého nežije v Nesvětle, ale v temnotě se může zlo a dobro setkat – a utkat. Proto mají všichni podvědomý strach ze tmy a myslí si, že je zlá. Prostě se bojí střetu s Nesvětlem. Ale temnota sama o sobě není zlá, zlé je to, co se v ní skrývá.“

„A nepokusí se nám něco udělat?“

„To víš, že pokusí. A vlastně bych se docela divil, kdybychom se bez problému dostali k Degrikovi.“

„Naprosto super!“ odtušila navztekaně.

„A co sis myslela? Že to tu bude procházka růžovým sadem? Život tady je tvrdý, je to neustálý boj, ale kdyby nebyl, za co by stál?“ zasnil se chlapec a ona s ním musela v duchu souhlasit.

Redakční úpravy provedla: Eillen McFir